Doprava

Dopravní předpisy si Černohorští řidiči vykládají poněkud svérázně. Plná čára a zákaz předjíždění signalizují - předjížděj opatrně! Svítí-li na semaforu červená, znamená to - před vjezdem do křižovatky zatrub! Cedule zákaz vjezdu zase doporučuje řidiči před vjezdem nepatrně zpomalit. O tom, co skutečně znamená značka zákaz zastavení, vedou Černohorci už spoustu let vášnivé spory, a jelikož se nemohou shodnout, tak ji ignorují. Pokud se stane, že nemáte kde zaparkovat, protože vám překáží přenosná značka, prostě ji uchopíte a přenesete o pár metrů dále; od toho je přece přenosná. Směrové cedule jsou vždy umístěny až za křižovatkou a občas ukazují ne zcela správným směrem, takže málokdy dojedete do cíle na první pokus. Ale to nevadí, Montenegro není rozlehlé; prostě na hranicích otočíte a cestou zpátky to už trefíte. Ostatní dopravní značení slouží obyvatelům k výlepu inzerátů na pronájem pokojů či prodej domácí zeleniny.

Jste-li chodci, rušnou silnici nepřecházejte ani po přechodu, pokud nemáte jistotu, že jste nesmrtelní. Domácí řidič si obvykle říká - vždyť jsem troubil, proč bych měl ještě brzdit? Ano, Černohorci troubí. Troubí, aby někoho upozornili, troubí, aby někoho pozdravili, troubí, aby někomu vynadali, nebo troubí jen pro radost z troubení. Taky proto, aby dali ženě, kterou míjejí, najevo, že se jim líbí. Nebo že se jim nelíbí. Zdá se, že k tomu, aby Černohorec získal řidičské oprávnění, stačí, když se naučí používat klakson.

Každý pravoslavný šofér při míjení kostela pouští volant, aby se pokřižoval. Pustit jej musí, protože ve druhé ruce má mobil. Pokud je to řidič autobusu, v tu chvíli se modlí i všichni cestující. A nemají to v té tlačenici snadné. V Černé Hoře totiž pojem hromadná doprava získává svůj pravý smysl. Když máte štěstí na relativně poloprázdný vůz, sedí na dvojsedadlech jenom tři osoby a nějaké to domácí zvířectvo. Většinou se však stává, že i řidič jen tak tak uhádá místo k sezení.

Cenu jízdenky se vždy snažte usmlouvat. Ze zkušenosti můžu potvrdit, že cena čehokoliv jde usmlouvat lépe nahoru než dolů, ale smlouvat musíte, jinak by si vás řidič jako pasažéra nevážil.

Republika Černá Hora nemá vlastní peníze. Ne, že by v obchodech bylo všechno zdarma, ale ačkoliv země není v Evropské unii, platí se tu eurem. A ne jedním. Jízdenka stojí obvykle dvě eura, na dlouhou trasu pak čtyři. Nikdo nechce počítat drobné, přesto že by podle počtu kilometrů měla stát kratší cesta euro šedesát a delší čtyři eura čtyřicet pět. Vše se zaokrouhluje stejně jako na tržišti, kde koupíte většinu ovoce a zeleniny za jedno, za dvě či za tři eura. Tady je vidět, co zavedení eura udělá s cenami.  Když budete požadovat třeba půl kila rajčat, uvedete prodavače do trapných rozpaků. Po půlkile tu nikdo nic nekupuje, a tak ho ani neumějí navážit, natož nacenit.

Na území, velkém přibližně jako Středočeský kraj, s počtem obyvatel poloviny Prahy, nabízí Montenegro dostatek všeho, co turista hledá. Hádejte ale, kolik zemi protkává železničních tratí? Jedna. Výstavba jediného přímého železničního spojení se zahraničím, jmenovitě se Srbskem, započala už v roce 1952. Vám to možná tak mimořádné nepřijde, ale znalce černohorských poměrů potěší, že trať je dnes opatřena i kolejemi. Dokonce po celé trase o stejném rozchodu! A nejen to, vzhledem k hornatému charakteru krajiny, kterou železnice prochází, bylo nutné vyhloubit celkem 254 tunelů a vztyčit 435 mostů, a to ještě není zdaleka konec. Další část trati se stále buduje. Pracovní tempo je díky tradicím, podnebí a povaze obyvatel neukvapené, ale ve chvíli, kdy dráhu dokončí, bude možné dojet vlakem ze Srbska až do Albánie.

Prozatím koleje končí v Baru. Stejně, jako většina Černohorců.