Vlastně na tom nezáleží: Hanka

Hodně dávno…

Na ten den nemohla zapomenout. Bylo jí třináct let. A puberta už o sobě nějakou dobu dávala vědět. Sem tam se jí objevil na obličeji pupínek, boky a prsa se jí trochu zaoblily a místo juda ji teď víc zajímali kluci. Vlastně ani ne tak kluci jako jeden konkrétní kluk. Bydlel ve stejném paneláku jen o dvě patra níž. Hance se začal líbit už někdy ve čtvrté třídě, ale těmi zvláštními pocity, kdy máte sucho v puse a kámen v žaludku při každém setkání, co vyžaduje interakci typu pozdrav, těmi se opájela sotva rok. Končila ve škole dřív než on, takže ho denně vyhlížela z okna, aby pak vyletěla dolů s košem nebo s prádlem do sušárny, jen pro těch pár vteřin na schodech. Vidět jeho bílé zuby za úsměvem u toho ležérního: „No čau.“ Kdy u čau tak pěkně protáhl písmeno a. Pro to protažené a by byla schopna vraždit. A taky pro ty pěkně krojené plné rty.

Užívala si svoje první zamilování a trápila se večer nad řádky v deníku, do kterého nemohla napsat víc, než: „Zase jsem ho potkala na schodech a usmál se na mě.“ Pomalu začala sbírat odvahu Luboše Osiku oslovit. Nepřestávala sice doufat, že si ten vysoký kluk s patkou, hranatou bradou a výraznými lícními kostmi, všimne první jí, ale než se dnes a denně zklamaná vracet do pátého patra, raději to rozsekne. Doufala, že se moc neztrapní. Ve škole, doma, s rodiči při práci na rodinném domě – nedokázala myslet na nic jiného. Její svět se smrskl na Luboše. Kluka, co mu nikdo neřekl jinak než Ďáble, a to kvůli jeho zálibě v černo-červeném tričku s rudými souložícími ďáblíky, které snad ani nepral. Byla to jeho pubertální známka punku.

A jednoho večera to rozhodnutí konečně padlo. Zítra ho osloví a zkusí ho pozvat třeba někam ven. Druhý den po škole vletěla do koupelny, rozčesala dlouhé vlnité tmavé vlasy, zamaskovala těch pár drobných červených teček, černou protáhla řasy, na rty nanesla trochu lesku a než se nadála, uslyšela, jak se domem rozlehlo bouchnutí vchodových dveří. Věděla, že to musí být Luboš. Vyrazila z bytu, tentokrát bez odpadků i bez prádla, už si nechtěla na nic hrát, a brala schody po dvou. Málem do nich vrazila v mezipatře. Do Luboše a slečny, co byla zavěšená za jeho paži. Chichotala se a důvěrně se nakláněla k jeho tváři. Zrzavé mikádo jí dělalo starší, a protože byla silně nalíčená, nedalo se poznat, kolik je jí let. Lubošovi se rozzářila tvář tím jeho sympatickým úsměvem: „No, čau, pískle!“ i s tím protaženým a. Hanka něco zamumlala a dál se hnala ze schodů. Dole zapadla za roh a sesunula se podél zdi. Hlavu si vrazila do dlaní a rozbrečela se. Ještě ten večer jí rodiče oznámili, že do dvou týdnů se budou moci stěhovat. Neprotestovala.

Dávno.

Byl únor, sněhové závěje dosahovaly v přízemí až do třetiny oken a z okapů visely tak dlouhé rampouchy, že se dotýkaly těch závějí, člověk si připadal jak ve vězení ve vlastním domě. Hanka pozorovala slabé slunce, jak se jeho světlo tříští v ledu. Ten telefon nejdřív neslyšela. Cestovala si v zamrzlých krajinách svých myšlenek a nevnímala ani pach spáleniny, co se šířil od plotny. Až pak si ji drnčící ruka stáhla zpátky do Světa.

