Podzemí

I.

Katka:

 „Jděte všichni do hajzlu, já nemám čas na lidi, jsem ve slepý uličce a bloudim tady sám…!“ káže z pódia s přesvědčivostí Martina Luthera naše místní inkarnace Iggyho Popa – Vilda. Po jeho levačce dře do krve skoro náhodně působící sled sedmi akordů Kubík Závozník, jedinej místní kytarista, kterej za něco stojí. I když je to prcek, a občas dost náladovej, máme ho tu vážně rádi. Na kytaru ho učily hrát dlouhý vlny porevolučních rádií a tátovy desky Led Zeppelin. Měl by se muzikou živit, protože ty kolosální zvukový zdi by nezvlád zbourat ani Jozue. Jeho rozervaná muzikantská duše navíc parádně souzní s existencialismem Vildovejch textů. Koneckonců, to tak trochu my všichni. Proto má koneckonců Poslední rok pravděpodobně na koncertech tak narváno. Teda – tady u nás. V Podzemí na konci světa. Jinde, zdá se, našli mnohem bezprostřednější hudební filosofii spočívající ve falešným hedonismu a mantrách o penězích a individuálním úspěchu pro každýho. Aspoň to Vilda studující lidi a práva dole na jihu tvrdí.

Luky Karásek – Kovboj – drhne basu. Snaží se, a na tuhle muziku to stačí. Má rád country, jenže tý odzvonilo, když se s životem rozloučil v pětadevadesátým Míša Tučný. I když skalní fandové tvrdí, že jen odjel do Mexika. Každej správnej posluchač country od tý doby rezignoval na muzikantskou kariétu v oboru, protože na Ameriku nemá a Snídani v trávě nepřekonáš. Tak se většina nich dala do candrbálovejch kapel a Luky, kterej se v pětadevadesátým narodil a prošel výchovou jednoho z takovejch  baladickejch honáků krav, nakonec skončil v týhle napodobenině grunge. Aspoň je to falešná Amerika, nechává se slyšet.

Začalo to tak, že s Vildou trávili hodiny a hodiny kecáním o Dylanovejch textech a přelomovosti Cashova Live in Folsom Prison. A když se Vilda s Kubíkem na gymplu konečně k něčemu rozhoupali, nechal se Luky na basu překecat. Přesto, anebo právě proto je dobře, že účel jeho života leží někde úplně jinde. S rodičema mají ranč za městem. Kus kopie z kopie divokýho západu. Ukazujou tam turistům, co do našeho kraje duchů omylem zabloudí, jak se chovaj koně. Jo a taky závodí. Prej je dobrej. Jenže my o tom moc nevíme, páč u nás se závody nekonaj. Proč taky, když tu máme dva a půl chovatele, žejo. Kdepak, když závody, tak se musí dál po proudu řeky, na jih. Tam leží země zaslíbená. A i když nejspíš neoplývá mlíkem a strdím, tak prachy, zážitky a spousta zklamáni tam bezpochyby čekaj.

                Pak je tu Oťas. Náš Odysseus. Jedinej z místních, kterej Ameriku fakt dobyl. Teda dobyl – spíš ona dobyla jeho. Do svejch pětadvaceti šetřil na to, aby se tam moh přestěhovat a jednoho dne si koupil letenku a bez jakýhokoliv avíza zmizel. Po dvou dnech se mu někdo dovolal a zjistilo se, že stojí někde uprostřed Alabamy a hledá tam nocleh, ale prachy má a všechno je cajk a že je to tam skvělý a lidi milý a takový ty kecy, co řeknete, když nechcete, aby se o vás druhý báli. Pak prej pobíhal všude možně, sem tam sehnal nějakou práci a užíval si. Projel Shenandoah z jihu až k Harpers Ferry ve stopách Stonewall Jacksona. Našel Burnsideův most i Bull Run. Údajně potkal i samotnýho Roberta Lee, kterej drží ochrannou ruku nad všema, co obdivujou konfederátský ideály. Já si spíš myslím, že mu tu vzpomínku vštípila nějaká nekvalitní moonshine, nad kterou s nějakým zasněným pseudošedokobátníkem prokecal parnou jižní noc.

                Vrátil se po půl roce. Prej už tam nesmí. Něco o tom, že ho v Novým Mexiku nepustili na území 51. Když ho tehdy chytli a zjistili, že nemá platný vízum, sežehli mu všechny jeho sny o svobodě, co si o Americe vymyslel. A tak se náš Ikaros zase tvrdě vrátil k nám na zem.

