Boty

Zajímalo by mne, kdo šíří nesmyslné zprávy o balkánských bazarech, které jsou rájem pouze pro milovníky koženkové obuvi a laciných imitací značkových oděvů. Už jenom ochutnávky ovoce, zeleniny, nakládaných oliv, ajvarů a marmelád, všech těch sýrů, kajmaků, pršutů a domácích chlebů zasytí i takového obžeru, jakým jsem já. A to nemluvím o tradiční rukodělné výrobě užitého umění, které u nás doma jen tak neuvidíte. Například překrásně vytepaný měděný destilační přístroj, včetně topeniště, epruvety a vodou chlazeného šnekového chladiče k dostání za necelých dvě stě eur, by nadchl srdce nejednoho našeho ovocnáře. Na rozdíl od černohorských však české orgány činné v trestním řízení, neřku-li náš drahý ministr financí, nemají pro toto ušlechtilé hobby pochopení.

Jazyková vybavenost venkovských trhovců je neuvěřitelná. Kromě českých pozdravů a číslovek ovládají i nejpoužívanější odposlechnuté fráze, jako - Ježíšmarjá! To je ale drahota! Nemám peníze! Mnozí nadto dokážou vyjmenovat víc našich politiků a členů fotbalové reprezentace než já.

Ovšem zcela jinak je tomu v moderních turistických centrech.

„Bukvy znáju, no slová něpanimáju,“ kroutili donedávna hlavami ruští turisté při četbě vývěsních tabulí na obchodech. Dnes ale tradiční cyrilice přijde mladým Černohorcům nemoderní, tak všechno začínají přepisovat do latinky. Foneticky. Před cedulemi s nabídkou zboží teď svorně kroutí hlavami všichni turisté, dokonce i místní. A to ještě zdaleka není konec.

Podle toho, co tu i onde v Evropě po sobě zanechali, to vypadá, že Turci nebyli ani tak nájezdníky, jako spíš obchodníky s komoditami. Černou Horu obohatili o záchod, med, kávu a hospodářství. Z naší domoviny si do ní našla cestu pouze již zmíněná cyrilice, fotbal a Vietnamci. No ano, Vietnamci. Navzdory očekávání jsou černohorské butiky pro turisty plné vietnamského zboží i vietnamského personálu a jejich vývěsní štíty zdobí roztodivné klikyháky, jejichž význam si mohu jen domýšlet, ale raději nechci. Turista zde nalezne ošklivé a předražené cetky, které nikdy potřebovat nebude, přesto si je koupí, a to je úhrnem princip fungování ekonomiky v turistickém průmyslu.

Výkladní skříň jednoho z těchto obchůdků už řadu dní působila omamně až psychotropně na moji ženu. Kdykoli jsme šli kolem, strnula před výkladem, v oku se jí usadil zvláštní cink a počala se autisticky kývat. Takovéto pocity naposledy zažívala asi jako čtyřletá, když pod stromečkem uviděla mrkací panenku. Je známo, že ženský mozek vylučuje více oxytocinu a serotoninu, což jsou neurotransmitery, které podle biologů vyvolávají u lidí pocit, že mají málo bot. I stalo se, že z manželky vyhřezl mohutný pramen nezvladatelného citu pro boty na nestoudně vysokých podpatcích, od kterých ji dělilo jen tenké sklo výlohy. Tak mocnému vábení nelze odolávat donekonečna, že, proto jsme jednoho dne do butiku vstoupili s otázkou, na kolik peněz by nás takový špás přišel.

Vietnamec na mě pohlédl tak zpříma, jak jen mu to jeho šikmé oči dovolovaly, a vyslovil sumu, za kterou bych si mohl na týden pronajmout středně oplutou jachtu. Vzápětí vypukla ohnivá licitace, na jejímž konci jsme si s prodejcem připili na zdraví, na dlouhý život a na tykání, leč i poté Nguyen neoblomně trval na původní nemravně vysoké částce.

„Snad si trochu té devizové marnivosti můžeme dovolit, jsme na dovolené, ne?“ utrhla se na mě žena a neochotně zouvala obdivované škorně.

„Jistěže si můžeme dovolit koupit boty. Ovšem za tuto cenu,“ zalistoval jsem bankocetlemi v peněžence, „nanejvýš jednu.“

Od té doby vím, že některé ženy (víte, které myslím) se dokáží tři týdny dělit o své pocity z události, která ve skutečnosti trvala tři minuty.