Volala babička: „Hani, srdíčko, maminka s tatínkem měli nehodu. Odvezla je záchranka. Zůstaň doma, já se k tobě pokusím dostat, jen co zase pojede vlak.“

Hanka utíkala nahoru do svého pokoje, spadla do peřin a tam se dusivě zajíkala dobrou půlhodinu. Spálený hrnec se už zachránit nepodařilo, rodiče ano. Otec zůstal ale natrvalo invalidní a matka nezvládala z platu zdravotní sestry splácet hypotéku. Otec si zvykl trávit veškerý čas u televizních soutěží a matka v náručích cizích mužů. Nakonec se rozvedli. Hanka zůstala s mámou, která hodně pila. Strejdové, co se nezdrželi víc než pár nocí, si však rychle zvykli zdržet se občas i u Hanky. Pak brečela. Ale máma ji hladila po vlasech a šeptala, že ví, jak je to hrozné, ale že to musí vydržet, protože tenhle strejda zaplatil účet za plyn a jiný zase nakoupil jídlo do ledničky. Do deníku si tenkrát napsala a písmena nespočetně krát obtáhla, že papír na několika místech prodřela: „Už nikdy nechci být chudá!“

Před několika lety.

Hanka praštila rukou naplocho ze strany do kopírky. V malé nevětrané místnosti bez klimatizace bylo horko k zalknutí a Hanka se tu potila už několik desítek minut. Halenka pod sakem se jí lepila na záda a ona cítila, jak jí pár kapek steklo po kříži, kde se vsákly do lemu sukně.

„No tak, ty kráme, pracuj!“ hartusila polohlasně. V kopírce to zavrčelo, zachroustalo a už se proužek světla pomalu sunul podél hran poklopu. Světlo se na konci zastavilo, zaklelo a se skřípáním se vracelo zpátky. Ve stejnou dobu se ze zásobníku natáhl papír, aby o pár vteřin později vyjel z tiskárny. Hanka ho zdvihla a zanadávala spolu s ranou do kopírky znovu: „Ne, ne! Já už se na to fakt můžu…,“ nedořekla. Ve dveřích se objevila mohutná silueta jejího nadřízeného.

„Kdopak nám to tady ničí inventář?“ s jednou rukou opřenou o futra, druhou ležérně v kapse značkových kalhot, přes které mu přetékalo tak třicet kilogramů nadváhy. Malá očka zapadlá v prasečím obličeji, rudý krk a malé uši, které vypadaly, že mu přestaly růst, když mu bylo tak deset let. Tomáš Hanžl, obchodní ředitel v korporátu, si Hanku sám vybral z osmi stážistek. Byla pěkné rostlá, skromná a na rozdíl od zbytku vykazovala i určitou bystrost. Od začátku si ji zabral sám pro sebe jako svou osobní asistentku.

„Omlouvám se, pane řediteli,“ vykoktala.

„Tomáši!“ přerušil ji.

„Omlouvám se, Tomáši, dal jste… dal jsi mi tuhle studii, abych ji zkopírovala a odnesla na poštu, ale ta stará plečka prostě odmítá spolupracovat!“ rozhodila rukama a jako důkaz k němu otočila papír, co z tiskárny vyjel. Byl od poloviny dolů celý šedý.

„V klidu, Hani. Použij kopírku na propagaci. Je ve druhým patře. A pak zavolej do servisu, ať sem pošlou technika na tuhle. Jo a ještě do Thrákie a zamluv stůl pro dva.“

„Na dnešek jsem ti nepsala žádnou obchodní večeři. Něco nového?“

„Přijde na to, jestli budeš chtít něco nového.“

„Já?“ Tomáš na Hanku povzbudivě mrkl a zmizel někde mezi stoly openspacu.

Na oddělení propagace to hučelo jako v úle. Všude byl cítit glycerín a med. Ale kopírku nikde neviděla, možná je schovaná někde pod těmi haldami náčrtů, polosrolovaných rolí, kartuší a kartonových řezů. Zoufale přejížděla očima po včeličkách i plástvích. Odhodlala se jednu dělnici zastavit v letu, ale jen vztekle bodla nějakým ostrým slovem a bez ztráty zadečku odbzučela někam do nesmyslova.

„Hledáte něco?“ S úlevou vydechla, že si ji konečně někdo všiml. Nadechovala se k odpovědi, když celá ztuhla.

