Bar

Bar je ošklivé, betonové a do všech stran roztahané přístavní město. Nejohavnější stavbou je bezpochyby obchodní dům Robna kuća, který vypadá jako betonové UFO z černobílých sci-fi filmů němé éry. V Montenegru jakož i po celém Balkáně se staví zvláštní metodou – celý dům včetně střechy se odlije z betonu, jako proslulé bunkry v našem pohraničí. Mnohým stavbám koukají z rovné střechy armovací železa, aby mohlo být případně přistavěno další patro. Nevypadá to, že by se zde nějak trápili s kolaudací – máš dům, bydlíš, potřebuješ patro, přistavíš. Pahorek nad přístavem jako třešnička na dortu zdobí malebná ropná rafinerie. Přes veškerou snahu se nám v Baru nepodařilo najít nic, co by žalostný obraz tohoto města vylepšilo. Nelze se divit, že místní obyvatelé pojmenovali metropoli po nálevně.

Avšak pouhých pět, nanejvýš deset kilometrů východním směrem od dnešního moderního města, na úpatí pohoří Rumija, leží město historické - Stari Bar. Původně neslo název Antibaris, též Antibarum, a bylo založeno v šestém století. Tento název získalo díky pozici naproti městu Bari na Apeninském poloostrově, jen co by přes Jaderské moře kamenem dohodil. Největší rozkvět Stari Bar zaznamenal v patnáctém století za vlády Benátčanů, naopak v roce 1878 za vlády Turků byl celý zničen mohutnou explozí skladu střelného prachu. Dodnes se město pyšní řadou více či méně podivuhodných podivuhodností, například, že v jeho okolí roste více než sto třicet tisíc olivovníků, z nichž jeden je dle odhadu starší než dva tisíce let. „A to dá rozum, to přece musíme vidět, že,“ ozval se ve mně takový ten potměšilý vnitřní hlas, jenž nutí člověka konat činy, kterých později lituje.

Nutno podotknout, že obyvatelé Baru jsou nejen leniví, a slovo pěšky, ve spojení se vzdáleností větší než sto metrů, je pro ně něco jako diskuse o úchylce, ale jsou vesměs i zbabělí, jelikož nám cestu rozmlouvali, varovali nás před městem duchů, prorokovali, že tam zhyneme strašlivou smrtí, doporučovali zkušené průvodce a úplně jiné trasy. Avšak já již vím, že průvodci jsou jen darmošlapové, kteří tahají peníze ze zazobaných cizinců a úplně jiné trasy jsou jen maskované cesty do náruče ziskuchtivých prodejců tretek.

Nakonec však jedna bodrá ženština s neochvějnou jistotou ukázala prstem kamsi na kopec a pravila: „Idite pravo napred i zadržate uz brdo!“

A šlo se. Polední slunce rozvlnilo vzduch a bílé minarety u mešit v údolí se na okamžik vznesly a roztancovaly, jako postavy z Chagallových obrazů. Historické ruiny hradeb nejistě balancovaly na úbočích kopce a prašná pěšina strmě stoupala olivovým hájem. Výstup k vrcholu byl hektický – oba jsme hekali.

„Přece se nebudeme věčně válet na pláži. Všude se doporučuje aktivní odpočinek,“ motivoval jsem s přerývaným dechem manželku k vyššímu výkonu.

„Ale já už nemůžu!“

„Neskuhrej a odpočívej rychleji! Za chvilku tam budeme.“

„Zpomal a počkej na mě! Musíme držet pohromadě. Aspoň já musím.“

Vstup do ruin Starého Baru přišel každého přišedšího na jedno euro. Těžko říct, zda šlo o úředně stanovený poplatek, ale výběrčí, který vypadal jako Old Secondhand, se tvářil velmi sebejistě. Coby přidanou hodnotu nabízel výletníkům ke koupi spoustu zajímavých věcí, většinou z druhé, třetí a mnoha dalších rukou. Převaha vystaveného tovaru špatně skrývala svůj kontejnerový původ, dávala však milcům šrotu možnost přijít draze k recyklovanému majetku.

Měli jsme z té raně středověké idyly slzy na krajíčku. Zarostlé pěšinky mezi kamennými valy, terasy, výklenky, drobná náměstíčka, lavičky na okraji dvacetimetrové propasti, úzká strmá schodiště na rozvaliny hradebních zdí, vyhlídky do bezedných studní a nikde žádné zábradlí. To nebylo ostatně potřeba; bez zábradlí si člověk hned dává větší pozor. Ruinu hradu sice zbořili, protože hyzdila město, ale z betonu uplácali několik nových, opravdu hezkých byzantských památek. V severní části města jsou navíc k vidění monumentální pozůstatky akvaduktu postaveného Benátčany, který více než dvě stovky let zásoboval město vodou, a nebýt zkázonosného zemětřesení v roce 1979, mohl fungovat dodnes. Byli jsme nadšeni. Tak vděčné publikum se těmito uličkami už dlouho neprocházelo.

„Dobrý muži,“ oslovil jsem zarostlého chlápka lelkujícího před rekonstrukcí pravoslavného kostelíka svatého Ivana, „můžeme se podívat dovnitř?“

„Jenom podívat? Jedno euro,“ pravil zahaleč a natáhl ruku. „Vy Čechi?“

„Inu, přijde na to. Proč?“

„No, nedávno přišel Rus, taky jenom podívat, dal jedno euro, pro jistotu jsem ho šel, nerad to dělám, zkontrolovat, a on se mi tam, prevít, modlil!“

V novější části Starého Baru jsou hospůdky lemující hradby upraveny tak, aby znovu vytvořily atmosféru dávných věků. Na jídelníčku mají stará tradiční jídla, nabízejí stará místní vína a starý olivový olej „Barsko zlato“. Jsou zde k vidění příjemné kavárny, cukrárny, restaurace, konoby, taverny a prodejny suvenýrů. A autobusová zastávka.

„Zastávka! Zpátky pojedeme jako civilizovaní lidé!“ zajásala žena a zalehla lavičku.