Osamělé lampičky

Osamělé lampičky

Osamělé lampičky za okny domů malých i velkých měst. Tichá hodinka před spaním, vpíjení do příběhů z blízkých i dalekých cest. Postupně uhasínají, jako jejich lidé padají do snů hlubokou tmou. 

Půlnoční slétání

Jen málo věcí na světě je tak prostě krásných jako básně Jana Skácela. Když navečer zlosti a trápení člověku naplní duši až po okraj, slétají se andělé básníkovy řeči – slova co smiřují. „na nebi oblak jako krásná ryba/přeplouvá měsíc  v travách ještě zní/volání cvrčků  člověka to bolí/jako řez napříč  jako zranění.“

V Paříži

Stíhač Vojta už vletěl do mraků. Někde z nich ještě prší, jinde už ne. Za chvíli přeletí Evropu z jednoho konce na druhý. V Paříži si pak v ulici Sebastopol sedne do mléčného baru, požádá o banánový koktejl a skrze výlohu bude pozorovat dámy v krátkých sukních, prokřehlé pod deštníky. Až bude vycházet, osloví ho jedna „bon soár mesijé“ a usměje se. A on na ni. V malém pokoji s noblesní tapetou svěří jeden druhému svá tajemství. Ona se k němu přitiskne v pozici jako z obrazu Stvoření světa. On prozradí, že je velitelem stíhačky. Ona se, potahující z úzké cigarety, rozesměje chraplavým hlasem.

Opilá minuta

Nad Malvazinkami svítí žlutý měsíc a rolety pokoje ho krájejí jak citrón do martini. Kdo se neuspává alkoholem, milé děti, přihlaste se. A  v okolních bytech klopí oči, tam všude hledí na měsíc skrze sklo lahví. Těch pár chvil, než udeří opilá minuta.

Nulla nox sine poesis

Venku škytá autobus, opilci se trousí z hospod, doma je čeká rána válečkem. Za cestou řeka šumí živlem, který tak uhranul předsokratikům. Chystáš se ke spánku. Za stěnou v tom horku možná spí sousedka celá upocená a nahá a nepřikrytá, říkáš si. Svádí to k rozmarnému snění. Ale pak ti cosi říká: Půlnoc bez miniatury?! Podobně neznámý hlas radil Davidu Berkowitzi, jemuž se přezdívá Samův syn.