Děly se mu tam za obzorem asi ještě divočejší věci, temný. Jenže o těch nemluví. Proč pomlouvat Slunce, když je jediným zdrojem světla v šeru rutiny všedního dne. To jen občas, když dá dvanáct a osvítí ho vyšší moudrost, tak se rozpovídá. Většina z nás si myslí, že jsou to jenom kecy. Až na Vildu – ten tvrdí, že každej kec musí vycházet z toho, co kdy kdo viděl, slyšel nebo aspoň v duchu prožil, a že prej i ty duchovní zážitky nejsou autonomní, ale vycházej ze skutečnosti. A že je tím pádem pravda ve všem, ale ne všechno je pravda. Moc tomu nerozumím, ale myslím, že chápu.

                „Nazdar Katko!“ zahuláká do jedný z Kubových instrumentálních meziher na vesmír Petr.

                „Ahoj! Co ty tady?! Já myslela, že seš víc na klasiku!“ křičím na Péťu. Náš pan politik. Zaplaťbůh nevyměnil svůj byt ve čtvrtým podlaží panelovýho domu za hrst lacinýho macchiavelismu a vilu na předměstí. Manželka s očima pro jeho konto, SUV a zájezdy do Belize se taky nekonají. To spíš tuny knížek, mezi kterejma vévodí spisy od Locka a Russeaua, Malej princ a Harry Potter, nekonečný schůzky s lidma, co sdílej jeho ideály a dost často i hloubku jeho kapes a neustálý balancování na hraně mezi přesvědčením o tom, co je správný, a co výhodný. Je skvělej – ale znám ho už od školy a vždycky si do něj ráda rejpnu. Jeho obsese Händelem se dá srovnat snad jenom se stavem, kterej zažívali námořníci při poslechu zpěvu Sirén. Rinalda má dokonce na desce přímo z Londýnskýho Her Majesty’s Theatre, kde měl před třema stovkama let premiéru. A mluví o tom se stejnou kadencí, jako televizní rosnička používá slovo místy.

                „Ále, přišel jsem za Vildou. Potřebuju s ním probrat něco ohledně Podzemí.“

                „Copak? Chceš si tu uspořádat předvolební mítink?“

                „To ne,“ zasměje se a pak zvážní, „je to mnohem horší.“

                „Chce si tu uspořádat mítink Kaiser?“ pokusím se o vtípek, i když z jeho výrazu čtu, že bych to dělat neměla. Ale co, trocha humoru ještě nikdy nikoho nezabila. Pokud neberete vážně Monty Pythony. Což nejde.

                „Počkáme na Vildu, zatím si užij koncert,“ ukončí diskusi Péťa, vezme si z baru whiskovku s Tullamorkou, co mu přinesla Ivanka a zmizí nahoru ke stolům.

                „A svět je jenom neřízená střela v kolizním kurzu s peklem!“ rozohňuje se z pódia Vilda.

II.

Vilda:

                „Tak povídej, co mi potřebuješ, Péťo?“ zeptám se, když spolu s Katkou a panem zastupitelem přisednem k jednomu z pěti stolků, co se nám podařilo s lidma z Podzemí získat od místní základky. Zástupce ředitele Ondráček nám je tehdy dal za to, že se zaručíme, aby tam nechodili jeho žáci za školu. A taky nejspíš kvůli tomu, že stejně nevěděl, co by s nima dělal. Náš dušínovskej slib na všechnu čest, co se nám usadila v kostech, ho rozhodně nezarmoutil. Nejspíš nevěděl, že čest není vápník, ale jenom sociální konstrukt k udržení vědomí vlastní jedinečnosti a nadřazenosti nad ostatníma. No co – quid pro quo, a je pravda, že lidi ze základky před třetí odpoledne vyhazujem. Ač pro to nemáme nejmenší důvod – snad jen tu sobeckost, že si čest musíme vynahrazovat fyzickým povýšením se nad ty, který si to podle nás oprávněně zaslouží. A na naší obranu – dodnes se to stalo asi třikrát, páč obvykle otevíráme nejdřív v pět.

