Nezapomínají (2. část)

(závěrečná část povídky)

Většinu následujícího dne věnuju polehávání v posteli, pití zázvorového čaje a přemýšlení. Není těžké uhodnout, z čeho mi bylo tak zle, a ani kdo zná palác a služebnictvo tak dobře, aby mi mohl nenápadně a bez potíží poslat dortík s překvapením.

Docela úspěšně se o mě pokouší strach. Jsem tu sama, protože Asgeir odkvačil zpátky do paláce přihlížet dalším pokusům o vyjednávání, a že bych byla zrovna ve formě a plná síly, to se taky říct nedá. Skýtám teď velmi snadný terč.

Asgeir se naštěstí vrátí mnohem dřív, než jsem čekala, podle slunečních paprsků putujících po podlaze hádám, že není moc po poledni.

„A je vymalováno,“ hlásí ironicky hned mezi dveřmi. „Gaasovi ruply nervy, začal řečnit o solidaritě a obchodní unii, přidal k tomu hromadu patetickejch slov a hlas řečníka na tribuně, a tos měla vidět, jak se na něj královská rada tvářila. Bohové, to byly obličeje, jeden jak druhej. Jak kdyby šlápli do…“ V náhlých lehkých rozpacích po mně střelí omluvným pohledem. „No, prostě nás vynesli v zubech a Tosaith se zřejmě připojí k adorský blokádě, takže doporučuju utáhnout opasek a schovat hlavu, velkokníže bude zuřit.“

„Dobrá,“ vypravím ze sebe, „a jaký máme další plán?“

„Navečeříme se do zásoby, aby nám páni diplomati po cestě zpátky nepošli hladem.“

„Teď? Není trochu brzo na večeři?“

„Je. Máme pár hodin času,“ soudí Asgeir spokojeně. „Jak ti je?“

Chci mu konečně všechno vyprávět, vysvětlit svůj strach z učitelky harfy, která na mě posílá chlapíky s dýkou a otrávené moučníky, ale k vlastnímu zděšení se slyším blaženě zašeptat: „Teď už dobře.“

A než stačím vymyslet, jak to uvést na pravou míru, Asgeir nějak dokáže, že na to úplně zapomenu.

 

„Proč nejíš?“ táže se Olli plnými ústy a výmluvně ukazuje na ošatku plnou škvarkových placek. Krmí se jimi každá osoba ve výčepu a přikusují kousky pečeného prasete, našim zhýčkaným chráněncům se dělají boule za ušima, jen já v každém soustu jídla vidím jahodový zákusek a do krku se mi nahrne kyselá pachuť.

„Aby to zase neskončilo blbě?“ pošklebuje se Sig. Vzápětí sebou podivně trhne, zmlkne a nadále se věnuje hlavně snaze naskládat do žaludku co nejvíc potravy. Asgeir je na pár okamžiků velmi spokojený, než se vrátí ke starostem. Možná se strachuje o mně. Rozhodnu se využít příležitosti, kterou mi Sig nevědomky poskytl.

„Jo, přesně proto,“ pronesu lehce. Kolegové ke mně obrátí pohledy, naznačují zaujetí a přičinlivě se přitom krmí.

„Včera ráno mě jedna dáma od dvora nechala přepadnout chlápkem s nožem, a pokud jsem si všimla, tak odpoledne jsem byla jediná, kdo dostal nějaký jídlo na talířku speciálně pro sebe.“

Konečně se dočkám účinku, ruce s noži nebo nakousnutými plackami nepřítomně klesnou na stolní desku a hraničáři na mě zírají se směsí strachu a respektu.

„Kdo?“ Asgeir zapomene na jídlo, svaly má napjaté, jen vyskočit od stolu a jít vrazit viníkovi pár facek.

„Léan.“ Ramena mu poraženecky klesnou. Harfenistku nezná osobně, musí pomstu odložit na neurčito.

„Proč?“ Sigův dotaz je rozumnější, o to víc mě štve, že mu neumím přesvědčivě odpovědět.

„Když jsem se s ní setkala po válce, měla mě za zrádkyni,“ dostanu ze sebe. Zbytek věty se mi zadrhne v krku, ale kolegové zřejmě chápou. Vrátit se jako stráž cizí, skoro nepřátelské delegace, to jednomu na reputaci taky nepřidá.

„Já nevím, mě to připadá trochu nepromyšlený,“ ozve se Olli. „Přepad na ulici za bílýho dne je riskantní, nikdy nevíš, kolik budeš mít svědků. A otrávený jídlo v širší společnosti je taky ošemetný.“

„Není vražedkyně,“ hlesnu v chabém záchvěvu solidarity. „Je učitelka hudby.“

„To by to vysvětlovalo,“ broukne Olli a vrátí se ke své večeři.

