Fanfiction (League of Legends): kapitola prvá

Slyšela jsem vlastní křik, ale ani jsem si neuvědomovala, že křičím. Jediné, co jsem byla schopná vnímat, byla nesnesitelná fyzická i psychická bolest. Pohledem zamlženým slzami a utrpením jsem viděla pár kdysi majestátných zářivě modrých křídel, nyní slepených a ušpiněných čerstvou krví, ležící na vedlejším stole. Znovu jsem zacukala rukama, ale ocelová pouta nepovolila ani během mých předcházejících a mnohem zoufalejších pokusů – a ani teď, jen jsem si prohloubila už tak nehezké rány na zápěstích. Zvolna, velmi zvolna jsem ovládla fyzickou bolest a přestala křičet. Cítila jsem, jak se můj organizmus snaží vypořádat se ztrátou části těla, krvácením a řeznýmu ranami.

,,Fascinující," pronesl mechanický hlas bez emocí; Viktor přesunul moje křídla ze stolu do velké skleněné nádoby plné průhledné kapaliny. Moje křídla! Psychická bolest mnou zmítala naplno, ale před ní se nedalo utéci. Zavřela jsem oči a přála si zemřít.

Už na hranici bezvědomí, které se konečně milostivě uvolilo postarat se o moje zničené tělo a ztýranou mysl, jsem zaslechla ránu a ostrý ženský hlas jak něco vykřikuje. Potom svištění a další rány, pak hluboký mužský hlas, mechanicky znějící odpověď mého trýznitele, další rány... a pak už nic.

Probírala jsem se pomalu. Svět kolem mě byl rozmazaný a zabarvený do zlata. Přitom moje poslední vzpomínka byla na tmavou místnost plnou chladné ostré oceli, operačních stolů a vystavených exponátů... Pokusila jsem se narovnat na posteli, ale ostrá bolest na zádech mě od toho odradila. Takže to nebyl sen. Přišla jsem o křídla. Ta skutečnost se ledově, zoufale rozlévala mou myslí. Bez křídel nejsem nic. Jsem jako nahá, bez možnosti se volně pohybovat, bez možnosti se skrýt... Zrovna jsem se pokoušela opět upadnout do sladce nevědomého hlubokého spánku, když se ozval zvuk otevíraných dveří a lehké kroky na parketové podlaze.

Lež klidně. Nemusíš se bát, ozvalo se mi v hlavě. Ze své pozice v leže na břiše jsem zahlédla jenom bleděmodrou látku šatů. Cítila jsem, jak neznámá postava odkrývá deku a prohlíží si moje záda.

Hojíš se rychle. Tvůj organizmus tě nenechá zemřít tak snadno... V tom máš oproti lidem výhodu. Hlas zněl mírně a konejšivě, zatímco chladivá ruka mi přejela po čerstvých jizvách. Sykla jsem bolestí, ale dotek za sebou zanechával úlevu. Rány přestávaly tolik bolet a začínala jsem mít pocit, že asi budu časem schopna vstát z postele. A zjistit, kde jsem a proč. Opatrně jsem se nadzvedla na předloktích. Jizvy táhly a svaly kolem lopatek protestovaly, ale dokázala jsem se s přemáháním posadit na okraj postele a podívat se po své společnosti. Mladá žena s dlouhými světle modrými vlasy v modrých šatech se na mě soucitně usmívala a mlčela.

,,Kde jsem a jak jsem se sem dostala?" zeptala jsem se nedůvěřivě a rozhlížela se po pokoji. Bohatě zdobené stěny, nábytek i doplňky ve zlatavých odstínech, veliké okno, kterým do místnosti pronikalo denní světlo. Žena neodpovídala, jen se na mě dál dívala starostlivým pohledem. Potom mi v hlavě opět zazněl ten hlas a já si konečně uvědomila, že patří jí:

Všechno se dozvíš. Odpočívej a já přivedu někoho, kdo ti odpoví na tvoje otázky. S tím se otočila a vyšla ze dveří. Rada s odpočinkem zněla rozumně. Sice už mám ležení na břiše dost, ale pokud se budou moje záda nadále hojit takhle rychle, už zítra bych to mohla zkusit na boku.

Ukázalo se, že z rukou šíleného vědce a vynálezce jsem byla zachráněna demacijskou trestnou výpravou v čele s princem Jarvanem IV. a Vayne, lovkyní démonů. Moje záchrana tak rozhodně nebyla cílem, ale spíš náhodným doprovodným jevem jejich akce. Ale jak mi sdělila Vayne, Viktor vypadal, že mu na mně jako hračce záleží, a tak mě vzali s sebou, hlavně aby mu zkazili radost a plány. Ona i princ, který mne jednou navštívil, se na mě dívali takovým zvláštním pohledem, kterým jsem ještě neznala. Byla jsem zvyklá, že se mě lidé bojí – a koneckonců právem, jsem vlastně démon. Jsem zvyklá na obdivné i nenávistné pohledy, většinou zapříčiněné mým vzhledem. Sukubí krása je pověstná (a ne zcela přirozená, tedy naprosto výjimečná.) Ale v očích Demacijců to bylo něco jiného. Dlouho jsem pro to nemohla najít slova. Nebáli se mě, nechovali ke mně nenávist ani nebyli pod vlivem mé krásy: pohrdali mnou. Pohlíželi na mě jako na něco méněcenného, bytost postavenou pod nimi, pod Demacií, pod lidmi. Byla jsem pro ně napůl zvíře. První zjištění mě rozčílilo a dostala jsem chuť jim dokázat, že se pletou, že jsem naopak víc, a že by se mne měli bát. Bohužel, nebyla jsem stále schopna ani vzpřímeně chodit, a než jsem se uzdravila, vztek přešel z útočného v potlačovaný a zvládnutý. Po tom všem to byli moji zachránci. A v následujících dnech, týdnech a měsících i učitelé.

Věděli, kdo jsem a co dovedu, a dokázali vymyslet, jak toho využít. Dostala jsem výcvik a výchovu. Pod tvrdým dohledem lady Laurentové (mimochodem její pohled byl zdaleka ten nejvíce pohrdavý, znechucený a odsuzující ze všech, se kterými jsem se v Demacii setkala) jsem se učila šermovat. Vayne se mi pokoušela předat základy střelby. Kapitán princovy stráže lord Crownguard mě denně ničil fyzickým drilem. Snad jediným, kdo se na mě nevyřádil fyzicky, byla jeho sestra, lady Luxanna. Stačilo jí jedno setkání se mnou, aby dokázala říct, že ve mně není vůbec žádný potenciál ovládnout magii a co víc, jako sukuba budu nejspíš vůči kouzlům přecitlivělá. Proto mě učila spíš teoreticky. O špionáži. O taktice. O plížení ve tmě, tichém pohybu. A celou tu dobu mi všichni do hlavy vtloukali jediné: Demacii samotnou, modrozlaté myšlenky a nekonečnou loajalitu a vědomí, že nejenže není nic lepšího než Demacie, ale že je všechno krom Demacie úplně špatné. A že přestože samozřejmě nikdy nebudu moci být pravá Demacijka, být jí věrná je tím nejlepším, co mohu se svým nízkým bezvýznamným životem udělat. Já jsem Demacie... Byla jsem připravena.