„Luboši? Co tady děláš? Ty tady pracuješ?“ I Lubošovi došlo, koho má před sebou a široce se usmál: „No, čáu! Tebe jsem neviděl věky!“

„Pracuju na obchodním. Pár týdnů. Nefunguje nám kopírka, tak mě Tomáš poslal k vám, ale ať hledám, jak hledám, fakt netuším, kam jste ji schovali!“

„Bude to znít asi divně, ale na záchod. Sem se nevešla.“ Oba se zasmáli a Luboš Hanku doprovodil na chodbu a pak k záchodkům, kde v jejich vestibulu, odkud vedly dvoje dveře – jedny na dámy, druhé na pány, stála ohromná barevná kopírka. „Ty seš fakt ďábel!“ zasmála se Hanka, když jí Luboš pomohl rozkopírovat celý dokument a před ní ležely dvě perfektní hromádky čistých kopií. Luboš zcela neznatelně trhl rameny a rychle uhnul pohledem. Pak se rozloučili, ale Hanka ho ještě dlouho pozorovala tak nenápadně, jak jen to holky dovedou. Všimla si, že má triko z konfekce trochu pomačkané, džíny už taky zažily lepší časy a boty se ani neobtěžoval vyleštit od prachu a šmouh. Pořád mu to slušelo, i když tu patku už neměl tak hustou a oči schoval za tenké obroučky brýlí. A i když už v místnosti nebyl, tak za sebou nechal příjemnou vůni vody po holení.

Nyní.

Hanka ležela nahá na kožené pohovce v Tomášově apartmánu. Pod chodidlem pravé nohy cítila měkkost koberečku s vysokým vlasem, ze kterého před chvílí vstali. Nemohla se ani pohnout. Byla zcela v sevření Tomášových stehen, který jí klečel nad hrudníkem, stehny jí přikoval ruce k tělu, že ho mohla maximálně chytnout za zadek. Funěl, když jí vrážel penis mezi opuchlé rty. Přidržoval se opěrky, kde měla Hanka rozhozené vlasy, což ji znemožňovalo hlavou byť jen pohnout, aniž by si jich pramen nevytrhla. Dusila se jeho údem i slzami, které nemohla polknout. Ať ji šukal v jakékoli poloze, nikdy mu pořádně nestál, jen když si ji takhle totálně podrobil, byla jeho erekce pevná. Jen takhle, když ji viděl poníženou a uslzelou, se mu podařilo ze sebe vymáčknout – samozřejmě za velkého řevu, soustředění a občas i pšouknutí, pár kapek ejakulátu, jakoby to byl ten nejvzácnější šperk, kterým ji obdaroval. Pak mu většinou nestála ani za „Díky, kotě!“

Zatímco se z koupelny ozýval zvuk pouštějící se vany a falešného pískání, schoulila se Hanka do klubíčka. Věděla, že má zrovna ovulaci, ale nedařilo se jí, aby se Tomáš udělal do ní. Zvedal se jí žaludek pokaždé, když se k ní v posteli přitočil a česnekově zašeptal to svoje: „Dneska by to šlo, co?“ Potřebovala otěhotnět a to rychle. Na kapičky lásky po dvou letech přestala věřit. Několikrát sperma i vyplivla a přes stříkačku si zavedla do pochvy. Ani to se ovšem nesetkalo s úspěchem. Kdo ví, jestli není Tomáš neplodný. Dřív si myslela, že sbalit ho, mít s ním dítě a být zajištěná do konce života, je fajn nápad. Styk za stykem ji to však spíš posouvalo k hranici totálního emočního vyčerpání, neúcty k sobě samé, do země zoufalého strádání, do země za ostnatým drátem. Vlastně si připadala úplně prázdná, jako vyfouklý svraštělý balonek, jako maso bez krve, jako zeď bez fotek, které někdo sundal, a zbyly po nich jen šedavé obrysy rámečků.

Hanka vešla z baru do hotelové haly, zamířila přímo ke skupině tří mužů a zářivě se smála. V očích jí jiskřila rozpustilost i několik skleniček sektu, které do sebe obrátila na kuráž.

„Tak co, ďáble, kam vyrazíme?" zeptala se Luboše, vzala ho za ruku a políbila na tvář. Trnula, jak zareaguje. Co když ji odmítne? Lubošovi kolegové na ní mohli oči nechat a sami vypadali, že by byli rádi na jeho místě. Pohledy hltaly celé její tělo a na bocích, hýždích a zvlášť ňadrech zůstali viset o chvíli déle, než by bylo slušné. Taky si pro tuhle příležitost vybrala extra krátké šaty s extra hlubokým výstřihem. Cítila se v nich jak ve výkladní skříni. Závist kolegyň a chtíč kolegů. Ten o to silnější, čím opilejší byli. Zatímco s pochvalami ostatní kolegové nešetřili a našlo se i pár takových, kteří naprosto bez zábran při rozhovoru položili Hance ruku kolem boků, tak Luboš vypadal, že je pro něj přitažlivější i Vendula z účtárny, která váží určitě devadesát kilo.

