Lotrovinky v družině

 

Loudám se ze školní jídelny. Tak hrozný jídlo jsem dlouho nejedl. Naše milá laskavá kuchařka zneuctila můj nejoblíbenější pokrm španělského ptáčka. Celý týden jsem se na něj těšil. Rýže přesolená, omáčka bez chuti a maso se nedalo ukousnout. Chudák neměla svůj den. Nevěřím, že by to naschvál odflákla. Ještě, že jsem si vzal kapesné. Nenápadně si skočím do krámu pro sladkou tyčinku. Nesmí mě vidět spolužáci. Hned by žadonili a mě by zas nic nezbylo.

 

„ Pokorný, kde se touláš?“ Jak to, že si nepřišel s ostatními. Co kdyby tě přejelo auto. Chceš mě dostat do vězení?“ Lamentovala moje hezká družinářka.

„ Už se to nestane.“

„ Příště si tě  raději povedu za ruku.“

Copak jsem chlapeček ze školky? Chodím do čtvrté třídy! Sice vypadám na druháka, ale určitě brzo dorostu.

„ Děti moje, poslouchejte. Budeme vyrábět vánoční přáníčka. Výtvarné pomůcky máte v zadní skříni. Potřebuji si na chvíli odběhnout. Pověřuji Pavlíka, aby zastoupil učitele. Bude na vás dávat pozor. Žádný hlouposti. Opovažte se otvírat okna. Jak jistě všichni víte, před dvaceti lety, vypadl žák z okna a zahynul.“

Když za družinářkou zaklaply dveře, přemýšlel jsem co bych mohl vyvést za lotrovinu.

„ Hoši, kdo se odváží se mnou jít na školní půdu?“

„ Pepane, je určitě zamčená,“ povídá Ota.

„ Není, školník jí zapomněl zamknout. Následujte mě.“

Nenápadně jsme proběhli chodbou a vzhůru na půdu. Bylo to vzrušující, třeba najdeme tajnou skrýš za trámem, nebo starý deník.

 

Opatrně jsme našlapovali a dívali se kolem sebe.

„ Nic tu není, jen halda zaprášeného nábytku, štosy starých novin a učebnic,“ prohlásil Milan zklamaně.

„ Co jsi čekal, poklad?“ povídá Ota.

„ Poklady bývají ukryté v podlahách. Kdyby tu byl, už by ho dávno někdo našel,“ povídám vážně.

„ Páni, to je bomba. Koukejte!“ vzrušeně křičí Milan.

„ Našel si bombu? Super. Můžeme školu hodit do povětří,“ směje se Ota.

„ Fuj, rakev, kde se tu vzala,“ úplně jsem se oklepal odporem.

„ Zvedneme víko,“ povídá Milan. Měl jsem trochu strach, co když je tam fakt mrtvola. Raději jsem stál dál a díval se jak kluci pomalu otvírají tmavě černé zaprášené víko.

„ Ach, někdo tam je,“ vyděsil se Ota a upustil víko na zem.

„ Blázníš, málem mi to spadlo na nohu. Jsou tu jen nějaký starý hadry,“ uzemnil ho Milan.

„ Počkat, to je jak pláštˇ pro Draculu,“ zalibně si ho prohlížím a začnu si ho oblíkat.

„ Dej to sem, já vám ukážu upíra,“ žadonil Milan.

„ Sedne. Jde z tebe strach,“ chválí Ota. Milan má od přírody hrozně světlou plet‘, jeho vlasy jsou úplně plavé, ještě kdyby měl upíří zuby, z fleku by mohl děsit děti v strašidelným hradě. Něco tomu chybí. Jasně!

„ Hned jsem tu, budete koukat na drát.“ Napadlo mě, že si vypůjčím  krém na ruce. Vím, že ho vozí uklízečka v uklízecím vozíku a ten si nechává na záchodcích.

 

„ Koukám Milane, že už sis ustlal. Sluší ti to v té rakvi, jen ti je trochu velká, zůstaň jak si a pomaž si obličej, aby si byl co nejvíc bílej, “ povídám pobaveně.

„ Proč jako?“

„Zavřeme víko a vystrašíme Pavla,“ povídám nadšeně.

„ Neblbněte bude průser, víš jakej je, ještě to někde bonzne,“ řekl Ota.

„ Za tu srandu to stojí.“

„ Pepa, má pravdu. Ota  mě namaže, já si tu budu v plášti ležet a až se bude blížit Pepa s Pavlem, tak mě zavře.“

 

Letěl jsem bleskem do družiny.

„ Pepo, kam si šel a kde jsou kluci? Víš, že nemáte opouštět třídu?“

„ Klídek Pavle, odchytil nás školník stěhujeme nábytek na půdu a poprosil nás, abychom mu pomohli a tebe si vyžádal taky.“

„ Mě? Nevypadám jako stěhovák.“

„ Nemel, jdeme.“

„ A není to nějaká sranda? Nechcete mě na půdě zamknout?“

„ Pájo, mě můžeš věřit. Nikdy bych ti nelhal.“

„ No, to známe.“

 

Naschvál jsem na půdě dupal, aby se kluci mohli připravit. Paráda, Ota byl schovanej za skříní, aby mu nic neuniklo a významně na mě mrkl.

„ Hů, hů, hů,“ ozývá se z rakve.

„ Pane školník kde jste? Pepo, tady nikdo není,“ povídá stísněně Pavel.

„ Hůůůůůů, “ straší Milan.

Pepo, kde jsi?  Tady něco šramotí, asi nějaký zvíře jdu pryč. To je blbá zábava.“

Mám dojem, že jsme to přehnali Pavel se bojí už tedˇ.

„ Aáááááá, rakev a hejbe se, vidím něčí ruce,“ vykřiknul  a prchal ven.

Milan se vypotácel z rakve a běžel v rozepnutým plášti za ním.

,,Aáááá, hů, hů, hů, já tě sežerůůů, “ hrozil s roztaženýma rukama. Chytil ho za ramena. V tu chvíli jsem myslel, že omdlí.

„ Cooooo, co to je,“ vyjekl Pavel.

„ Já Milan ze záhrobí,“ řekl hlubokým hlasem.

Pavel na něj vytřeštěně zíral.

„ Vy jste mi tedy dali, málem jsem si ucvrnknul do kalhot.“

„ Ale, přežil si to Pavle, jsi borec,“ poplácal jsem ho po zádech.

„ Kde se vlastně na půdě vzala rakev?“ zajímal se.

„ Nevíme, to je záhada, ale určitě to brzo zjistíme,“ řekl Ota.

„ Kluci, družinářka. Schovej ten pláštˇ, zavelel jsem. Urychleně jsme zapluli do třídy.

Další kárání bych už nesnesl. Tohle odpoledne nemělo chybu. Jen musím vysvětlit, proč jsem nezačal vyrábět přáníčka.

---