ESC #42: Odblogení

 

Civěl jsem nepřítomně do Ježíšovy bederní roušky a slzely mi oči.

„Berete si zde přítomnou Emílii Harcubovou, slibujete, že s ní budete v dobrém i zlém, v nemoci i ve zdraví, v bohatství i chudobě, dokud vás smrt nerozdělí?“

„Ano.“

Jak originální.

„Prohlašuji vás za muže a ženu. Můžete políbit nevěstu.“

Už zase do ní strká jazyk. Udav se.

Jejími růžovými rty a hlaďounkou tváří…

Polibek neustával. Podíval jsem se na ciferník na mobilu. OMG. Get a room!

Odněkud přiletěla kytice a narazila mi do obličeje. Přišlo mi, jako by ani nebyl můj.

Moje gymnaziální láska a hlavní hvězda masturbačních fantazií od tercie do septimy se v sobotu vdala.

Ostatně jako snad všichni kolem. „Prý má být o víkendu pěkně. Co budem dělat?“ „Nevim. Vezmeme se?“ „Mmm… ok.“

Známe se na chlup 20 let. Chvilku jsme spolu něco měli. Je nám spolu příjemně, uvolněně. Byli jsme si oporou při nejtěžších rozchodech. Můžeme se klidně 3 roky nevidět a plynule navázat, kde jsme skončili. A ona… si po svém posledním break-upu založí profil na internetové seznamce, najde si tam týpka s modrým špičatým autem a rádiem zabudovaným ve sprchovém koutu a dneska, ani ne po roce, si ho bere.

„Proč si nevezmeš mě?“ zatahal jsem ji za vlečku mezi jednohubkami a bujabézou.

Polichoceně, trochu omluvně, ale ani trochu překvapeně se na mě usmála přes poloprůsvitný závoj. „Já potřebuju opravdickýho chlapa, Michale. Někoho, kdo přijde do restaurace, luskne a všichni se můžou přetrhnout. Ty jsi hrozně roztržitej. Pořád ti padaj věci. Jsi jak Chandler Bing.“

„Jak jako pořád?“ sebral jsem ze stolu talířek vanilkových svatebních koláčků a velmi schopně ho držel. „Umím luskat! A vždyť Chandler je nejlepší! Pa-dam-pam-pšš! Neznáte se ani rok.“

Všimli jste si taky, jak lidi, kterým se rozpadne mnohaletý vztah, hned skáčou do dalšího, kde se okamžitě berou a oplodňují? Jako by už nechtěli nečinně přihlížet tomu, jak se jim zase zákonitě vystřílejí hormony, tak si toho druhého co nejrychleji okroužkují štemplem a harantama.

„Pozor pozor, důležité hlášení. Prosíme mou spanilou ženu nechť se dostaví na odčepčení,“ burácel ženich do mikrofonu. Odčepčení je sadistická slovenská tradice, kdy se nevěsta rozhoduje, jestli odhalí závoj, nebo si nechá uříznout hlavu a dát ji do hrnce. „Závoj sňať, nebo hlavu sťať.“ Mmm, dilema. Můžu se poradit se svým právníkem? Jaké že byly ty možnosti?

Jak jsem demonstrativně luskal, přivábil jsem Fífu – patrně křížence mezi jezevčíkem a labradorem. I když svatební noc těchhle dvou plemen nepochybně vyžadovala invenci a asistenci. Vyskočila a vrazila zespod čumákem do talíře. Dvě vteřiny jsem neúspěšně žongloval, načež jsem vyklopil tři tucty svatebních koláčků do česnekového dipu.

Emílie mi věnovala výmluvný pohled, chytla všechny svoje volánky, krajky, spodničky, živůtky a další cancoury, otočila se a jako bílá paní se svítáním zmizela v kotli podnapilých svatebčanů.

 

Nebe potemnělo, vítr hrál šachy s plastovým zahradním nábytkem a z průtrže mračen se spustily špagáty vody. Jako by i bohové proti tomu sňatku něco namítali.

Oblékl jsem si pod sako dva svetry a s ultrabookem podpaží se posadil pod zahradní altánek.

Otevřel jsem prohlížeč a napsal do adresního řádku eDarling.cz.

Vždycky jsem si myslel, že internetové seznamky jsou pro zoufalce v teplácích, které někdo poprvé políbil ve třiceti a kteří sbírají do zavařovacích sklenic svoje žmolky z pupíku.

Ale loni se tam dala ulovit Emílie. A odvést k oltáři. Co když jsou ve skutečnosti plné pružných nadržených marketérek v přiléhavých kostýmcích, které nemají pro samé vaření a pilates čas najít někoho, kdo je obejme před spaním?

‚Přihlaste se zdarma a najděte svou životní lásku.‘ To je moje nejoblíbenější cena. No dobře, proč ne. Až se budou děti ptát, jak jsme se s maminkou seznámili, nebude to úplně na celovečerák. Ale jinak se třeba nebude ptát nikdo.

