pandemonium

Tento hrom je nebeský hlas, burácivý

instrumentální signál bouře,

která není jako ostatní.

Děje se něco zvláštního

můj drahý příteli.

Přichází temnota a probouzí stíny,

razí si cestu k našim domovům.

Noc je ještě mladá,

ale slunce už je jen rýhou na ciferníku.

Radši změňme kurz, nechme se unést sny

a úsvit snad přinese útěchu.

 

Pohled z okna vyvolává husí kůži,

ohromná rána, řinčení skla, krev.

Blesk srazil naší milovanou jabloň,

její větev prorazila okenní tabuli.

Vzduchem víří listy, a vítr zlovolně

hvízdá a lomcuje houpačkou.

Je slyšet smích, tak nepříjemný.

Jen neslyšně polknu, pandemonium!

Děti schovejte se, a držte se za ruce.

Zpívejte si tu písničku, opřeni o sebe.

 

Nejdříve se bály i dýchat, ale daly se do zpěvu…

„Dotkněme se slunce, netřeba se bát,

i stín je láska, co pomáhá vínu zrát.

Strážný anděl nad námi neustále bdí,

šťastná jsou dítka, co na květinách sní.“

 

 

Jedině tak zaženeme démony pryč,

nesnesou dobro a nenávidí štěstí.

Je od vás hezké, že jste nás navštívili,

ale vraťte se odkud jste přišli, odejděte.

 

Kvílející vítr se proměnil na tichý vánek,

noční obloha se rozjasnila.

Konečně zase vidíme hvězdy,

a měsíc na nás, tak konejšivě září.

 

---