Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seTaxi
Autor
Květoň Zahájský
Po hodině a čtyřiceti minutách marného čekání na autobus, což nám i na balkánské poměry přišlo poněkud dlouho, přilomozil k zastávce stroj, jehož vzhled jen stěží dovoloval nazvat jej automobilem. Volantu se křečovitě držel muž vyšňořený turbanem a divokým plnovousem - dokonalý dvojník Usámy bin Ládina. Neodbytně naléhal, abychom opovrhli kolektivní dopravou a přijali jeho služby.
„Taxi? Taxi? Košta šest euro,“ rozplýval se, „samo šest euro.“
Namítl jsem, že za ty peníze bychom si doma mohli koupit podobně starý vůz, možná i s podobně starým řidičem, a pravil jsem nekompromisně: „Jedno euro!“
Na to taxikář nelibě vrtěl hlavou, chroptěl, rudnul, máchal rukama, koulel očima a já začal mít strach, aby ho tato obchodní strategie nestála život, pročež pravím: „Dobrá, dobrá, tak dvě eura.“
„Ne ne, to málo, hlavně rychle nastupte, udělám vám cenu cestou.“
„Chachá, s tím na mě nechoďte, pane. Znám dobře nekalé praktiky vás, nájemných drožkářů. Dvakrát jsem jel taxíkem po Praze.“
Mužík ožil: „Odakle ste? Praha? Město zaslíbené, Eldorado a Mekka všech taxikářů? Vy Čechi? Ja Albánec! Ja se zovem Artan Blerim Mehmed Paša Sokolović.“
“Šmankote, to je jmen! Které z nich je křestní?“ zajímala se manželka.
“Křestní???“ vyděsil se muslim, „jaké křestní?“.
“No jak vám říkají doma?“
„Doma říkají – dej peníze. A já smutný, moc smutný, že nemůžu vyhovět. Žena hladová, děti hladové, vnoučata hladová, moji rodiče hladoví, rodiče mých rodičů…“
„Budiž, tak tři eura,“ vyměkl jsem, „hlavně ať tam jsme rychle, my ten čas nekradem.“ Nakonec, když ta věc dojela sem, dojede snad i tam, pomyslel jsem si, a nastoupili jsme.
„Ať ti Alláh dopřeje šest manželek, šestkrát šest synů a tvé kozy ať dojí samou smetanu,“ pookřál šofér a z výfuku vyšlehly plameny.
Pravda, jízda povozem byla stejně rychlá, jako teleportace, avšak řidič, kéž Alláh stihne jeho velblouda červenkou, zavezl nás za tři eura pouze do centra nového Baru, před restauraci svého švagra, ani o kus dál, a zmizel v oblaku špatně spálené nafty.
Do Sutomore zbývalo ještě čtrnáct kilometrů. Došli jsme až na okraj města aniž bychom zahlédli autobusovou stanici. Opět bylo nutné nechat si poradit.
Před jedním z posledních betonových stavení posedávala stařena, která by se od pohledu mnohem lépe vyjímala na zápraží perníkové chaloupky.
„Dobrá ženo, kde je tady zastávka autobusu?“ lísal jsem se k babici.
„No přece támhle za zatáčkou, jak se silnice rozšiřuje.“
„Opravdu? Ale není nijak označená.“
„To ví přece každý!“
„Aha, a jak poznám, kdy pojede autobus?“
„Když tam někdo stojí, tak pojede.“
„Já myslím za jak dlouho?“
„Pokud lidi stojí, tak za chvilku, když sedí, tak později, ne? Božemůj, mladý člověk, a neumí jezdit autobusem.“
„Před chvílí jsme šli kolem, a pod stromem leží nějaký muž a krájí si meloun.“
„Leží? Tak to máte spoustu času. To ještě stihnete ochutnat moje domácí šproty. Sama je nakládám a prodávám. Nejlepší solené girice v olivovém oleji na celém pobřeží,“ vyloudila stařena ohyzdný škleb na vrásčité tváři. Zamnul jsem si ruce v radostné předtuše hodokvasu a nechal se vlákat do ponurého sklepení. Manželka můj nápad příkře odsoudila a vydala se raději na tušenou zastávku autobusu dělat společnost chlápkovi s melounem.
Šinul jsem se vlhkou tmavou slují narážeje zhusta do jakýchsi kamenných džberů olbřímích rozměrů. Oči mi slzely z mocného odéru rybek, rozkládajících se pod vrstvami soli právě v oněch nádobách. Podivoval jsem se všemu dlouhé minuty, a když jsem byl podiven do sytosti, v rámci svých omezených jazykových schopností pobesedoval jsem s ženštinou jakousi univerzální slovanštinou o technologii nakládání solených grundlí. Ochutnal jsem mořské produkty v každé fázi přípravy, a musím přiznat, že zaplaší-li člověk obavy z nákazy nějakou smrtící střevní bakterií, je to opravdu nevídaná delikatesa.
Nezastírám, že jsem posvačil opulentně a bez skrupulí. Nezakoupil jsem však ničeho, pročež mě babice vyvedla opět na denní světlo a bez náznaku trpkosti propustila. I když, přiznávám, výrazy, kterými se se mnou polohlasem loučila, brožurka Srbština na cesty trestuhodně opomíjí.
16 názorů
Kdosi kdysi popularizoval Krušnohorce a ty teď holt Černohorce.
Křestní???“ vyděsil se*****
Květoň Zahájský
25. 09. 2017Šukrulilláh!
"Ať ti Alláh dopřeje šest manželek, šestkrát šest synů a tvé kozy ať dojí samou smetanu"
za skvelé čítanie
Docela chápu manželku, že dala přednost melounu před grundlemi. Četl jsem v neurčitém čase, smíchy se káceje.
Marcela.K.
15. 06. 2017Pěkně se mně četlo a pobavilo :-))). Díky a TIP
Podobný pokrm z nasolených rozkládajících se ryb připravovali dokonce už i Pompejané. Byla to hustá omáčka, nazývaná garum, která byla tehdy ceněnou delikatesou.... Asi bych nenašla odvahu to ochutnat.
aleš-novák
31. 05. 2017opravdu je ˇCerná hora v Evropě? :o)
Evženie Brambůrková
31. 05. 2017Kdybych nebyla slušně vychovaná, podotkla bych, že mi nudle vypadla.
/T :-)))
Skvěle - od popisu vozidla po křestní jméno muslima a rozhovor se stařenkou:-)))