6220

Z poloviny temnou a z poloviny spoře osvětlenou halou se rozlehla krátká úvodní znělka, po které následoval hlas: „Stanice Pardubice hlavní nádraží. Osobní vlak číslo 6220 společnosti České dráhy, ve Směru Hradec Králové hlavní nádraží, pravidelný odjezd 1:11, bude opožděn. Očekávaná doba zpoždění 30 minut, z důvodu výluky na trati.“ Zdálo se to nekonečné, hlas rozsekl každé slovo. Markovi v hlavě znělo O-POŽ-DĚN.

„Cože, jako teď, v jednu ráno?“ Pronesl polohlasně. Nezáleželo na tom jak, budova nádraží byla prázdná, naprosto. Přišlo mu to divný. Hala se v Pardubicích nezavírá. Navíc teď na podzim je venku fakt hnusně, ale není tu vůbec nikdo.

Venku pršelo. Už ne tolik jako před hodinou, když pro nic spěchal na nádraží. Jen tak lehce. Ale byla zima.

„Půůůl hodiny“ zvolal teatrálně. Pak se cítil trapně, kdyby ho přece jen někdo viděl. Ale co, další frajer pod parou, když tak. Řekl si s lhostejným výrazem.

Rozhodl se, že se ještě trochu projde. Přemýšlel, jestli vlastně ještě potom, co odešel od Pavla, viděl někoho ve městě. Asi ne. Došel k závěru.

Šel napravo od nádraží a mrtvolným krokem došel k přechodu, ten přechod, kde se na zelenou čeká 10 minut.

Ani auta, vůbec.  Jsem sám v Pardubicích, tak nevim, co je děsivější, že jsem v Pardubicích, anebo že tu nikdo není. „Tak co?“ pronesl.  Jakoby čekal na smích. Ale od koho?   

Stejně pomalu se vrátil do haly. Ještě 17 minut.

 Tak už prostě půjdu na nástupiště, no ne.

Došel na nástupiště 1, zbývá 14 minut. 

Vlak tady už je, no paráda.

13 minut se zdálo jako 13 let, ale přece. Pak už se vlak rozjel.

Ani nedoufal, že průvodčí přijde a on taky nepřišel.

Když vlak míjel nicotu, která běžela za okny, Marek nevěděl, že tohle není skutečný svět. Ani pro něj. Marek umřel na nádraží, před 13 lety.

Tohle je jeho nebe, anebo peklo. Tak jako tak.

Jízdenky, prosím.