Jak na chlapy a jejich zlozvyky

Kdybychom, my ženy, neměly kamarádky, byly bychom nešťastné. Neměly bychom se komu svěřit, komu si postěžovat, vypovídat se ze svých trápení. Dusily bychom to v sobě a to není dobré.

Tuhle si jedna stěžovala, že už si neví rady, jak řešit manželovy rozházené špinavé ponožky. „Proč? proč to ti chlapi dělají? On přišel domů, padnul k bedně, a když se pak chystal do koupelny, ještě v obýváku sundal jednu fusekli a cvrknul s ní do prostoru, ať padne, kde padne. Pak to udělal i s tou druhou, ale pro změnu na chodbě. Kdo si myslí, že je posbírá?“

„Co máš z toho, ten můj si je jako trofeje vystavoval na křeslo v obýváku, zatímco se díval na televizi. Pěkně si je tam skládal. Jsem si myslela, že když je tam pár dní nechám, že mu to dojde. Nedošlo. Tak jsem je sesbírala a dala mu je zpátky do skříně.  Druhý den se ozvalo: „Co to jako je?!“ No a já na něj tak nevině: „Nevím, to bylo v obýváku.“ Od té doby to neudělal.“

Druhá byla pro změnu zoufalá z toho, jak se neustále snažila vychovat syna, který odmalička jako Jeho Lordstvo odcházel od stolu, aniž by dojedl nebo po sobě uklidil talíř do dřezu. Jenom kamarádka nám poradí řešení: „Tak mu tam ten talíř i s jídlem od večeře nech do druhého dne. Přece nemůžeš vědět, že nebude chtít ještě pokračovat. Až přijde k obědu, bude tam mít včerejší zbytky. On si na to pak dá pozor.“

Jiná, když byla nemocná, poslala manžela na nákup se seznamem, co všechno doma potřebují. Přinesl všechno, jablka, maso, párky, sušenky, mléko, všechno… jen sůl ne. Na otázku proč nevzal i tu sůl, odpověděl bez mrknutí oka: „Tu si kup sama. Tu já nepotřebuju.“

Stála, dívala se na ně neschopná slova. To my jsme schopné byly a hned navrhly řešení: „Máš dvě možnosti. Buď si nevař, když on to nepotřebuje, nebo vař a dokud bude sůl, sol… a až nebude… tak budete jak v té pohádce. On ti ji ještě rád přinese.“

A co říct ke všeobecně branému faktu, že chlapi si nepamatují data a výročí? Kdyby si je opravdu nepamatovali, zapomenou i na svůj svátek nebo narozeniny, že? Jak je tedy možné, že na tohle nezapomenou? „To si takhle přišel ten můj večer domů, já zrovna něco míchala na sporáku. Přitočil se ke mně, objal mě a zašeptal do ouška: ,Já mám dneska svátek!´ Já klidně míchala dál a jen tak mimochodem pronesla: ,Hm, a co jako? Já měla pár dní zpátky.´ Ruce odtáhnul rychlostí světla a šel ke kalendáři. No jo, bylo to tam.“

Jen s jedním jsme si nevěděly rady. A to, když si jedna stěžovala, jak strašně ji vytáčí, když jí hlava rodiny při čištění zubů patlá téměř celou koupelnu zubní pastou. „To přece není normální, když si dá člověk na kartáček hrášek amorfní hmoty, aby jí pak bylo kilo po celé koupelně.“

Ne, není to normální. Ale věřím, že i když jsme jí tenkrát neporadily, alespoň se jí ulevilo. Bylo to venku a my ji chápaly. Viděla, že i my se doma potýkáme s něčím podobným.

Je to tak osvěžující a povznášející, když zjistím, že jsou na světě ještě horší chlapi, než je ten, kterého máme doma…