Mikrospánek

 Otevírám dveře bytu a něco v podvědomí mi říká, že tam nejsem sám. Jakoby do toho malého prostoru garsonky někdo přede mnou vešel. Že by zloděj? Přelítnu vše na dohled očima. Vše je na svém místě, nic není rozházený, v zásuvkách ani ve skříních nikdo neraboval. Nikdo tu není, říkám si, zabouchnu dveře, klíče v klidu věším za kroužek a boty skopávám z nohou. Nechávám je ležet jak jsou a věci ze sebe dávám rychle na věšák. Protože se mi celou cestu autobusem chtělo čůrat, neřeším zpocené trenýrky a ponožky na zemi. Nezdržuju se a nahý se řítím do koupelny. Tam následuje tradiční kolečko. Záchod – úleva. Sprcha - oáza. Zuby – pocit dokonalé čistoty. Při vytrhávání dlouhého Brežněva z obočí cítím slabý chladný závan. To jsem asi ráno zapomenul zavřít okno. Ještě štěstí, že není mráz, odkašlaly by to kytky. Beru na sebe župan a jdu si vzít něco k jídlu.

Když zahýbám ke kuchyňskému koutu, padá mi do oka křeslo. Je otočené zády ke mně a jako by v něm někdo seděl. Chci udělat krok blíž a v tom mne zarazí slova.

„No, konečně jsem se tě dočkal. Bez mála dvě hodiny tu na tebe čekám.“

Ten hlas mi je povědomý, ale chvilku mi trvá, než si ho zařadím. Je to tak dávno. Jasně! Plácnu se do čela. Na něj jsem do čista zapomněl. Zrovna teď mám náladu s ním něco řešit. Teď, když jsem utahanej z práce a mám hlad.

„Neříkej, že jsem tě překvapil. Vždyť jsi to musel vědět, že přijdu.“ Otáčí se křeslem směrem ke mně.

„No, já jsem myslel….“ blekotám překvapeně.

„Je mi to jasný. Termín byl minulý měsíc a když jsem nepřišel, myslel sis, že už nepřijdu nikdy.“ Blejská po mne labužnicky očima a drbe se mazaně za uchem. „Kdepak mi nezapomínáme. Jen se nám nejaký hekři dostali do systému a nemohli jsme je setřást. K čertu! Ti ale byli pěkně zvědaví. Dřív by se podařilo vyklepat blechy z kožichu, než tyhle počítačový piráty típnout. To víš, nejsi jedinej, koho upomínáme za neuhrazení faktury.“

„Neuhrazení faktury?“

„No jasně! Copak si myslíš, že celej svět jede na účetnictví v počítači a my jsme někde sto let za opicema? No, to bys koukal, kolik šikovnejch ajťáků se u nás snaží. To víš. Pro nějakou tu úlevu z trestu, jsou schopný všeho. Odjakživa nejpůsobivější hnací síla byl strach. Ale to ti jako bývalýmu kantorovi nemusím vysvětlovat. Ne? Copak jsi se nesnažil nahnat strach žákům, aby tě poslouchali? Vždyť jsi to taky pro blaho a klid své duše dělal.“

„Přiznávám, že jsem v životě občas tuto metodu také použil. Ale přeci… Přeci to dělá skoro každý. Cukr a bič. Jenže vy máte jen bič, cukr skoro žádnej. A když nějakej slíbíte, tak s velkejma úrokama,“ bránil jsem se.

„My to ale máme v popisu práce, chlapče. Kdežto tobě se to nepřipisuje k dobru. Kdyby jo, tak to bych tu s tou upomínkou nebyl.“ Hlasitě se rozchechtá a zas po mne mlsně loupe očima.

Mám strach. Pojímá mne hrůza z představy, co bude dál. V hlavě se mi honí, jak se z toho vyvlíknout. Snad ještě požádat o poslední přání a když je nedokáže splnit, mám vyhráno. V rozkroku se mi rozlívá mokré teplo. Jeho horkost se stupňuje a do slova pálí jak čert. Je to k nevydržení. Vyskočím a řvu bolestí. Otevřu oči. Křeslo se prudkým pohybem převrhlo, na zemi se válí hrníček se zbytkem vařícího čaje. ...a chléb s medem? Naštěstí spadl pomazanou stranou nahoru. K čertu! To pálí!