‚Není nic hezčího, než se dělit o své zážitky s někým, kdo je pro vás důležitý.‘ K mírně prošedivělému, ale stále vitálnímu vousáčovi na ilustrační fotografii se vinula rozdováděná MILFka v rudé blůze.

‚Vyplňte test, abychom vám mohli najít vysněný protějšek.

Do jaké míry se shodují následující popisy s vaším vzhledem?

Sexy. ? zcela souhlasí

Atletický. ? převážně souhlasí

Ke kterým etnickým skupinám smí patřit navržené partnerky?‘

Nevim. K jakékoli. Slyšel jsem, že Asiatky mají užší a tak nějak rafinovaněji zakroucené vagíny.

‚Často nechávám nepořádek ve svém pokoji.

Mé výroky mnohdy zvýší kvalitu rozhovoru.

Jste: dobrosrdečný, popudlivý, poddajný, prospěchářský, spirituální…

Máte rád: přátelství, astrologii, nákupy, lov…‘

Šmarjá. Než tenhle test skončí, nebudu už hledat partnerku, ale ošetřovatelku.

Konečně jsem zaklikl, že smí moje polovička kouřit nanejvýš několikrát do roka – cigarety pochopitelně – a prokousal se na konec.

‚Hledáme vám vhodné partnerky.‘

V horní části stránky se efektně roztočil válec s ženskými křestními jmény jako na hracím automatu: Tereza, Hana, Eliška, Kateřina, Petra, Pavla…

A ta-dá! Prvních 5 návrhů mých femme fatale zaplavilo LCD displej. Ani u jedné nebyla fotka. Co t–

‚Chcete-li si neomezeně prohlížet fotografie, staňte se VIP členem! Za pouhých 699 Kč na měsíc. Nebo si předplaťte celý rok už od 269 Kč na měsíc!‘

Ty voleee. Vytáhl jsem z peněženky platební kartu a začal z ní znásilněně opisovat 16místný kód.

Platba okamžitě odešla a kvintet mých osudových žen získal tváře. Nevěřícně jsem na ně zamžoural. U čísla 4 jsem sebou dokonce poděšeně trhl. Zdálo se, že se seznamka porouchala a místo partnerek mi nabízí rovnou tchýně.

Chvilku jsem hledal tlačítko pro nahlášení nevhodného obsahu, ale pak jsem si všiml věku všech pěti tet: 28, 31, 27. Poč– Tohle jsou opravdu moje vrstevnice? Svatá dobroto. Tak to jsem tu za pět minut dvanáct.

Rozklikával jsem postupně jednotlivé profily v pořadí od nejmenšího počtu brad.

‚Alena: Jsem normální trochu trhlá holka. Mám ráda výlety do přírody. Ráda si pustím dobrý film/seriál.‘

Po prvních třech větách se o mě pokoušela narkolepsie. Děvče nešťastný. Tohle je to nejpoutavější, co o sobě dokážeš napsat? O čem si budeme vyprávět za 10 let? O počasí a o konzistenci másla?

‚Hledám fajn kluka pro sdílení společných chv–‘

Kdybych šéfoval Al-Káidě, zařadím čtení seznamkových profilů do výcviku sebevražedných atentátníků.

Lidi nechápou, že seznamka je trh jako každý jiný. Jste produkt. Dneska si na jednom webu vyberete byt, na druhém auto a na třetím partnera. A když napíšete, že jste trochu trhlí, máte rádi nákupy a budete na všech fotkách se psem, jste pro mě předražená garsonka, ve které to zvláštně smrdí.

Musíte si uvědomit, že ve skutečnosti nepíšete o sobě. Píšete o tom, co můžete nabídnout tomu druhému. A jestli je vaším hlavním benefitem, že jste normální, prosím, nerozmnožujte se.

Další děvče – Dita (27) – už princip volného trhu chápalo lépe. Sázelo hodně na fotografie. Její profil jich obsahoval hned 40. Bohužel měla po levé straně obličeje odpudivý ekzém připomínající kustovnici čínskou. Proto na všech fotografiích přenechala hlavní roli svému gigantickému dekoltu a tvář se jen jako takový přílepek krčila vždy někde v rohu. Na čtyřech fotkách dokonce chyběla úplně. Kompozice napovídala, že měla zřejmě i nějaké fotografické vzdělání, protože pravá bradavka se nacházela s železnou pravidelností přesně ve zlatém řezu.

Blesklo mi před očima, jak by asi vypadal eDarling, kdyby nebyl vytapetovaný blazeovanými modely a modelkami, ale skutečnými uživateli a na homepagi by mě lákal k registraci obří banner s Ditou bez hlavy.

Vysvobodil jsem si z klopy myrtu a rozčarovaně dloubal špendlíkem do dřevěného stolu. Vtom jsem si všiml pod pěticí mých životních lásek malé šipečky. Počkat, to nejsou všechny. Ještě– Klikl jsem a uviděl JI.