„Tak co je, ďáble, pořádně si to spolu užijeme jen my dva. Nebo nechceš!?" naléhala Hanka, když se Luboš k ničemu neměl. Hanku pomalu odvaha opouštěla. Měsíce signálů, významných pohledů, náhodných dotyků. Připadala si úplně jako na tom schodišti v mezipatře jejich šedivého paneláku. Už jen chyběla ta scéna se zavěšenou slečnou. A na tuhle situaci tentokrát Hanka fakt nehodlala čekat.
Druzí dva muži jenom zírali. Asi nevěřili, že Hanka takhle znenadání vyložila karty. Nikdy si nevšimli, že by Lubošovi věnovala víc zájmu než ostatním.
„Myslíš teď hned? Místo večírku?" divil se Luboš.
„Samo. Co tady?"
„A nebude tě tady tvůj ředitel postrádat?“
„A kdyby, tak co?“ Věděla, že riskuje. Kdyby si některý z kolegů pustil před Tomášem hubu na špacír, byl by všem plánům konec. Nikdy je ale na obchodním neviděla, takže doufala, že je v relativním bezpečí. Luboš byl zaražený, ale pak pokrčil rameny, a když jí odhrnul uvolněný pramen vlasů z tváře, věděla, že je návnada spolknuta. Uvolněně se usmála a táhla ho zkoprnělým kolegům z dohledu.

„Dneska bych si to chtěla pořádně užít, ďáblíku," rozpustile ho táhla za ruku po ulici.
„Neříkej mi ďáblíku, je to nesnesitelné."
„Tak dobře. Chtěla bych si to pořádně užít, ďáble.“
„A co vlastně?"
„No všechno. Chtěla bych se potloukat městem, povídat si, něčeho se napít, zatančit si, vykoupat se spolu ve vaně, a pak se milovat." 
Šokovaný Luboš se násilím přinutil k stejně věcnému tónu: „Nakonec, proč ne, zrzko."
„Řekls mi zrzko?!" vytřeštila oči.
„Přesně tak." 
„Chceš tím říct, žes mi klidně řekl zrzko? Vždyť mám vlasy černý jak uhel.
„Jako antracit. Ale připomnělas mi jednu známou."
„Jestli něco nesnáším, ďáble, tak když připomínám chlapům jejich kdejaké kamarádky. A čím jsem ti ji připomněla? Jsem jí podobná?"
„Vůbec ne. Ty jsi mnohem hezčí. Ale její oči..."
„Co její oči?"
„Měla v nich něco zvláštního, jako ty."
„Co zvláštního?"
„To právě nevím.“ Hanka z jeho vyhýbavého pohledu cítila, že jí neříká úplnou pravdu, pro tuto chvíli to však přešla přezíravým: „Tak si to nech!“ 
Když jsme procházeli kolem páru strážníků, kteří pokutovali špatně parkující auto a fotili si jeho poznávací značku, Luboš se na Hanku otočil s otázkou: „Proč si chceš užít právě se mnou, Hani?"
„Prostě chci, musí to mít důvod?"
„Protože si chceš se mnou jen hrát. Jsi přesycená všech těch plejbojů, kteří se kolem tebe točí, tak hledáš povyražení v protikladu. V tuctovém chlapovi, co si netroufá dorážet a nadbíhat ti. Připadá ti asi zábavné, uvádět mě do rozpaků."
„Ty můj chudáčku. Jen se polituj." Aby trochu Luboše povzbudila a uklidnila, zavěsila se do něj. Nechápala, kde se v něm ta nejistota bere, nebe jestli ji jen nepředstírá, protože ji vlastně nechce. A na které playboye naráží, když Tomáš je kde co, jen ne hezoun.
 

