Emoční rovnice Aleše Koniny

Kouč Aleš Konina

„Dámy a pánové, přivítejme mezi sebou vzácného hosta, kouče pana Aleše Koninu!“ K pultu přistoupil kulatý mužík medového výrazu. Sálem zněl jednohlasný a nekončící potlesk jako při sjezdu ÚVKSČ. „Dámy a pánové, dovolte, abych vám představil projekt, jemuž jsem propůjčil jméno Emoční rovnice,“ vstoupil takříkajíc in medias res kouč Aleš. Následovala další salva potlesku. Některé z žen si rychle zapisovaly výraz do sešitků, nenápadně, aby nebyly zavrženy, že málo tleskají a vyjadřují tak neúctu učiteli učitelů. Ten ale pokračoval: „Základem emoční rovnice jsou dvě slova. Ano, slyšíte správně, pouhá dvě slova.“ Kouč žongloval s větami se zkušeností obchodníka s hrnci. Ticho zaplavilo sál jako tíseň pronásledovaného vraha. „Ptáte se, jak to že tak málo?“ navázal kouč kontakt s obecenstvem. „A která to jsou?“ „Já a ty,“ dokončil po dramatické zámlce Aleš. Následovalo gesto génia v zápalu kompozice. Posluchači si vyměňovali pohledy jakože už je vše jasné, svět byl pochopen a oni jsou tímto křtitelem bez portfeje zázračně proměněni. Některým posluchačkám po rtech ševelila slova: já a ty, rovná se my, následovaná úlevnými mdlobami. „A příště si probereme, jak důležitá je komunikace mezi partnery a taky jak správně osolit špagety“ zakončil dílo kouč. Publikum hořelo nedočkavostí.    

Posunutý smysl

Hleděla jako posunutý smysl. Holka v tramvaji. Ještě když byla malá, křičela na svět, teď se na něj tajuplně usmívá. Kdo najde klíč k tomu výrazu? Tak ráda by ho propůjčila mladíkovi jako z pohádky anebo alespoň hollywoodskému herci, zdá se mi. Ale můžu se mýlit, protože žádný univerzální klíč nebyl vydán; jen univerzální předsudek.

Dvakrát o tomtéž

Obklopeni křikem cikád, s něžným svitem hvězd ve tvářích mysleli mnohost světů. Sami dva jako první lidé, bez paměti, bez viny. Navzájem si tak blízcí. Tolik verze číslo 1. Verze číslo 2, lidská tolik lidská, může situaci podat třeba takto: zmámen nasládlými alkoholy, vybuzeni touhou, která je vždy pokřivená, leželi proti sobě nazí a naráželi jeden na druhého; unaveně jako staří psi, jimž život nedá pokoj.

Parníky bláznů

V noci se po Vltavě plaví parníky bláznů. Namísto tlukotu kolesa tlukot taneční hudby, světelná show, povyk a alkohol. V renesanci takové lodě vysílali na pusté moře, odkud už se neměly vrátit. Krutá doba. Obec šílence vylučovala. Dnes je taková loď symbolem dobrého vkusu, neboť zábavy se stala povinností. Obec šílence rehabilitovala a učinila z něj příklad správného žití.

České moře

V zdánlivém veselí říkánek pana Žáčka občas se zaleskne stopa nejhlubšího smutku. Třeba jako v Českém moři, které kdysi nějaký osvícený manažer dopravního podniku nechal vyvěsit na poutače vagónů metra. „.. dárek od Shakespeara/pohádkový omyl, který potěší/cosi jako láska, naděje a víra/moře pro neplavce, moře pro pěší..“ Moře, to není jenom chorvatská pláž, ale  taky smysl pro cizí a vzdálené který nám tak zoufale chybí. Ploužíme se zkamenělou krajinou se zkamenělou písní na rtech. A jenom pan Žáček umí tak láskyplně zamlčet tu hořkost a postavit proti ní sůl moře a slz.