křídová slunce

Dům se teprve probouzí
je jako vložené slovo mezi prahy 
skřípavý moment otvíraných dveří  za nimi bezpečí
dvoje boty
výkres stržený z nástěnky kde táta míval rohy kde byl i pes hranaté slunce bez očí
prachové žmolky v rozích a to jejich chvění
a Janča naskládaná do úhledné pozice
jednou ji chtěli vidět na měsíci a tak se tam vyšplhala
ukusovala bleděmodré růžky
pak je plivala na zavřená okna
někdy se zapomněla probudit
náměsíčně procházela po zahradě trhala jablka
ohluchlá neslyšela vodu                                       (nemaluj kam nedoplavu)
když kreslila křídou slunce pod pergolu    
jen k ní nakláněla hlavu jako se nakláníme k dětem   
ohryzkům nabízela své mlíčňáky a prořezávala se ven    
na polici už tenkrát svítily dračí oči
zprohýbaly dřevo do vlnek  občas uronily slzu

dům se teprve probouzí
je jako správně nastavený čas   
každá věc má své místo  tajnou schránku na dopisy
možná i odpovědi proč zreznul mixér
kolik skleniček je třeba rozbít aby se rozpohyboval
pod polštářem jsou i stoličky 
Je správné věřit na Zuběnku v tomhle věku?

Nikdy jsme neměli studnu.
Na jejím místě rostl zlý mech  rozpínal se ke dveřím do domu
Lezl do bot  vyjídal jazyky  a srkal tkaničky 
Nožem ho máma vykrájela na úzké nudle  stejně se rozrostl o kus blíž
kořeny až ke komínu 
                                 za ním se Janča vysvlékala  z hlasů
byl jsem syn a ten je víc než její nahota
vydloubl jsem si oči a vložil je do důlků  které zručně vytočila patou
pod dveřmi teď čekám světlo
s koleny u brady přemýšlím kdy mi začnou růst vousy
zatím Janču umístím mezi kuchařku a cestopis         
napíchnutou na vidličku
obracím ve strouhance okousanou stranu měsíce

ztratila se ve skříni mezi sukní a pruhovaným svetrem
musím ti říct všechno nahlas  snažím se vysoukat z rukávu
Jako bych přišel se smrtí
tak družně mi je a k bláznivému smíchu    deset dvacet třicet   nahých čel v zrcadle
zvědavé pavoučí rodinky  od domu  k tepu   a zase smích…