Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

VOLNĚ

20. 06. 2017

838

Autor

agáta5

Nelámu básně, nekřičím.
Té noci koncem léta – sorry
dopsala klenba metafory
vítězný oblouk nad Ničím.
A zestárli jsme o poušť let,
z některých slov se prostě střílí.
Ne, nechci zůstat... chci být chvílí
kdy oči umí odpouštět.

Nepíšu básně, žiju je.
S jinými, jinde. Jen se bráním
noci dost modrý na zpívání.
A ta, co ve mně miluje
(co sama sebe nechrání)
podává ruce cizí ženy.
Ty skorolásky přistižený
je berou... berou bez ptaní!

(mylencz - tam někde u nebeských bran)

Pod půdou jsi vyseděl kříž
na mou duši vypadals jak blázen s tím obracením očí v sloup
venku se zrovna klubala kachňata dvacet jich bylo
tři dny jsem je počítala
potom vyrostla vojtěška padl pytel zrní              a tý vody
dostaly jména a když jsem je volávala     vracely mi JE
Ludmila za mnou chodila i do kuchyně               (těch hoven tenkrát…)
ty jsi seděl pod půdou    ruce křížem
Léto tě vysvlíklo do modrýho tílka
a v koupelně praskaly trubky
skoro jsem jim naletěla v létě tolik popraskaných oken       očních žilek
Četly mi z ruky půdní kroky    kožený schody na patách
A mrzly
mrzly bestie až do úplnýho konce

brzy bude česnek občas ho vytáhnu na zkoušku
kousnu do něj
kam se hneme česnek
jak se plní dny štiplavou vůní odchází smrad z vykouřených cigaret
prolisovaná slova do bílých tkaniček
svatozář
bělmo

Zaměstnaný ruce vázáním bílých hlav…
ještě mi trnou ramena když na to pomyslím
Copak se to musí?
Musí a ještě natřít plot než zmrtví plaňky

Mám v kapse zimní šaty a lítost křídových prstů
za bouřky přivírám oči
posledních pár let na škvíru mezi dveřmi