Postupně se podle něj zařídí i ostatní, jen já pořád nejistě obhlížím stoly pokryté podnosy s jídlem a přesvědčuju se, že i kdyby se Léan nějak vetřela do hostince, není tak šílená, aby otrávila večeři pro padesát lidí.

Nepovede se mi to.

Sedím u stolu, v rukou svírám otlučený hrnek plný vína, kterého se neodvážím napít, a všudypřítomný ruch, hluk a emoce mi buší do spánků. Večeře se pozvolna promění v potlach, vypráví se historky o boji, lovu a ženských, často o všem najednou, kdosi se vytasí s houslemi a dá tak ovíněným hostům záminku snažit se falešně a notně hlasitě o zpěv. Tohle nevydržím.

„Jdu na vzduch,“ prohodím ke kolegům, zvednu se z lavice a protáhnu se mezi stoly k východu z výčepu.

Když vyjdu do noci, odkudsi zleva zaslechnu nějaký šramot, takže se bezmyšlenkovitě vydám opačným směrem. Pomalu kráčím ulicí, jen na dohled od hostince, chci se dostat dál od rozjařených hodovníků. Po alkoholu jsou jejich pocity jednoduché až primitivní, a navíc se přestávají ovládat, takže i značně hlasité.

Přímo mi sálají do zad, takže tiché, odhodlané nenávisti před sebou si všimnu, až když se ve tmě ukážou siluety.

Tasím meč a odhaduju, která z postav přede mnou zaútočí jako první, pro kterou si mám přichystat obranu. Místo toho tuhnu hrůzou. Je jich alespoň šest. Jestli se na mě vrhnou, nemám nejmenší šanci.

„Zradilas princeznu. Zradilas národ. Zradilas nás.“ Léanin hlas dopadá jako ostří popravčí sekery. „Na ni!“

„Na ně!“ odpoví jí pevný, jasný mužský hlas za mými zády. Ruka se zbraní mi ochabne a klesne, najednou brečím, v okamžiku mi po tvářích tečou slzy a tupě čekám, odkud dopadne první rána. Vnímám čísi přítomnost po mé pravé ruce, vzápětí se mi někdo objeví i po levici, bohové, to bude zlá smrt, strach mnou lomcuje, chci je poprosit o milost, ale zmůžu se jen na sípění a lapání po dechu.

Ty dva stíny se postaví přede mě, čelem k Léan a jejím společníkům. Cítím, že třetí člověk, stejná silná, rozvážná bojovnost, mi stojí za zády, a najednou vím, že on mi do zad železo nevrazí.

„Takže? Co bude?“ ozve se skoro vesele jeden z mužů přede mnou, ten samý, který promluvil už dřív. Až teď, když trochu poleví nával hrůzy a paniky, si uvědomím, že je to Olli. Úleva mi málem podlomí kolena.

„Někdo tady velel k útoku na na člena dhamské pohraniční stráže. Rád bych znal detaily,“ popichuje Olli. Ani teď se nedočká odpovědi. „Nebo se to přepadení odvolává? Ale no tak, vždyť jste pořád v přesile!“ Skoro se směje, uvolní se, skloní čepel, kterou držel namířenou na vysokou postavu napravo od harfenistky, a jeden z Léaniných elfů mu na tu fintu skočí. Olli se jedním pohybem kryje, odrazí útočníka a ještě mu plynule podkopne nohy. Tuhle fintu si na mě vyzkoušel mnohokrát a najednou mám chuť mu za všechny ty modřiny poděkovat.

„Tohle nebyl tvůj nejlepší chlap, že ne?“ zeptá se Olli s hraným zděšením a nenuceně elfovi šlápne na kotník. Je slyšet hlasité prasknutí a bojovník zaskučí. Skoro mám pocit, že slyším Léan polknout naprázdno.

„K věci,“ zabručí Sig, který se zjevně nebaví tak skvěle jako jeho druh ve zbrani. „Jsme pohraniční stráž, speciální vojenská jednotka. Kaessi patří k nám. Chráníme, koho nám přikážou, ale v první řadě a především,“ opíše hrotem meče výhrůžný půlkruh ve výši hrdla, „chráníme sebe. Rozumíme si?“

„Pomstěte princeznu! Pomstěte elfy!“ Léan nepříčetně sípá a na její povel se ostatní stíny vrhnou mým směrem.

