Čůráky [1/2TOVAR]

Děláme ti něco, feťáku!?! Už od mala jsem nenáviděl chlapy. Jejich hecování. Jejich tupý, stádovitý chování. Jejich devótní snahu zalíbit se těm vostatním. Všichni to byli sráči. Svojí hodnotu odvozovali vod schopnosti vlichotit se někomu, kdo byl vejš, než voni a vobčas si pro sebe tajně ukrást pár palet. Vod toho, že si dokázali najít bohatý kámoše z Německa, co svý chudý východoevropský bratry sponzorovali markama a novou elektronikou. A co je nejvíc rozesmívalo házet ženský a děti do svýho bazénu, do svýho NOVÝHO bazénu. Nikdy jsem se s nima neidentifikoval. Vždycky jsem byl radši s vostatníma ženskejma v kuchyni, jejich tupý chlapský řeči pořád dokola vo tom samym mě nezajímaly. Jednou jsem na Mezipatrech viděl dokument vo mužnosti a dodneška si pamatuju bachaře, kterej nemoh sehnat jinou práci, tak nastoupil ve vězení. Jenže vězňové se nějak dozvěděli, že je teplej a dali mu to sežrat. Jak musel přežít každej den mezi vězněma a snášet jejich urážky a vysmívání a přitom na sobě nedat znát, že by se jim podařilo ho zasáhnout. Jak už se mu tam nechtělo a měl chuť to vzdát, ale další den zase přišel do práce. Toho si pamatuju dodneška. Děláme ti něco, feťáku!?! Cítím, že jsi citlivý a vnímavý kluk. Kdysi ti asi někdo řekl, že takový být nesmíš nebo se tě to snažili odnaučit, ale já ti chci říct, že je krásný, jaký seš a že Bůh tě miluje takového, jaký jsi, Lukáši. Nikdy na to nezapomeň.