Gita

Špalíček, historické náměstí a dům, kde dodýchal vévoda z Valdštejna. Cheb, město příliš blízko západního světa, sloužil v sedmdesátých letech režimu jako výkladní skříň. S udržovanou fasádou, ale jen zepředu. V zadních traktech domů a dvorů žily obyčejné příběhy…

Stačilo nahlédnout za nejbližší roh a nechat se vést  křídovou linkou, kterou malovaly děti ze dvorů na druhé straně domů. Další dětské prsty obtahovaly tu čáru na zdech do ztracena. Jak vzrušující bylo jít po „stopě“, i když v tomhle případě z toho koukal špinavý ukazováček.

Gita, obklopena několika mladšími děvčaty, seděla na klepadle. Pozorovala vetřelce, novou holku na kole, jak se projížděla z kopečka horní části dvora na hřiště, párkrát je objela a zas hurá do kopečka. Nikoho si nevšímala. Jako by jí patřil celý dvůr! Měla na sobě modrou teplákovou soupravu zářící novotou a při jízdě pohazovala dlouhými hnědými vlasy.

Gita seskočila z klepadla a stoupla si děvčeti do cesty. Vyčkávala. Cyklistka se řítila z kopce přímo na ni. Stihla zabrzdit, ale spadla a narazila předním kolem do bojovně rozkročené Gity.

„Jsi slepá? Máš nosit brejle, když nevidíš!“ peskovala Gita neznámou dívku, která byla o dobrých pět let mladší.

„Brejle mám, ale doma. Měla jsi uhnout, když jedu.“ Vyhrnula nohavici tepláků, měla sedřené koleno a pláč na krajíčku.

„Ty drzá krávo, všichni musí ustoupit přede mnou, jsem tady nejstarší!“  Do snědého obličeje se zcuchanými vlasy vehnal brunátnou barvu vztek. Popadla neznámou za vlasy a táhla prudkým svahem k sobě. Křičela na zkoprnělou dívku a nakonec jí vrazila facku. Pak odešla středem ke vchodu do domu, kde bydlela. Tak, a je to, pěkně to té holce vytmavila.

Gita končí devítku ve zvláštní a půjde makat do zahradnictví. Fotr hnije v base a máma jí furt vyhrožuje polepšovnou. A ta cizí holka musí dostat za vyučenou, za to všechno, co ona, Gita, nikdy neměla a nebude mít. Kývla ve vratech vítězoslavně kamarádkám a zaplula do chodby. Raději zmizet, kdyby šla žalovat…

Dívka s kolem si utřela slzy do ušmudlané dlaně. Ostatní děti slezly z klepadla a obklopily ji.

„Půjčila bys mi na chvíli kolo?“ zeptala se Lída. Nabídla dlouhovlásce čistý kapesník. Ta v duchu uslyšela nabádání rodičů – ne abys to kolo někomu půjčovala, zničí ho a nebudeš mít nic, pamatuješ, jak ti nedávno děti od kolotočů ukradly novou koloběžku…

Zaváhala, ale pak přistrčila řídítka k Lídě.

Za několik dní přišla Gita na dvůr. Její klepadlo obsadila ta nová holka. Na vypůjčeném kole se projížděla Lída.  Pišta i Dinka už stáli ve frontě. S Gitou se nikdo nebavil.

Chm, nebude tady ztrácet čas. Sklonila hlavu a šourala se pryč.

Dvory z odvrácené strany náměstí vždy patřily dětem a jejich nekonečným hrám.