Koncentrační

Mlžný opar kolem domu,

ovoce v sadu na zemi hnije,

tráva vrostlá do korun stromů,

zdali tu kdo ještě žije?

 

Hladový otvor místo dveří,

na taškách střechy přibyl mech,

brouci a myši si ten chrám střeží,

pokud chceš vstoupit něco k snědku jim nech.

 

Na podlaze leží uschlá růže,

rozbitým oknem vchází déšť,

místo knih pouze hromádky kůže,

proč tě jen osud musel svést.

 

Jediná památka hrníček z lásky,

na stole bez nohy vidíš ho stát,

z něj pila když přišla z procházky,

kde sto tisíc polibků směl si ji dát.

 

Hrneček bez ucha plný prachu,

se slzami v očích bereš v dlaň,

pln posvátné bázně a pln strachu,

jak kdysi na ni díváš se naň.

 

Ten hladila rukou, líbala rety,

ty jako ve snu slyšíš její dech,

v tom domě a hrnečku protly se světy,

z nicoty po letech ji vystoupit nech.

 

Na zemi klečíš a hruď se ti chvěje,

po tvářích dolů ti sype se sůl,

před tebou láska tvá zase se směje,

jen ďábel ví jak rád bys ji obejmul.

 

V tom vítr přestane trápit tvé uši,

a závěs ke zdi přilne se zas,

už nikdy víc nenecháš trápit svou duši,

konopné lano zlomí ti vaz.

 

---