Zdá se, že mstitelé zanedbali šermířský výcvik. Sig a Olli s lehkostí pokoří každý tři protivníky a řinčení mečů o zem, které mi co chvíli zní za zády, naznačuje, že Asgeir si vede podobně. Zanedlouho elfové kulhají nebo se plazí z dosahu a hraničářům se pod nohama tvoří zajímavá sbírka čepelí.

Až když nebezpečí pomine, vrátí se mi vůle a trocha síly. Protáhnu se mezi Sigem a Ollim, meč upustím na zem, kde tlumeně zazvoní, přiženu se k Léan a popadnu ji za límec.

„Nikoho jsem nezradila,“ syčím. „Snažila jsem se vrátit. Snažila jsem se vám pomoct. Nemůžu za to. Nikoho jsem nezradila!“ Matně si uvědomuju, že už skoro ječím a cloumám Léan jako loutkou.

„Kaessi,“ ozve se mi za zády Asgeirův hlas. Ignoruju ho, ale ruce, které mě vzápětí chytnou za zápěstí a ramena a odtáhnou od šokované elfky, ignorovat nemůžu.

„Jen klid, Kaessi.“ I když Olli promluví velmi mírně, uvědomuju si, že je to rozkaz.

„Proč? Co je, hrome, důvod pro tohle všechno?“ Asgeir se postaví před Léan a prohlíží si ji přes ostří meče, který drží před sebou.

„Zradila princeznu. Zradila nás,“ vydechne Léan. Zdá se být na pokraji sil. „Princezna je ve vyhnanství. Já dělám švadlenu. Ailees a Ginea služky. Ona… ona vyvázla…“

„Jak?“

„Zradila nás,“ opakuje Léan, oči nepříčetně vytřeštěné.

Asgeir otázky mění a opakuje, ale nic víc se nedozví. Zradila jsem. Tečka.

Až když Sig znovu ztratí trpělivost a s pečlivě netečným výrazem nasadí Léan hrot čepele na krk, vypáčí z ní něco navíc.

„Ta hanba, pro nás všechny, pro dvorní dámy,“ šeptá Léan, a už to není arogance mstitele, je vyděšená k smrti. „Měla člověka… jako cluichá… Všichni to ví… všichni to z ní cítí…“

Šok mě ochromí nanovo. Nejen zrada, nejen fakt, že jsem se vrátila domů s nepřátelskou armádou a pak utekla nanovo. Asgeir udělá pár tápavých kroků vzad, zná ten elfský výraz, ví přesně, co a koho Léan myslí.

„Co, jako cluichá,“ vyhrkne drobnější postava, schoulená u zdi. S hrůzou v ní poznám mladíka z hostince, který mi ráno vyřídil Léanin vzkaz. Přidržuje si zraněnou ruku na hrudi a zastřenou, hovorovou elfštinou vykřikuje mé hříchy na celou ulici. „Jako anamh aion ho měla! Kdybyste u toho byli! To bylo cítit až ve stájích!“

„Sklapni,“ houkne na něj Asgeir dhamsky.

Tváře mi hoří plamenem, musím být rudá jako jahoda. To snad není možný, že tohle řekl nahlas! Až když si Olli a Sig vymění pokrčení rameny, s úlevou si uvědomím, že oni elfsky nerozumí.

Dolehne na mě poznání. Léanin motiv znám celou dobu, jen jsem se pořád snažila najít za ním něco hlubšího. Nic hlubšího tam není. Perfektně vychovaná, v sladké iluzi žijící dvorní dáma hledala viníka své nynější situace ve svých kruzích, protože nic jiného si nedovedla představit. A když ho našla, byla pomsta tím jediným, co jí ještě zbývalo ze starého dobrého života. Když mě viděla přijíždět, pověsila se na mě a číhala na každou příležitost. A z výkřiků podkoního je jasné, co mi zazlívají ostatní mstitelé. Dáma urozené elfí krve a člověk, lovec…

Olli o krok poodstoupí, prohlédne si místo činu a vrátí meč do pochvy.

„Zítra odjíždíme,“ pronese velitelsky. „Už tu nemáme co na práci. Máme v plánu odjet rychle a klidně, ale jestli narazíme na jakékoliv potíže, zaručuju vám, že je dovedeme účinně odstranit. Rozumíme si, dámo?“ obrátí se s ironickou úklonou k Léan. Ta jen vyděšeně kývne.