                „Vildo, poslouchej. Chci ti něco říct dřív, než se to k vám dostane oklikou a oficiálně. Navíc, ty budeš jednou právník, tak to pochopíš líp, než ostatní. A zvládneš jim to i líp přetlumočit.“

                „Sakra, snad mě nechceš říct, že jste si na nás na zastupitelstvu upekli nějakou vyhlášku, víš, že Ústavák je na tohle háklivej…“ ironicky se zasměju a napiju se svýho vína. Po koncertě je víno na nervy nejlepší. Do hlavy stoupne rychle a díky tomu se v mý duši pokaždý otevře taková divná temná krajina plná klidu a nicoty. Nevím proč, ale dodává mi to určitou jistotu – takovej ten druh, kterej musel cítit Karel I., když ho postavili před špalek. Sice nic není v pořádku, ale všechno je tak, jak má bejt.

                „Ne, to ne. Ale víš, že to tu máte v nájmu, ne? Přes tátu Kubíka.“

                „Jo, to vím, od obce. Přece jenom kdo by chtěl vlastnit bejvalej kryt civilní obrany.“

                „No, jde o to, že se nám přihlásilo nějaký Sdružení přátel československý obrany s tím, že chce tenhle bunkr koupit.“

                „Ale bullshit, proč by to chtěli? Ty vole, vždyť v kopcích toho maj…“

                „No jo, jenže tohle je ve městě. A oni z toho chtějí udělat muzeum. Prej to přiláká turisty a zvýší zájem o lokální dějiny.“

                „Hmmm… dobrý kecy. Dějiny neznamenaj pro nikoho, kdo žije dneškem nic, a že dneska se ničím jiným nežije, a lokální dějiny – těm odzvonilo s obrozením…“

                „Vildo, poslouchej: Možná, že máš v něčem pravdu, ale zastupitelstvo to vidí jinak. Slyší na tyhle laciný nekonkrétní sliby. Navíc dobře víš, že lidi jako Štrausová a Krtina ve vás vidí jenom ztracený případy, feťáky a nemakačenka. A maj podporu…“

                „Do hajzlu, vždyť díky nám má tohle město aspoň nějakou kulturu!“

                „…nepřerušuj!“

                „Al-“ zkusim ještě pokračovat ve svým vodopádu nadávek, ale pak zachytím Katčin pohled a stáhnu se. Tenhle výraz, ve kterým na vás míří tisíc kopí noční hlídky, co vás přistihla při krádeži, umí dokonale. Teď je potřeba poslouchat.

                „…jde prostě o to, že se to tu nejspíš prodá. Zkus se optat nějakejch svejch kamarádů dole na jihu z práv, jak to třeba pozdržet, zneplatnit a tak. Ale připravte se na to, že jestli chcete bojovat, bude to tvrdej boj, a já ti nemůžu hlídat záda víc, než právě teď.“

                „Dobře. Já kouknu do nájemní smlouvy. Předpokládám, že to bude muset jít ofiko cestou, tak dám bacha na formality…“

                „A prosímtě, zkus o tom vyrozumět ostatní nějakou šetrnou cestou. Bylo by bláhový házet kamením, to nikomu nepomůže.“

                „Exodus z Podzemí. Dobrej titul na album,“ prohlásím ironicky.

                „Ne, proboha, to ne, radši se ještě hodně zamysli nad něčím jiným,“ rozesměje se Katka.

                Petr jenom dopije svojí irskou, položí skleničku, zvedne se a hodí na sebe takovým jeho typickým švihnutím kabát. Vždycky si říkám, že musí dřív nebo pozdějc dát buď někomu omylem do nosu, nebo něco rozbít. Ale ono na Péťu my nedáme dopustit, takže případnej ublíženec na jméně by si to musel vyříkat s náma všema, a rozbít se toho v našem holobunkru moc nedá. Hlavně tady nahoře u stolků. Možná tak támhle ten obraz člověka v rakousko-uherský uniformě, co tu visí odnepaměti, a nikdo neví, kdo na něm je. Oťas přišel s teorií, že je to mladej Franz Josef. Ale měl toho tehdy jednak už dost vypito, a když jsme se ho zeptali, jestli ví, kdo Franz Josef je, tak tvrdil, že poslední rakouskej alchymista, co umíchal lektvar nesmrtelnosti. Prej se o tom dozvěděli Francouzi a Němci a jedni ho chtěli od Rakušáků vybojovat a druhý vyhandlovat za podporu proti zbytku světa a tak začala první světová. No – Oťas a jeho teorie, to by vydalo na samostatný story.

 

III.

