Poslední Mesiáš

Immanuel pootočil ladícím kolečkem rádia. Stále praskot, šum, již žádná slova: zdá se, že je na světě sám. Ještě nedávno v podobných bunkrech, jako byl ten jeho, zůstávalo ještě pár přeživších, ale zásoby se tenčily a nemoci z ozáření byly nemilosrdné. Povzdechl si. Vysouvat periskop na povrch nemělo cenu. Jako předtím i nyní by nikoho nenašel. Náhle jeho tělo roztřásl kašel: taky je nemocný. Izraelský bunkr, v němž se nacházel, patřil k těm nejlepším. Immanuel si uvědomil, že kromě toho, že je člověk, je i Žid: vzpomněl si, jak ještě i ve víru ekologické krize a válek, které po ní následovaly, jeho národ stále hledal Mesiáše. Mesiáš měl završit lidské dílo na Zemi: po jeho příchodu už neměl žádný člověk trpět. "Je ironie osudu," přemýšlel, "že Mesiáš se dle tradice měl jmenovat Immanuel: jako já." Ale... není zrovna tohle završení lidského díla na Zemi? Není zrovna tohle onen předěl: po kterém bude planetě vládnout nadále zas již jen příroda: rostlinné a živočišné druhy, které přežily kolaps civilizace? Co je třeba udělat? Immanuel se znovu rozkašlal. Potřebuje něco jako smíření: takovou tečku za existencí lidstva. Nadechl se a začal přemýšlet. Bylo to něco mezi modlitbou a meditací. Immanuel přehlédl celou historii lidstva: od toho, jak se postupně vyvinulo z lidoopů, přes první kmeny, první státy, první představy o vesmíru, bozích a Bohu... až po staletí technických revolucí, které postupně posunuly kreativitu lidstva na maximum... pak nastalo vyčerpání zdrojů planety a války o tyto zdroje, během niž postupně lidstvo spělo ke svému konci. Immanuel neměl žádné zvláštní duchovní schopnosti: pouze schopnost měnit realitu jako kterýkoli jiný normální člověk. Na závěr svého meditativního usmíření se znovu obrátil k největší záhadě lidstva, tajemství všech tajemství, Bohu. Cítil, že jej poslední síly opouštějí. Tak už jen zbývá jediné - zarecitovat: Š'ma Israel Adonai Elohejnu Adonai Echad. Slyš Izraeli, Hospodin je náš Bůh Hospodin je Jediný

---