„Báječný,“ zhodnotí to Olli. „Bando, jdeme. Čas jít spát.“

S neochvějnou autoritou se obrátí na podpatku a míří zpátky k hostinci. Já s Asgeirem ho následujeme skoro zhypnotizovaně, Sig spíš jako znuděný komparsista, kterého to na jevišti už nebaví. Jeden za druhým se doploužíme zpátky, do hostince, do patra, do našeho pokoje. Ani se nedivím tomu, že mě doprovází všichni tři kolegové. Já sebou plesknu na svou postel, Olli a Sig nejdřív zapálí přichystané dřevo v krbu, pak se usadí na druhém lůžku a zvědavě mě pozorují.

„Heleď, Kaessi, a co to ke konci žvanili? Od dvorní dámy bych teda čekal lepší vychování než řečnit v jazyce, kterýmu protistrana nerozumí,“ ozve se stále dobře naložený Olli.

„O ničem,“ zabručí až příliš rychle Asgeir, opírající se zády o dveře. Vyslouží si tím jen pobaveně zvednuté obočí.

„Dhamština pro to nemá výraz,“ vysvětlím a proti lidské přirozenosti doufám, že to nechá být. Samozřejmě nenechá.

„Beru zpátky tu nevychovanost, ale stejně, zkus takovej výraz najít,“ vybídne mě a pak se kochá tím, jak znovu rudnu. Přejíždí pohledem ze mě na Asgeira, který má ruce křečovitě založené na hrudníku, zaťatou čelist a zarputile mlčí.

„No tak, nenuťte mě jít ven a hledat toho kluka od koní,“ pobídne nás náhle zaujatý Sig, zatímco Olli chvilku dusí smích.

„Rozumím,“ pronese pak konejšivě. „Nelíbilo se jim, že jste si spolu začali.“

Neodvážím se podívat Asgeirovým směrem. Ode dveří ke mně zalétne vlnka překvapení. Bozi dobří. Asgeir si musel myslet, že jsou kolegové slepí jak krtci a tupější než rezavá čepel.

„No, více méně tak,“ dostanu ze sebe.

Olli a Sig spokojeně kývnou, vstanou a zamíří ke dveřím.

„Hezky se vyspěte,“ přeje nám Sig a rozřehtá se, když za ním Asgeir ty dveře přirazí a zasune závoru.

Pak se Asgeir sesune do nohou mé postele a vypadá navýsost zničeně.

„Mohlo to dopadnout hůř,“ odvážím se nakonec.

„Asi jo,“ souhlasí po dlouhé, dlouhé chvíli.

Plameny v krbu skomírají a ani jeden z nás nepřikládá. Nakonec vyhasnou úplně, pokoj se ponoří do tmy a já z Asgeira vidím jen nezřetelný obrys.

„Kaessi,“ ozve se tichounkým šeptem, „já jsem anamh aion, nebo cluichá?“

No nazdar. Ještěže mi už nevidí do očí.

„Ani jedno,“ vydechnu. Můj vztah k Asgeirovi se rozhodně nehodí do škatulky čisté duše, oddané platonické lásky, která je spíš dobrým přátelstvím, ale těžko ho můžu označit za hračku, sloužící čistě k uspokojení potřeb těla. Čím víc o tom mudruju, tím spíš se mi zdá, že mají mí soukmenovci na srdeční záležitosti pěkně pitomý náhled.

Má odpověď je sice úplně logická, ale cítím, že Asgeira zabolela. Posadím se vedle něj, obejmu ho kolem pasu, položím si bradu na jeho rameno a chci říct něco, co by vyjádřilo moje pocity, jenže žádné z těch slov mi nejde z krku. Ticho se dlouží, těžkne a já to, hrome, musím napravit. Ach jo. Do takovéhle patálie bych se s elfem nedostala.

Na druhou stranu bych s elfem o spoustu věcí přišla.

Nadechnu se a donutím se vyslovit alespoň to nejnevážnější, co mi kmitlo hlavou.

„Řekla bych anamh aion,“ zamumlám a už potřetí tenhle večer se mi rozpálí tváře, když jednou rukou pátrám v záhybech Asgeirova oblečení, dokud nemám pod dlaní horkou kůži, „ale některé věci by mi chyběly.“

Asgeir si to dlouho přebírá, cítím, jak se v něm pere zmatek, nechápavost, naděje, vnímám, co s ním dělají mé doteky. Opatrně ho políbím, jeho pocity mě obklopí jako příjemná, hřejivá lavina a já si bolestně uvědomuju, že je můj úkol vložit city do slov. On si mě nepřečte. Já jeho ano, já vím, že mě neodmítne, že se mi nevysměje.

Znovu přiblížím rty k jeho uchu a šeptám dál.

---