Petr:

                Já vím, že kluci v čele s Vildou a Oťasem nedělají v Podzemí nic vyloženě špatného. Hrají nahlas, hrají hodně, ale daří se jim sem tahat docela zajímavé kapely, a to i pro mě, fanouška Händela. Zakopaný pes leží v nezměnitelnosti lidské přirozenosti. Staří budou pořád nenávidět mladé, konzervativci liberály a ze všeho nejvíc – podobní odlišné. Stádnost jednotlivých skupin se liší, což je pro demokracii strašlivá hrozba. Podobných nebude nikdy méně, než odlišných, mladí se budou snažit prosadit sami sebe a ne své okolí a staří rádi přiloží ruku k dílu jen za předpokladu jistoty návratnosti své investice a absence dalších podmínek – jako nutnosti přiložit ještě druhou ruku, obě nohy a hlavu. Není na tom nic překvapivého, je to prostý koloběh života. Mladí nemají nic a chtějí všechno, staří mají všechno a nechtějí se toho zadarmo vzdát.

                Soudružka Štrausová je toho živoucím příkladem. Šedesát dva let, z toho čtyřicet jedna ve straně. Celý život žila s tím, že nekonformitu je potřeba potírat na všech frontách a pak jí její dokonale srovnaný svět reálného socialismu zbourali ti, od kterých už tehdy tušila podraz – studenti. Je smutné, ale pochopitelné, že po divokých devadesátých se objevilo spousta těch, kteří její fanatismus schvalovali a dokonce podporovali natolik, že se jí podařilo dostat do národního výboru – tehdy už na obec, přesněji do jejího zastupitelstva. Od těch dob je jednou ze září na scéně těch, kteří se neustále naváží do Podzemí.

                „Feťáci to jsou, ty existence, co se tam schází!“ zahřímala hlasem síly podzimní vichřice.

                „Podívejte, paní doktorko, jsem si vědom, že váš názor na skupinu dobrovolníků, která momentálně pečuje o zachování bývalého krytu civilní obrany, nejspíše nezměním, ale chci po vás, abyste uvážila následující: V tuto chvíli žijeme jisté status quo, město nemusí vynakládat téměř žádné prostředky k údržbě, konají se tam zajímavé kulturní akce, a ještě za to město dostává, byť minimální, příspěvek. Nemáme nejmenší tušení, co s krytem udělá Sdružení přátel československé obrany, které má… šest členů… a vzniklo před dvěma měsíci.“

                „Podívejte, mladej, vy tomu nerozumíte. Sdružení, o kterým mluvíte, vede starý plukovník Kalvoda. V šedesátých letech to byl příkladný občan a voják, v prý se dokonce v osmdesátém šestém zúčastnil invaze do Afghánistánu, což z něj dělá veterána! To vy nemůžete pochopit, protože jste tehdy byl sotva na živu. Je to příkladný občan, který bude dbát na zachování naší kultúry, ne jako ti frackové, co tam dnes chodí akorát za školu fetovat a bůh ví, co ještě...!“

                „Paní doktorko, na tahle tvrzení nemáte žádné podklady. Tedy na ta, kterými se oháníte ohledně stávajících nájemců krytu…“ zabrzdi. Víš, že jí je to úplně jedno. Papíry, co máš v ruce. Šup.

                „…každopádně jsem vypracoval koncepci třetí, kompromisní. Město by mohlo zachovat poměry tak, jak jsou s tím, že by byly prováděny jednak periodické a jednak náhodné kontroly aktivit nájemníků,“ a Vilda si určitě všimne, že je to nezákonné a shodí to…

                „Ale to by zabránilo plukovníku Kalvodovi vybudovat důstojnou památku československé lidové armádě a naší národní historii!“

                „Prosím vás, paní doktorko, aspoň si to přečtěte, nechám vám to tu na stole.“

                „Jen si to vezměte s sebou, mě tady žádná podpora příživníků na stole místo zabírat nebude.“

                Přece jenom pokládám papírovou složku s nápisem Koncepce vývoje objektu kryt civilní obrany soudružce na stůl, vztekle vstávám a odcházím. Dává mi hodně přemáhání, abych nebouchl dveřmi.

 

IV.

