Voyeur

Zas na mně lezou divný myšlenky. Není to tak dlouho, co jsem si říkal, že je všechno v pohodě. Teď se zas zdá, že není. To dělá ten večer. Večer, tenhle hnusnej pokoj a mlha venku. Kdyby svítilo sluníčko… kdyby svítilo sluníčko, bylo by mi úplně stejně blbě, jen trochu jiným způsobem. Dokážu si to představit. Už mně to nebaví. Nebaví mně tenhle život, poslouchat pořád, jak jsem k ničemu, jak jsem línej, jak jsem bezohlednej a sobeckej, jak nic nedokážu. Nechávat se vydírat, dělat věci, který vůbec dělat nechci a o kterých si myslím, že jsou úplně k ničemu. Přizpůsobovat se společnosti, která je mi ukradená, která je pokrytecká a úplně nesmyslná…
   No jo, zas to směřuje k jedné věci… Kéž bych nevěděl, že zrovna tahle jedna věc má ještě menší smysl než každej den vstávat, chodit do školy, nudit se tam, sedět u počítače, psát, fetovat… Ale přesto to dává jakýmsi divným, pokrouceným způsobem smysl. Všem bych vám ukázal. Tahle zatracená myšlenka mi nejde z hlavy. Nikomu bych nic neukázal, i když možná svým způsobem ano, ale ne tak, jak bych chtěl. Pomsta. Mstít se? Za co? Cítím to v sobě. Chci se mstít. Chci ubližovat, chci vlastnit a ovládat. Cítím v sobě kořeny těchhle věcí. Potlačený kořeny. Dokážu se k nim dostat, když budu chtít. Ale já zrovna teď nechci, v tomhle stavu mi to vyhovuje přesně tak, jak to je. Mstít se. Ničit. Zlikvidovat. Sebe.
   Dělám to. Proč? Můžu znát ty důvody. Nechci. Vlastně strašně chci… chci, aby mně někdo, na kom mi záleží, pohladil a objal a abych někomu, na kom mi záleží, mohl věřit, a všechny ty důvody ukázat, jemu i sobě. A pochopit je a přijmout. Jen by to napřed chtělo někoho, na kom by mi záleželo. Může člověku na někom záležet, když mu nezáleží ani na sobě? Možná by to napřed chtělo věřit… ale jak má člověk věřit, když nezažil nic než zklamání? Jak má věřit, když jsou věci, který prostě říct nemůže, a když je řekne, tak za to tvrdě pyká, i když se mu uleví… Mít tak někoho, komu bych mohl absolutně důvěřovat…
   A jsem zas u toho. Důvěřovat, skrze důvěru vlastnit, ovládat nebo přinejmenším kontrolovat. Je to jak bláznivej kolotoč. Už několikrát jsem vystoupil. Vím, jak toho dosáhnout. Nechci. Chci všechny tyhle věci zachovat a topit se v nich a dusit. Dělá mi to dobře. Když nemůžu mít žádnou ze svých krásných představ, naštvu se na tuhle realitu, a trucuju a odmítam fungovat tak, jak by se po mně chtělo. Je to sice v mým zájmu, abych byl štastnej, ale protože teď šťastnej nejsem, tak ani nechci… kolotoč. Kruh života, ha-ha.
   Tohle bych mohl někomu říct. Přinutit někoho, aby mně litoval, to je to, co chci. Aby mně litovali a starali se o mně a byli na mně závislí a dávali mi svoje city i myšlenky. Vlastnit a kontrolovat. Zas jsem na začátku.
   Moment. Co má tohle znamenat?! Co tady děláš?! Jak dlouho tu jsi?! Vypadni! Tohle je moje hlava! Moje myšlenky! Vypadni z mý hlavy pryč, teď, hned!

---