V následujících hodinách se bezezbytku naplnil Hančin scénář. Potloukali se městem, povídali si, vypili dvě sedmičky vína, tančili, a ve chvíli, kdy spolu vcházeli do jejího pokoje v hotelu, Hanka stále nemohla uvěřit, že se skutečně plní její sen. Tak strašně se bála, aby nakonec necouvl, neutekl od ní a neponechal ji samotnou s pocitem trapnosti, že se možná rychleji, než by cudnost kázala, zbavila všech svršků. Aby zamaskovala svou stydlivost, utekla se slovy: „Pojď za mnou,“ do koupelny.
„Myslíš to vážně, Hani?“ zeptal se a hlas mu přeskočil.
Otočila se k němu: „Co je s tebou, ďáble?“
„Už nic.“ 

Poprvé si ji vzal ve vaně. Bylo to trochu nešikovné a voda příliš rychle vymývala potřebnou kluzkost, že se radši přesunuli do ložnice na křeslo. Držel Hanku kolem boků, když mu přistála na klíně. Oběma rukama střídavě přejížděl po délce jejích zad, aby ji pak přísně přirazil na sebe. Netrvalo dlouho a Lubošova hloupá nesmělost se v Hančině náruživosti úplně rozplynula. Byl tak jiný než Tomáš. Vášnivý. Něžný. Rozhodný.

„Chtěla bych, aby tohle trvalo věčně,“ zašeptala, „nebo alespoň až do rána.“

„Bude!“

Po dvou hodinách svého přání poprvé zalitovala. Vypadalo to, že Luboš nikdy nebude mít dost. Ochutnával ji všemi smysly. Nemohl se jí nabažit. Až Hanka zafňukala: „Já už nemůžu!“

„Cože, ty!?“ žasl. „Teď ale lžeš, abys mi nemusela říct, že jsem tě zklamal.“ 
„Blbneš!? Jsem z tebe nadšená! Jenom už mám dost.“
„Tomu nevěřím.“
„Já nevím, ďáblíku, co sis o mně vybájil? Jsem normální ženská. A jestli jsem hezká...“
„Jsi nádherná...,“ skočil jí do řeči.
„A jestli jsem hezká, neznamená to, že jsem sexuální mašina. Ale ty mi ji připomínáš.“
„Co...co...cože?“ zakoktal se údivem. „A stejně nevím, proč jsi to všechno podnikla?" 
„Protože jsem tušila, že to s tebou bude nádherný. Vlastně kecám. Věděla jsem to.“
„Tys to věděla?“
„Chlapi, co se ostýchají, bývají daleko lepší, než ti, co se naparují svým chlapáctvím.“ 
„To máš tolik zkušeností?“ ptal se překvapeně.
Hanka se mnohoznačně usmála, ale smály se jí jenom rty. Kdybys tušil, Luboši.
„Ty, Luboši, a tobě se to se mnou líbilo?“ ozvala se po chvíli. 
„To se fakt ptáš?“
„Ptám se.“
„Jasně, že jo.“
„A nekecáš mi?“
„Nekecám.“
„Jsi šťastný?"
„Vlastně na tom nezáleží, ale jsem.“  
„Ty zvíře!“ prudce se posadila. Vrhla se na něj a začala ho zuřivě líbat. Oplácel jí to a chtěl si to s ní opět rozdat, ale ona ho odstrčila.
„Proč jsi mi předtím řekl zrzko?“ zeptala se, když už zase leželi klidně vedle sebe.
„Jen tak.“
„To se mi nezdá. Určitě to mělo nějaký smysl."
„Nechtěj to vědět!“ prosil Luboš.
„Chci!“
„Tak dobře. Kvůli jejím očím, protože v nich měla něco zvláštního, jako máš ty.“
„To už jsi říkal. Ale co zvláštního?“
Luboš se na Hanku dlouze zadíval a tvářil se děsně vážně.
„Vlastně na tom nezáleží, ale zrzka měla v očích smrt,“ řekl potom.
„Jakou smrt? Na čem nezáleží?“ ptala se Hanka najednou vystrašeně.
„Zrzka spáchala sebevraždu. Pro všechny to byl tehdy šok, ale mě to ani nepřekvapilo. Přečetl jsem jí tu smrt z očí už dávno před tím,“ řekl Luboš a jeho hlas zněl v té chvíli dutě.
„Tys jí tu sebevraždu přečetl z očí!? Děsíš mě!“ otočila se na bok tváří k němu, polkla a zblízka do něj zapíchla zpanikařený pohled. „A v mých očích jsi viděl taky smrt!?“
„Ne, to ne. Vlastně nevím, co jsem v nich viděl,“ odpověděl Luboš vyhýbavě.
„Nelži! Proč lžeš! Když jsem ti zrzku připomněla očima, musel jsi v nich vidět to samé, co v těch jejích!“ sypala ze sebe s nádechem hysterie.
„Třeba se mi to jen na chvíli zdálo. A možná jsem se spletl. Nejsem žádný jasnovidec. Ty se snad chceš zabít?“
„To nechci!“ Ale možná už mrtvá jsem.
„No tak vidíš. Nemysli na to, a pojď se ještě milovat.“
„Tobě se to řekne, nemysli na to. Napřed mě vystra...“
Přitáhl ji k sobě a umlčel polibkem v půli slova. Dokončila ho až jemu do pusy. Dál už nemluvili, když se nepočítají vzdechy, a milovali se skutečně až do rána.

