POTKALA JSEM KOŤÁTKA

POTKALA JSEM KOŤÁTKA…

Tuto příhodu, jsem zažila hodně dávno. Chodila jsem do desáté třídy bývalé jedenáctiletky (později SVVŠ ). Do školy jsem dojížděla tramvají, na niž jsem to měla z domova dost daleko. Bylo několik cest, kudy jsem mohla jít, ale já jsem si vybrala tu, která se mně zdála nejhezčí, byla i trochu romantická. Té cestě se říkalo "U Fidlerů", podle pana Fidlera, který tam kdysi měl malé zahradnictví. Tehdy tam stál ještě domeček a polorozpadlý skleník, který zvolna zarůstal keři černého bezu. Dál bylo pole, v němž byla prošlapaná cestička vedoucí  ke zdi starého evangelického hřbitůvku.  Podél  zdi vedla širší cesta až ke stanici tramvaje. Tenkrát jezdily ještě staré dřevěné “elektriky” bez dveří, do nichž se dalo naskakovat a vyskakovat z nich…

Z domova jsem vycházela  včas, takže cestou jsem mohla alespoň zběžně sledovat dění v přírodě - co roste, kvete a naslouchat zpěvu ptáků. Časem jsem zjistila, že v půl osmé jezdí desítka,  která zatahuje do vozovny na Žižkově  poblíž školy. Byla to pro mě  “desítka ze všech nejlepší”, protože jsem nemsela přestupovat na další tramvaj.

Toho dne už od rána pěkně svítilo sluníčko a slibovalo hezký dubnový den. Šla jsem, tak jako vždy, kolem skleníku, když tu najednou z křoví na cestičku vyběhla dvě malá koťátka, jedno celé rezavé a druhé bělomourovaté. Koťátka se honila po cestičce, byl na ně úžasný pohled. S radostí jsem odložila aktovku  a šla k nim. Nebála se mě, nechala se hladit, skákala mi po rukou i po nohou, běhala kolem mě. Zapojila jsem se do jejich hry.  Pojmenovala jsem si je po svém - Rezáček a Bělomourek.

Najednou ve mně hrklo. Kolik je hodin? Hodinky jsem tenkrát ještě neměla, ale špatné tušení, že přijdu pozdě do školy, ano. Popadla jsem tašku a utíkala na stanici. Jednou jsem se za Rezáčkem a Bělomourkem ohlédla. Naštěstí se věnovali dál hraní a neběželi za mnou. Však je určitě ještě někdy uvidím, vždyť tudy chodím každý den.

Zlé tušení se vyplnilo. Dobíhala jsem na zastávku, průvodčí právě odzvonil a tramvaj se rozjela.  Mohla bych naskočit, ale nerada bych skončila v nemocnici nebo dokonce v krematoriu, které je přímo naproti stanici.

Čekala jsem na další tramvaj, děsila mě představa, jaku budu přivítána, až vejdu do třídy. První hodinu je fyzika, na niž máme našeho, velmi náladového třídního. To bude průšvih jako hrom. Seřve mě anebo mně dá dokonce  poznámku a bude zle i doma.  Nekonečné čekání s přestupováním  - moje desítka ze všech nejlepší už je jistě ve vozovně. Strach se stupňuje. Když vystoupím ve své cílové stanici na Pražačce, hodiny ukazují 8,10.  U školy je zlověstné ticho, jediný živáček jsem tu já.

Vběhla jsem  do budovy. Šatna  zamčená,  musím do třídy pro klíč. Letím do druhého patra a  už na schodech slyším halas, který se ozývá právě z naší třídy.  Co se děje? … Napjatá jako struna, opatrně otevírám dveře. Spolužáci sedí v lavicích, živě diskutují,  ale fyzikář tam není.

“To je klika!, to je klika!” zvolám na celou třídu, a kluci zareagují:
“Asi mu ujel vlak, a jestli přijde, tak nebude tasit”.
Ve třídě panuje radostná nálada a ze mě trochu opadává napětí, ale, ještě není úplně vyhráno. Bojím se,  abych fyzikáře nepotkala cestou do šatny. Běžím dolů a znovu do druhého patra - naštěstí na chodbě nikdo není.  Vysílená sportovním výkonem a strachem, doslova padám do lavice a lapám po dechu, ale s pocitem vítězství.  Rychle si vyložím na lavici učebnici, sešit a pero -  teď už může kantor přijít.

“Ty jsi zaspala?”, zeptala se Anča, která seděla se mnou v lavici.  
“Ne, potkala jsem cestou koťátka. “
“Cože, koťátka, a kde?”
“U pole, tam co chodím na tramvaj.”

Vtom se otevřely dveře a fyzikář vešel.  Ztichli jsme a vstali. Kantor přehlédl třídu a řekl:
“Místo, abyste se připravovali na hodinu, lítáte tady a jste uřícení jako koně. To bude soustředění! Sednout!”
Jeho slova nemohla patřit nikomu jinému než mně, protože moje tváře jen žhnuly.
Naštěstí to dál nerozvíjel a začal vykládat novou látku. Na  výklad jsem se vůbec nesoustředila. Myšlenkami jsem se vracela k Rezáčkovi a Bělomourkovi a k celé další cestě i k tomu, jak obrovské štěstí jsem měla, že fyzikář přišel ještě později než já, ale bylo to jen “o fous”.

Bohužel, koťátka už jsem tam víckrát nespatřila, ale hezká vzpomínka na ně mi zůstala.