‚Rút, 21 let. Praha – Nové město. Studentka. Zájmy: alternativní medicína, literatura, divadlo.‘

Měla v očích zvláštní smutný půvab a nad nimi zvídavé komiksové obočí. Mezi zbylým menü působila jako zjevení. Věkem, vizáží i důvtipem při odpovídání na banální profilové otázky.

‚Kdyby si Rút mohla splnit jedno přání, chtěla by:

Bezednou láhev kyselých okurek.

Co by o mně měl partner vědět:

Že jsem:

• oduševnělá společnice
• pozorná milenka
• a koušu‘

Poplach. Musím jí napsat, než se na ni všichni obšourníci sesypou jak vosy na bonbón!

‚Psát zprávy smějí pouze členové úrovně VIP Plus. Stačí si připlatit pouhých 300 Kč měsíčně.‘

Aaaaghh!!

 

Nervózně jsem přešlapoval v předsálí planetária s růžovou gerberou a sklenicí nakládaček a prohlížel si drátěný model sluneční soustavy.

Od pokladny ke mně hravým krokem přicupitala drobná dívka v transparentní pláštěnce.

„Michal?“

„Rút?“

Usmála se.

„Takže ty jsi homeopička.“

„Homeopatka.“

Došlo mi, že jsem právě zahájil rande tím, že jsem protistranu nazval genitálem. Hrklo ve mně a ulomil jsem Saturn. Schoval jsem planetu do kapsy a vytáhl zavařovačku.

„P-řines‘ jsem ti okurky.“

„Jé!“ zatleskala.

 

Dvě hodiny nato jsme se k sobě choulili v parku Winstona Churchilla na Rútině pláštěnce a dopíjeli lák.

„Bylo to husté, že? Co když jsou kruhy v obilí něco jako sprejerství?“ prohlížela si pokroucené stromy přes dno zavařovací sklenice. „Mimozemští floutci se k nám pod rouškou noci přilétají podepsat do kukuřice, aby udělali dojem na holky.“

Dal jsem jí pramínek vlasů za ucho a mlčky se na ni díval.

„Co?“

„Proč je takové kuře jako ty na seznamce? Musí se ti přece dvořit kotel spolužáků.“

„Hledám někoho,“ pohrávala si s kapkami na cípu pláštěnky, „s kým… je to napořád. Kdo… už ví, co chce. Má to srovnané. Ve třiceti to máš srovnané, ne?“ Zničehonic vypadala jako holčička, která se ptá, jestli existuje Ježíšek.

Nasadil jsem svůj nejostřílenější výraz a mohutně zakýval hlavou všemi směry. Nemůžu jí přece říct, že čím je člověk starší, tím míň toho ví.

„Chceš… abych to byl já?“

Svraštila zasmužile své komiksové obočí a našpulila rty přemýšlivě stranou. Přisunula se ještě blíž a přiložila svoje čelo k mému. Dívali jsme se na sebe a těkali od jednoho oka k druhému. Cítil jsem, jak mě její řasy lechtají na kořeni nosu.

„Musíš,“ přiblížila svoje rty k mým, „si mě ochočit,“ laškovně mi olízla horní ret.

Chytil jsem ji za její jedinou bradu a začal ji neurvale líbat. Rozbušilo se mi srdce a mozek zaplavil kýbl dopaminu.

Já věděl, že když spolu dokázali založit rodinu jezevčík a labrador, to by v tom byl čert, abych i já nenašel svoji Moniku Gellerovou.

„Jenom… je tu jedna věc,“ vyvlékla se najednou z jazykového pletence. „Jsem… chráním si své soukromí. Můj osobní život je jenom můj. Je to něco posvátného.“

„Rozumím,“ zakýval jsem rozhodně. „Takže žádné cukrblikování na Facebooku. Žádní ňuníci a přítulky. Žádné instagramy ze záchodu.“

„To taky, ale hlavně… jestli se mnou chceš být,“ ztěžka se nadechla, „chci, abys skončil s ESC blogem.“

„Pr–“

„Mrzí mě to. Ale dlouho jsem o tom přemýšlela a…“ podívala se na mě nejzávažněji za celý večer, „nechci, aby moje karikatura byla pro smích lidem na internetu. Nechci, aby nám kdokoli viděl do životů. O všem bych přemýšlela, že o tom pak napíšeš a… líbíš se mi, ale nechci, aby byl náš vztah literární sitcom.“

„Mm-ohl bych tě vylíčit jako největší bohyni,“ zkoušel jsem smlouvat.

„Promiň,“ sklopila oči. „Buď blog, nebo já,“ pustila moji ruku. „Sám si spočítej, co tě udělá šťastnějším.“

Zíral jsem netečně před sebe. Před necelým rokem jsem začal psát tenhle blog. Prakticky okamžitě nato jsem dostal kopačky. A teď musím dát kopačky jemu, abych zase mohl mít vztah.

„Pozor pozor, důležité hlášení. Prosíme našeho úzkostného blogera nechť se dostaví na odblogení.“ Mmm, dilema. Můžu se poradit se svým právníkem? Jaké že byly ty možnosti?