Na zpáteční cestě autobusem vstříc Vánocům se Hanka i Luboš tvářili spokojeně, seděli vedle sebe, ale každý ponořený do vlastních myšlenek. Když dorazili do Prahy, Luboš doprovázel Hanku domů.
„Jsem šťastná,“ řekla Hanka najednou bez souvislosti. „A ty?“
„Já taky. Zvlášť proto, že teď už budeme pořád spolu.“
„Spolu!?“ zadrhla se v chůzi. „Jak to myslíš?“
„No budeme snad po tom všem spolu?“
„Tím – po tom všem – myslíš, že jsme se spolu milovali?“
„A co jinýho?“
„Ty ses asi zbláznil, Luboši. My dva nemůžeme být spolu.“
„Ale proč ne? Oba jsme svobodní, a ty jsi tvrdila, že se ti to se mnou líbilo.“
„Líbilo. A moc! Ale to neznamená, že spolu budeme chodit, nebo snad dokonce žít.“
„Nerozumím ti. V čem je problém?“
„Koukni, ďáblíku, ty jsi fajn kluk, trochu směšný, ale fajn. Ale my dva spolu jako partneři, to by nešlo.“ 
„Ale já nechápu...“
„Právě,“ skočila mu do řeči, „nechápeš nic.“
„Je to kvůli tomu, co jsem ti vyprávěl o zrzce?“
„Taky. Najednou mi z ničeho nic řekneš, že měla v očích smrt a zabila se, a vystrašíš mě tím taky skoro k smrti. A jak tě znám, přišel bys každou chvíli s něčím takovým. To ale není to hlavní...“
„Ne? A co je hlavní?“ přerušil ji teď zase on.
Musela mu to říct. Musela k němu být upřímná: „Vždyť se na sebe podívej. Co vlastně jsi?“
„Chceš říct, že jsem nula?“
„Ano. Ale mně by nevadilo, ďáble, že jsi nula teď, že nemáš postavení. Jenže ty budeš nula pořád! O nic se nesnažíš. Sedíš si v tý svý propagaci a nimráš si tam ty svý prospekty a myslíš si, že ti to bude stačit napořád. Nemáš žádný ambice, nechceš ničeho dosáhnout. A já nemůžu být s chlapem bez ambicí.“
Luboš stál uprostřed ulice, díval se do země a mlčel.
„No tak, ďáblíku! Luboši! Nebuď smutnej!“ začala ho Hanka utěšovat. „Můžu ti slíbit, že kdykoliv budeš chtít, a když to jen trochu půjde, pomiluju se s tebou. A ráda.“
„A to si představuješ jak!?“ řekl naštvaně a hlas mu přeskočil do fistule. „Aspoň si nech ty těšínský jabka. Ty někoho máš?“ otázal se už klidněji.
„Nevím to jistě, ale v podstatě... mám,“ připustila Hanka.
„Vlastně na tom nezáleží, ale koho?“ Hanka sklonila hlavu a hypnotizovala svůj podbřišek.
„Ředitele,“ řekla a pohlédla na něj jaksi provinile.
 „Taky mě to napadlo.“ 
 „Vážně?“
 „Vážně!“ zopakoval teď zuřivě a vášnivě.
 Bylo to ale to poslední, co Hance řekl, než se s ní před jejím domem rozloučil. Dalo se do sněžení a on se loudal osaměle na tramvajovou zastávku. Tiše jí tekly slzy, ale kdyby se jí Luboš ještě podíval do očí, všiml by si, že v nich nevidí smrt, ale naději a touhu a ještě něco, co ženy mění úplně od podstaty.