DVOJÍ KREV 3.kapitola

                             3.kapitola

      ,,Kdo jsi?" odhodlala se promluvit.

      ,,Na tom nezáleží. Hlavně už jdi!" poručil. Sledoval jí, jak odchází. Něco mu říkalo, že to není jejich poslední setkání. V jejích očích bylo cosi tajemného. ,,Počkej!" křikl na ní. Mirana se prudce otočila. Worhan došel až k ní a pečlivě se rozhlédl kolem sebe. ,,Nesmíš nikomu říct, cos tady viděla. Nikdo nesmí vědět o mě ani o Prokletých. Je ti to jasný?!"

     ,,Proč? Zachránil jsi mi život. Bojoval jsi s tím démonem. Kvůli mně jsi nasazoval svůj život. Proč? Když o tom nesmím mluvit." O krok ustoupila spět. Vlasy jí vlály ve větru. Hleděla do jeho černých očí. Připadal jí tak mladý. Snad jen o několik málo let starší než byla ona, ale tvář porostlá strništěm vousů ho dělala starším. Hlas měl hrubší, ale zároveň milý. Havraní vlasy mu sahaly téměř k ramenům. Zaujatě sledovala jeho bezchybnou tvář.  Žádné stopy po souboji, žádné jizvy ani škrábance. Nic co by svědčilo o situaci, která před chvílí proběhla. Rty měl pevně semknuté, lícní kosti nepatrně vystouplé. Jedinou chybou byly černé mazlavé šmouhy na jeho obličeji. 

    Worhan přistoupil blíž a zamyšleně si prohlížel její jemné rysy. Hnědé oči, rovný nos, výrazné rty v niž prosvítaly bílé zuby a malou kulatou bradu, kterou nyní pozvedla společně s očima, aby mu viděla do tváře. O hlavu vyšší a zřetelně svalnatější muž jí zaujal.

     Ze tmy u protějších stromů se ozvalo zakvílení. Oba sebou cukli a očima zašmátrali v temnotě. Worhan se vzpamatoval jako první. ,,Jdi už!" poručil. V hlase měl odraz strachu. ,,Utíkej do vesnice. Neohlížej se a utíkej!" Strčil dlaní do jejích zad, až zavrávorala a vylekaně se dala na úprk.

    Worhan zpozorněl. S dlaní na jílci, připraveném tasit, se bedlivě rozhlížel kolem sebe. Další mrazivé zakvílení se ozvalo z okraje lesa. Worhan věděl, že se blíží další Prokletí, ale zároveň byl přesvědčený o tom, že nemá šanci proti téhle přesile uspět. Pevně svíral dýku. Dech se mu krátil a tep zrychloval. Očima kmital ze strany na stranu. Pak nastalo ticho. U skalky se mihl černý stín. Worhan ho viděl a ihned tasil dýku. S předpaženou rukou mířil hrotem ostří na místo, kde se mihotalo několik stínů. Tma ho začínala oslepovat. Měsíc zaplul za mrak a během chvíle se na pasece rozprostřela tma. Jen pár kroků od něho se ozvalo funění. Worhan se prudce ohlédl a švihl dýkou do tmy.

    Mirana se neohlížela. Vystrašeně běžela po cestě k vesnici. Za jejími zády se ozývaly prapodivné zvuky. Kvílení démonů se stupňovalo. Toužila se ohlédnout, ale strach jí to nedovoloval. Nohy jí pomalu těžkly a dech se jí měnil v přerývaný chrapot. Bodání na prsou jí nutilo zpomalit. Mezi stromy prosvítala světla ohňů. Ve vesnici právě probíhalo uctívání Stříbrné Luny. Za každého úplňku se scházeli lidé z vesnice, aby zapalovali pochodně a hlasitým zpěvem je pozvedali nad hlavy. Měsíc vykoukl zpoza mraků a po chvíli ukázal celou svou ledově stříbrnou krásu. Lidé zpívali veselé písně, hráli na flétny, dudy, loutny a bubínky. Rytmicky tancovali, jásali a smáli se. Mirana doběhla až k potoku. Opatrně přeběhla po lávce a zmizela v davu. Rozjaření tanečníci poskakovali kolem ní, smáli se, jásali a vtahovali jí hlouběji do tanečního reje. Hudba jí pronikala až příliš hlasitě do uší. Snažila se vymanit z davu, doklopýtat k cestě a vklouznout do domu. Všude kolem ní bylo rušno. Smích sílil, halekání dívek se prolínal s muzikou, bubny duněly v rytmu srdce.

     S výdechem za sebou zabouchla dveře a teprve pak si oddechla. Konečně byla v bezpečí, ale co bude s ním? Zachránil jí život a sám se vydal na pospas nelítostným bestiím z močálů. Ani nevěděla, jak se jmenoval. S mrtvolně bledou tváří zírala ke stropu.

     ,,Mirano? Stalo se něco?" ozval se otcův hlas z tmavého kouta místnosti. Ze tmy vyšel šedivý starý muž shrbrné postavy s holí v ruce. Mžoural na ní mdlýma očima obklopenýma hlubokými podélnými vráskami.

    Mirana se už nadechovala, aby otci řekla svůj příběh s vlkem, ale na poslední chvíli zmlkla a jen zavrtěla hlavou. ,,Nic se nestalo." 

   ,,A bratři? Kde jsou!" obořil se na ní otec. Doklopýtal až k ní a napřímil se. Stažené přísné obočí se mu téměř dotýkalo u kořene nosu. Vráska, co se mu objevila, mezi hustým obočím a nosem se ještě prohloubila, když viděl její podrápané ruce. ,,Od čeho máš ty škrábance? Mirano!" zvýšil hlas, ale pak zachroptěl a usedl na stoličku. 

   ,,Otče?" okamžitě přiskočila k němu. Muž opět zachroptěl, zakašlal a zafuněl. Po čele mu stékaly pramínky potu. V ohništi zapraskalo dřevo. Jiskřičky se rozletěly do všech stran. Plamen ozařoval část místnosti a plápolavým světlem si pohrával s jejich stíny. Muž se s námahou nadechl. Mirana mu pevně svírala dlaň. Bála se o otcovo chatrné zdraví. Měl krvavý kašel, často se dusil a omdléval vyčerpáním. Už se nevydával na dlouhé cesty. Práci, kterou kdysi zvládal, museli za něho obstarávat synové a dcera. Mirana mu byla největší oporou. Oba věděli, že tahle vesnice je jeho poslední štace. Další cestu za obchodem by už nezvládl. 

    Mirana klečela u dřevěného lůžka s hlavou položenou na otcově rameni. Stařec klidně oddychoval. Měl zavřená víčka a spal. Bratři se v noci nevrátili. Občas někde přenocovali, aby mohli hned za svítání pokračovat v lovu na jeleny, lišky nebo nutrie. Zpracované kůže pak prodávali na zdejším trhu. Mirana sice měla zavřená víčka, ale nespala. Naslouchala otcově dechu, bušícímu srdci a občasnému zachroptění, ale hlavně myslela na lovce s dýkou. Na jeho odvahu a odhodlání za každou cenu přemoct démona. ,,Kdo jsi?" zašeptala do tmy.