Váza

Každý z nás víme o nějakém handicapu, který nás odlišuje od druhých. Někoho méně jiného zase více, ale všichni máme společné. Totiž to, že chceme být šťastni. Prvním krůčkem ke štěstí je být radostní. Každý den sobě přináším malou radost v podobě básně, nebo zaznamenané myšlenky.

 

Představte si místnost se čtyřmi stěnami.

Do té místnosti vedou dveře,

nebo se do ní může vstoupit po žebříku,

či poklopem v podlaze.

Ta místnost může mít okna, ale nemusí.

Ba nemusí mít ani žádné stěny.

Dokonce strop ani podlahu mít nemusí,

to však je nyní podružné.

 

Uprostřed této iluzorní místnosti stojí stůl.

Takový stůl, ke kterému se každý rád posadí.

Poctivý stůl, jen je z laciného dřeva.

A na tom stole stojí váza.

Váza z nepříliš kvalitní hlíny,

ovšem rukodělně pěkná, umě zpracovaná.

 

Ta váza má jednu malou vadu.

Na jejím podsaditém břichu vznikla puklina.

Voda v ní nikdy nezůstane déle,

nežli kos zazpívá svou píseň a odletí.

 

Pokud by mohla mít ta váza touhu,

toužila by po květině,

ale každá květina do ní vložená

ať už náhodně či s úmyslem

do druhého dne by uvadla.

K čemu je krása bez života, bez vůně.

Je na každém jak s vázou naloží.

 

Někdo to předem vzdá a řekne si:

"Oh, co. Váza sama o sobě je pěkná,

nechme to tak."

 

Jiný se snaží marně jílem zalepit puklinu.

Voda časem jíl odplaví

a pouze prodlouží trápení květiny.

 

Někdo chce starou vázu

nahradit zcela novou vázou z křišťálu.

Odrazy slunečních paprsků od hran broušeného skla

hází na stůl všechny barvy duhy.

 

Ale co prostá květina?

Není snad její skromná krása přebyta krásou vázy?

Nestaví se snad v kontrast s laciností dřeva stolu,

jehož nohy za ten čas

rozpraskaly vlivem slunce, deště, nebo větru do bizarních tvarů?

 

Stůl je zde pro vázu z hlíny,

váza je zde pro květinu

a je mnoho, mnoho podob radosti.

 

---