Vodoměr

Vodoměr

 

Z vyprávění řidičů a vrátných ve fortně Kapucínského kláštera, tehdy všemi bratry mnichy nedobrovolně opuštěného, obsazeného armádou.

 

Motto:

Někdy není žádný rozdíl mezi tím, co chceme, aby se nám stalo, a tím, co se nám stane. 

 

        Letním ránem doznívaly tóny Loretánské zvonkohry. Na blízké vrátnici Kapucínského kláštera seděli dva vrátní s řidiči a jako obvykle si krátili prázdnou chvíli svým vyprávěním. Zatím netušili, že vyprávění vrátného Vaněčka bude mít pro ně docela reálnou podobu.

        Podsaditý důchodce Vaněček, který kdysi míval ve Vršovicích výborné řeznictví a uzenářství, nepřestával posluchače bavit svými originálními recepty na jeho speciality. Zvláště na jeho vyhlášenou tlačenku, pro kterou si jezdili lidé z celé Prahy. Nejhezčí u něho bylo, že své recepty doprovázel živou gestikulací rukama a posluchači viděli názorně, jak se seká maso, krájí špek, plní střívka. Také nebylo dobré stát u něho poblíž. Když se rozmáchl sekáčkem, činil tak se vší vervou a kdo neuhnul, dostal ránu.

        Druhý vrátný, Kozelka, bývalý pánský krejčí, vysoký dlouhán s knírem, byl naopak mírný, tichý, založením spíše filozof. Své řemeslo provozoval občas i ve vrátnici. Zrovna pikýroval klopy rozešitého saka a příliš nemluvil. Vaněček ho měl rád, protože vydržel poslouchat opakovaně jeho fajnové recepty a ještě dokázal uzenářské výrobky chválit.

        Společnost jim v době, kdy nejezdili, dělali dva mladí řidiči Tonda s Karlem. Oba byli velmi náchylní k recesím a různým taškařicím. Garážmistr mohl vyletět z kůže, když na dvoře začali jezdit v kruhu jako na ploché dráze. Říkali tomu zkušební jízdy po výměně oleje a seřízení ventilů u Tudorů.

        Jednou museli pomáhat Vaněčkovi z nepříjemné patálie. Mimo receptů rád vyprávěl příběhy z domova. Pohádal se se svojí žárlivou ženuškou Danuškou, která se jmenovala Marie. Jemu se líbilo, když se zlobila a šermovala zle rukama při oslovení ženuška Danuška.

        „Moje ženuška Danuška.“ zmínil se o ní jejím posměšným oslovením, „mi připravila pravidelnou snídani. Většinou bílý, oslazený kafe a dva rohlíky. Tenkrát však zapomněla kafe osladit. Povídám – kafe je hořký, nedá se pít, na co myslíš? A ona na to – dyť vo nic nejde, tak sem kafe nevosladila, no a! To mě dohřálo a řekl jsem jí, že má prázdnou kebuli. Pánové, nastal cirkus Humberto! Vyštěkla, až jí selhal hlas:

        „Tak se poser!“

Ostatní se usmívali, protože Vaněček při vypravování křivil ústa, jakoby se hořkého kafe zrovna napil. Karel se ho zeptal:

        „A cos jí na to řek‘?“

        „Nic,“ řekl již s klidem ve tváři, „pánové, já jsem se tehdy dovopravdy posral.“

        „Cože?“, nevěřícně řekl Karel a zakroutil hlavou.

Na to se všichni rozesmáli a Vaněček svá slova utvrdil.

        „Doopravdy jsem se posral,“ řekl důrazně, „aby věděla, že s manželem se takhle mluvit nemá.“

Všichni si pomysleli, jak by Vaněček dopadl, kdyby vyslovila něco nebezpečnějšího, nebo sportovně náročného a v duchu si již představovali stokilového Vaněčka, jak skáče z okna, nebo stojí na hlavě.

        Vypravování bylo přerušeno návštěvou, které se musel Vaněček věnovat. Ukázalo se, že to byl pracovník vodáren. Přišel odečíst stav vodoměru. Šachta uzávěru byla umístěna na zahradě kláštera, která byla od dvora oddělena vysokým drátěným plotem s uzamčenou brankou. Vaněček chvíli štrachal ve skřínce s klíči, ale správné klíče od branky nemohl nalézt.

