Když ti není fajn...

...co uděláš? Rád bych tady rozpoutal takový malý povídání o tom, jak se kdo vypořádává s "nepřízní osudu", dá-li se to tak nazvat. Zkusím trošku nastínit svůj příběh a jak se s tím vyrovnávám já, takže pěkně poslouchejte.

Stala se mi taková nemilá věc,  totiž, že jsem se zamiloval. Není na tom nic moc zvláštního, zvlášť, když je teď jaro, že? Ale tohle nebylo o ročním období, hormonech ani ničem jinačím - stalo se, že jsem byl sám a potkal jinou osůbku, která byla rovněž sama, a její snaha občas s někým někam zajít přerostla až k extrému, kdy se už řada věcí jdoucích za sebou už ani nedala přehlížet a z malých milých souznění vyrostla moje láska.

Ty malý věci byly opravdu malý, žádné fyzično, jen společná návštěva kina, hospody, milý SMSky, hezký povídání a byla tu láska jak trám. Jenže jen z mé strany - ona zmiňovaná osůbka jen byla párkrát milejší, než by se mezi přáteli slušelo, prostě jí to přerostlo a když pak začala couvat, bylo "pozdě".

Naštěstí (?) jsem se dozvěděl, jak se věci mají a v současné době se s tím vyrovnávám (po pravdě - vyrovnávám se s tím zatím asi dvě hodiny a s "ní" jsem ještě nemluvil, takže se ještě uvidí, jak to budu zvládat). Je pravda, že jsem dnes prodělal přechod ze stavu "úplně vyřízenej" do "docela v pohodě", a to už se dostáváme k tomu, oč mi šlo na začátku - jak se s tím kdo vyrovnává.

Já jsem se šel projít, byl jsem v lese, chodil a hodně přemýšlel. Docela mi to pomohlo a zajímá mě, co v takových případech dělají ostatní - třeba objevím novej, možná lepší, způsob, jak se dostat do "normálu" a moct zase něco dělat (víte přece, že v takovým stavu člověk není schopnej rozumně uvažovat, nic se mu nechce...).

Tak co? Jak řešíte "depky" vy? Už se těším, co všechno se dozvím, tak si najděte těch pár vteřin a napište mi k tomu něco. Dík každýmu za jakoukoliv snahu.