Nejhorší nerande

Nejhorší nerande

Moniku, moji první velkou lásku jsem už pět dní neviděl.Chodíme do stejné základní školy. Nejčastěji ji potkávám na obědě. Tam jsme se seznámili. Léta mě přehlížela, ale nakonec se zamilovala do mých originálních vtipných hlášek, za které jsem dostal nejednu poznámku. Chybí mi její úsměv a ladná chůze.Vedle svých kamarádek září jako slunce a to je černovláska. Ona je celá Vinnie Cooperová a já její Kevin Arnold. Postavy z našeho společného oblíbeného seriálu Báječná léta. Nebudu na ní čekat. Po škole se osprchuji, vezmu si svoje nejlepší šaty a pojedu jí navštívit.

Doma jsem se zálibně prohlížel v zrcadle.
„ Kam se chystáš debile. Na maškarní?“

Prudce se otočím. Vůbec jsem si nevšimnul mé mladší jedenáctileté sestry. Směje se na mě přes  nové tyrkysové rovnátka.

„ To bys chtěla vědět co? Toho debila si nech. Mám nejlepší prospěch ve třídě.“ Ušklíbl jsem se na ní.

„ No jasně. Nejlepší od zadu. Stejně tě naši nepustí.“

„ Ani nemusí. Proklouznu jako myška. Na, chytej míček.“ Vzal jsem její růžový míček. Hodil ho na schody,vystrčil jsem jí z pokoje a zabouchl dveře. Byl jsem trochu nesvůj. Vyjednávat s ní nemá cenu. Už jednou mě podrazila. Ráda to udělá zas.Dělám, že mi to je volný.Číhal jsem až táta  půjde na záchod, abych mohl vystřelit na zastávku. Mise splněna. Nikdo si mě nevšiml odcházet. Měl jsem dost času tak jsem šel do květinářství a pečlivě vybíral kytici. Vsadil jsem na jednoduchost. Tucet žlutých růží. Moniky oblíbená barva. Dal jsem za ní celé své kapesné.Chtěl jsem se blýsknout.

Byl jsem v obrovské euforii. Za chvíli jí uvidím, obejmu a už jí nikdy nepustím.Vůbec jsem si nepřipouštěl, že by nemusela být doma. Když jsem vystupoval z autobusu málem jsem se zřítil ze schůdků. Nohy mě neposlouchaly. Byly jako z gumy. Nerad bych potkal jejího otce. Sice vypadá mírumilovně, ale myslím si, že se mu moc nezamlouvám. Přiznávám, jedničkář nejsem. Nehlásím se na gymnázium. Chci se vyučit kuchařem. Moc rád vymýšlím netradiční recepty.Holky to ocení. Monika miluje můj čokoládový koláč, ale tajemství výroby si nechám pro sebe. Loudám se polní cestou. Bydlí u lesa. Jejich dům připomíná hájovnu. Z komína se kouří, takže někdo doma být musí. Ale proč topí, když je celkem teplé září to mi je záhadou. Z bušícím srdcem jsem se pomalu vydal omrknout situaci. Nikde nikdo.Váhavě jsem zaklepal.Vzal jsem za kliku. Bylo zamčeno. Skrz prosklené dveře jsem nakoukl na chodbičku, abych zjistil zda má Monika u botníku bačkory. Neměla je tam. Takže musí být doma! Obešel  jsem dům a narazil na zadní dveře. Zvláštní, nikdy předtím jsem si jich nevšiml. Byly dokonce otevřené. Volal jsem na Moniku a drze jsem vstoupil na chodbu. Neodolal jsem a šel do jejího pokojíku. Byl prázdný. Na posteli bylo pohozené oblečení. Vzal jsem do ruky její oblíbený červený svetr. Cítil jsem z něho její šeříkovou vůni. Podíval jsem se z okna. Sakra, přijíždělo sem tmavě modré auto. Její otec má bílé. Musí to být návštěva. Rychle jsem se vytratil a zapadl do kůlny vedle zadního vchodu. Stál jsem tam jak solný sloup a  ani jsem se si nevšiml, že stále svírám její svetr. Kde mám kytici? Snad v jejím pokoji. Konečně jsem Moniku spatřil. Mihla se mezi stromy.Nevím zda mě zaregistrovala. Potěšilo mě, že měla na sobě žlutočernou kšiltovku kterou jsem jí loni věnoval. Zaslechl jsem nějaký rozhovor. Ha, to je její otravná teta. Má hlas jak poraněná husa. Poslední člověk kterého bych tu chtěl potkat. Jednou si stěžovala mé matce, že se moc točím okolo Moniky. Prý se nesluší, abychom se courali po nocích. Nu co. Byly prázdniny. Co je jí vůbec do toho.

 „ Ahoj teto, co mi neseš. Ty máš čtyři tašky? Počkej já ti pomůžu.“

„ Si hodná Moničko, jdu jen na skok. Vybrala jsem ti speciální oblečení, doufám že si to hned vyzkoušíš. Ty igelitky ležely u popelnic. Koukej takové krásné věci lidi vyhazují.“ Povzdechnul jsem si, asi tu budu trčet dlouho. Zadíval jsem se na její svetr.Doufám, že ho nemá od popelnic!

Sláva , Monika si pro mě přišla.

„Ahoj Kubo. Počkej tu. Za chvíli přijdu“ zašeptala. Než jsem stačil odpovědět zmizela. Sedl jsem si na dřevo a civěl do stropu. Představoval jsem si, jaké by to asi bylo kdybych s ní byl v jejím pokoji. Jestli by mi dovolila políbení. Začalo mi být zima. Trochu sem profukoval vítr.

 Měl jsem toho akorát dost. Jdu domů. Vrazil jsem do dveří. No tohle. Ona mě tu snad zavřela na závoru. Jestli se nedostanu včas domů budu mít měsíc zaracha. Mohl bych vylomit nějaké prkno a svést to na nějaké zvíře, ale sem chodí akorát kuna a ježci. Leda, že by kunu honilo divoké prase a  dobývalo se dovnitř. Z nudy jsem si chtěl obléknout Moničin svetr. Nepřetáhl jsem ho přes hlavu. Nechal jsem ho tedy splývat po obličeji. Překvapivě to bylo příjemné. Jen to sedění  bylo nepohodlné. Přesto jsem asi na chvíli zavřel oči, jelikož mě následně probudil dívčí jekot. Než jsem si stačil sundat svetr dívka byla pryč, ale dveře byli dokořán. Byl jsem zmatený. Utekl jsem do lesa. Určitě to byla Monika. Přišla mě zachránit a já se zbaběle schoval. Měl jsem štěstí v neštěstí. Právě přijíždělo auto jejího otce. Už jsem se neodvážil vrátit se. Chvíli jsem čekal, zda Moniku nezahlédnu, ale marně. Jsem to, ale jelen. Takhle jsem si dnešní odpoledne vážně nepředstavoval. Samozřejmě mi ujel i poslední autobus. Domácí vězení mě nemine. Utěšoval jsem se tím, že snad zítra Monika půjde do školy a já jí budu moct vše vysvětlit.