        Nechtěl ztratit čas hledáním a nabídl se ochotně, že plot přeleze a stav vodoměru kontrolorovi nahlásí. Jeho řeznická sláva v něm vyvolala potřebu zdůraznit svou důležitost a nepostradatelnost. Chvíle odvahy se přiblížila. Vaněček rozvážně přešel dvůr, přistoupil k plotu, zaťal prsty do pletiva a pomocí kopajících nohou se dostal na horní lištu. Velkým máchnutím přehodil pravou nohu přes plot a v té chvíli zůstal na pltě sedět rozkročmo.

        V této pozici zůstal přihrbený, strnulý a v jeho obličeji se objevil žalostný výraz nemohoucího tvora. Jen jeho tloušťka ho chránila před představou opičího samce chápana, snažícího se uprchnout.

        „Co je pane vrátný,“ ptal se udivený kontrolor, když viděl, že Vaněček visí na plotě jako ztuhlá figura.

        „Nemůžu dolů,“ třaslavým hlasem volal Vaněček, jako by vzdoroval nějakému vnitřnímu tlaku.

        „Chcete pomoct?“, ptal se opatrně kontrolor.

        „Nemůžu dolů“, opakoval Vaněček se zoufalým pohledem na dvůr, kde zahlédl Karla s Tondou.

        „Hele Vaněček se předvádí,“ řekl Tonda, bude zase legrace.

Očekávali nějaký žertovný kousek a obdivovali ho, že se tak vysoko dostal. Zvědavost je popoháněla co nejblíže k plotu.

         „Pánové, on prý nemůže dolů,“ obrátil se kontrolor na Tondu s Karlem, „co s ním uděláme?“

        „Vaněček neblbněte, slezte dolů a změřte vodu,“ volali na něho.

Vaněček nereagoval, jen se úporně držel lišty plotu a opakovaně vzdychal:

        „Nemůžu dolů – nemůžu dolů.“

Po chvíli sklonil hlavu a dodal chvějícím se hlasem:

        „Já jsem se posral!“

T o vzbudilo u všech, zvláště u kontrolora, takový smích, že se začali sbíhat další zvědavci, co tam provádí Vaněček za artistické číslo. Dvůr se pomalu plnil smíchem a pokřikováním, které mělo Vaněčka na plotě povzbudit.

        Ten chudák visel na plotě jako na cvičném koni a bylo cítit, že nelhal. Vaněček se snažil a chvilkama zatřepal nohou, ale bez účinku. Jeho poloha jezdce na rodeu se neměnila, jen se ozývalo:

        „Nemůžu dolů!“

Když se přítomní dosti vysmáli a viděli, že Vaněček dolů nesleze, dostal Tonda nápad přistavit k plotu požární žebřík. Po něm nešťastný Vaněček opatrně sešplhal. Proběhl houfem rozesmátých zvědavců a zapadl do vchodu budovy, zanechávajíce za sebou páchnoucí stopy. Na toaletě v prvním patře se svlékl, začal se umývat a přepírat kalhoty.

        Kontrolor postával bezradně u vrátnice a čekal, jestli mu někdo branku otevře, aby mohl zjistit stav vodoměru. Situaci vyřešil nakonec vrátný Kozelka. Svazek klíčů, na nichž byl potřebný klíč od branky, našel po chvíli hledání v kapse saka Vaněčka, které viselo vedle dveří vrátnice.

        „To je tím, že je před každým posranej,“ ulevil si Kozelka, „furt chce bejt důležitej a takhle to potom dopadne.“

        Podal klíče s úsměvem kontrolorovi, který se konečně dostal na zahradu k vodoměru a stav odběru vody mohl odečíst.

        Vaněček nepřestal vyprávět o svých řeznických a uzenářských specialitách a receptech. Jen obsah směsí svých koření nikdy neprozradil, z obavy, že by mu jeho výrobky nikdo nekupoval. Posluchači se ovšem měli na pozoru, aby mu nijak neodporovali, zejména, aby mu nedej bože náhodou neřekli:

        „Tak se poser!“

Na to si všichni od té doby dávali velký pozor.

---