Letní cumlet

Zápisky z cesty do Chebu, 15.6.2017.

Česká krajina

Tahle krajina není stvořena pro zuby dělostřeleckých granátů. To ať si válčí v Normandii nebo u Debalceva. Tady se pasou kravičky a sem tam nahaté holky, protože slunce už je nízko a řeky voní svěžestí. Domky jsou okrové a jak se skončí v práci, to se už po fasádách plazí kouř grilovaných kotlet, had nezřízené chuti. A žízeň, ta k téhle krajině patří, dívčí prsty už češou chmelové paličky. Ty pak vypijí pánové s těžkými břichy, barokní čeládka pivařů.

U Rokycan

U Rokycan špičky suchých smrků do oblohy píšou příběhy. O veverkách, laních a mravencích. O rumových čundrácích s kytarami, kotlíky a náladou. O skautech, kteří pod nimi, věrni foglarovskému kódu, ceremoniálně stvrzují svá přátelství. A o milencích hledajících stín pro svůj hřích. 

Letní cumlet

Mají kraťásky a ani na světě ještě nejsou dlouho. Holky z vlaku. Brzy jim začnou prázdniny, ale už teď horují pro cumlet neboli cumlání léta. Stojíme v Plzni, technici krmí vlak olejem, a ony pobíhají chodbičkou jak tygřice probuzené v pohlavnosti. Krotitel pan Joo by si s nimi věděl rady, snad by i zapálil kruh a nechal je proskakovat skrz. Pak by je pomazlil a z kapsy vytáhl kus hovězího. Ham! 

Když pučely plavuně

Na plzeňském nádraží hraje žena na xylofon. Ponořená do světa tónů nevnímá okolí. Tak to znělo, když kdysi dávno pučely přesličky a plavuně, snaží se být spojnicí mezi dávnými časy a posluchači. Moc jich není, občas se někdo zastaví. „byli i v pravěku lidé v neustálém pohybu?“ ptá se její sekundant se zvířecí kůží přes plece. Ale lidé si otázky nevšímají, jako by ani nerozuměli řeči. Vůni klobás a piva od stánku ale rozumí, a když jim později pivo otevře brány vnímání, snad pohovoří s divým mužem, nechají odjet vlaky. Ztraceni ve své minulosti.

Stříbro

Stříbro. Tady těžili drahý kov. Na mince, šperky, zuby, součástky. Z okna vlaku je to městečko na dlani, skromné místo ztracené v krajině lesů a kopců. Ale i tady budou žít neskromné ženy, které si do bujného výstřihu rády pověsí pěkný kousek stříbrného štěstí. A najdou se jistě i tady muži, kteří jim je dopřejí. A majitel dolu se spokojeně rozchechtá svými stříbrnými ústy.

Neznámé civilizace

I v Plané žijí lidé, říkají si Pražáci na nádražíčku a pozorují líný, ale přece život na peronu. Z bandasky si nalijí čirou tekutinu, aby to šokující poznání zapili. A z tváří se jim pomalu vytrácí výraz vědce, jemuž se podařilo objevit civilizaci na vzdálené planetě. Vlak se dává do pohybu.

Čabradovi pohrobci

U chebského nádraží po mně blýskla divým pohledem cikánka. Čeká kurážného Němce, a to já nejsem, pochopila vzápětí. Ale netrvalo dlouho a její Udo přišel. Důchodce z příhraničního městečka se přijel pomazlit. Výlety do Schwarzwaldu na houby už se mu zajedly. Tahle prdelatá cikánka to je jiná káva. Plného očekávání si ho odvede d pokojíčku jen pár metrů odsud. Na snědém těle pak zasvítí bílé kalhotky jak písek Malibu, on do něj padne a z řeči plynule přejde v chroptění. To muž s divým pohledem zezadu přetáhne sáček přes hlavu a utáhne… 

Cheb 2017

Roku 1258 se v Chebu usazuje řád německých rytířů, informuje městský průvodce vyražený do kanálu vprostřed korza. Tenkrát ještě místní děvčata nebyla tak půvabná, a rytířům to bylo beztak jedno. Dnes, v roce 2017 se tady nikdo příliš neusazuje. Němci jezdí na oběd, někteří za hodinovou láskou, Vietnamci vydělat na obchodu s pomeranči a já občas k soudu. A projít korzo, na němž mi právě pokynul obrovský cikán, jemuž dělá doprovod celý harém. V roce 1258 možná právě takto kynul někdo z místních cizinci v bílém plášti. 

---