přeručkovat

první 3 sloky mají koule

žalář  mi tak trochu sugeruje, že k němu někde existuje žalářník a že existuje klíč a že tomu někdy bylo jinak a v žaláři jsme nebyli. Pro situaci lidského já mi to tudíž připadá nevhodné, zavádějící - tedy pokud autor fakt na nějakého želářníka nemyslí. Kdybych tu básničku psal ze svého pohledu, zvolil bych metaforu vajíčka, zárodku, ale nikoliv takového vajíčka, u kterého je jasné, co z něj bude, protože to je vajíčko nějakého druhu, který má už ustálený životní cyklus...protože my, když chceme komunikovat s jiným já, tak takovou šablonu nemáme, musíme vlastně pokaždé pracně vytvářet společnou párovou řeč, protože ta všeobecná je příliš hrubá a její významy.... hezky to popisuje Kundera v Nesnesitelné lehkosti bytí přece, jak tam dává významy těchže slov pro různé lidi... Jedině takhle, podrobným vzájemným trpělivým zkoumáním, překonáváním dalších a dalších kgd, vytvářením známých a tudíž společných, jakkoliv povýtce individuálních významů se lze domluvit.

Opustit tak trochu vajíčko, vyvinout se, vytvořit se do memetického tvora "vyššího řádu", tak jako jsme se kdysi vyvinuli z úplně předřečového tvora do tvora skupinově komunikujícího.

A to v té básničce není. Připadá mi tudíž "zastaralá". Jakkoliv chápu, že pro autora je aktuální emoční zážitek zážitkem žaláře, tak bych byl rád, aby si to tak trochu přeručkoval o level výš. Vůbec to totiž není tak, že se lidi "od věků nezměnili" - ale změnili, už nežijeme na placaté Zemi a nevěříme v tvůrce a žalářníka, jenom třeba ty emocční dráhy fungují stejně, tak jako fungují stejně dejme tomu mitochondrie. Ale memeticky jsme  přece dál - a chceme-li dál, tak už mnohem víc víme "jak". Že to pořád moc nejde...ale houby, jde to mnohem víc. Akorát je to práce, dílo, úsilí, dost často i bolestné. 

jj furt dokola :)