Lukáš:

                „Tohle je v prdeli,“ konstatoval suše Oťas. Jo, já vím, jenže proti tomu nic nenaděláme. Sedíme na poradě bojovýho štábu nahoře v Podzemí – Katka, Ivanka, Vilda, Oťas, Petr, já a Kuba. Zavolali mě sem z ranče před hodinou, prej „Luky, krize. Doraž co nejrychlejc do Podzemí.“ Tyhle slova, kór když přijdou od Katky, maj svojí sílu. Konkrétně takovou, co vás čapne za límec, donutí ustájit koně, sednout do auta a uhánět pozdním odpolednem několik kilometrů do údolí. Každá síla je ale málo na ten pocit, kterým exploduje vaše duše, když se dozvíte, že cokoliv, čím jste jí dávali smysl, se hodlá vypařit. Spálit na Slunci reality. Hmmm – to zní jak něco, co by napsal Vilda. Asi to od něj začínám chytat. A přitom jde jenom o to, že nám někdo vzal Podzemí, s čímž jsme museli přece počítat. Už se to táhlo skoro půl roku – Vilda manévroval šikovně, ale jít proti betonový zdi se nevyplácí. Kór, když si je betonová zeď vědomá pravidel, a nijak je neporuší. Zrovna my bysme to měli vědět nejlíp. Prodej schválili dneska odpoledne, zbejvá nám tu v lepším případě něco přes čtvrt roku. Bolí to – bolí.

„Jo, to říkáš naprosto přesně,“ ozve se pan básník, „Jsme pohřbený v rubáši předsudků a hozený přes palubu. Prej ve veřejným zájmu. Marnost nad marnost, všechno je marnost!“

„Hmmm,“ přitakám.

„A já fakt nevím, co jsme komu udělali. Vždyť jsme se přitáhli dokonce Priessnitz… Ale ne, jsme prostě nekulturní zrůdy, který znásilňujou školačky a následně jim podstrkujou chlast a drogy, aby mohli celej proces donekonečna opakovat. Jako máme tady ještě pár měsíců, oni smlouvu ani hned vypovědět nemůžou… Ale stejně je to v hajzlu. Nenávidim tuhle slepou společnost, odsuzující nás k nekonečnýmu donkichotskýmu boji proti všem!!!“

                Nastalo ticho. Dívám se na dno sklenice od piva a hlavu mám prázdnou. Zvoní v ní jen ten blbej pocit, že něco končí a nic přitom nezačíná. Ivanka drží svojí zrzavou hlavu v dlaních a radši se na nás ani nepodívá. Katka má ten strohej zabijáckej výraz, co nasadí pokaždý, když jde do tuhýho. Proto připadá asi všem tak drsná – za normálních okolností obyčejná milá holka se při problému mění v nelítostnou Valkýru, posledního člověka schopnýho chladnýho uvažování. Přesto má evidentně namále. Vilda sedí a hypnotizuje irskou, stojící před ním na stole. Kuba se tváří pořád stejně – neutrální výraz tolik připomínající tváře těch, co se vrátili z války. A přitom my, co ho známe, moc dobře víme, že za touhle hereckou maskou letí splašený myšlenky, míchající se v podivným maelströmu s nejsilnějšíma pocitama. Petr je jedinej, kdo nejeví známky zklamání. Už je někde dál – přišel nás jenom podpořit. To je celej on – raněnýmu pomoz, silnýmu ukaž, kde má místo… Má tu politiku nastudovanou dobře.

                Najednou se ozve rána a stůl se otřese. Praštil do něj zatnutou pěstí Oťas. Zvedá se, bere do ruky židli a háže jí o zeď. Nebohej kus nábytku, co nikomu nic neudělal, zaskřípe v agónii bolesti a polámanej se skácí na podlahu. Pak zazní bunkrem temnou ozvěnou Oťasův nekompromisní, přímočarej řev. Jako lev zjednávající si pořádek, generál v bitvě, kapitán námořní lodi, když zjistí kolizní kurs s jiným plavidlem.

                „VÍŠ CO, VILÉME? JDI S TÍM TVÝM PORAŽENECTVÍM DOP****E! Co kdybyste místo toho, abyste do sebe nechávali hučet krásný obrázky zkázy, který se hodí leda tak na pódium, chvílu, k***a, zauvažovali. Sedíte a ležíte tu, jak kdybyste prohráli – ale vy jste ani nebojovali, ne? Věčný stigma Bílý hory tohohle národu, dop**e! Dyť musí bejt nějaká cesta ven. Už Dylan o tom zpívá!“

                „Není, Oťas. Tady končíme,“ pokusí se vzdorovat hurikánu Vilda…

                „NO A TO JE VONO! TADY! To už vás tohle maloměsto natolik sežvejkalo, že si nedokážete představit ani minimální změnu?! Dyť seženem jinej objekt, začnem znova. To je furt donkichotskej boj, ale zapomínáte na jedno – Quijot měl svou Dulcineu – měl naději, který se nehodlal vzdát, ať se stane cokoliv. Vám ukradli akorát tak Rocinantu a najednou se propadáte do iluze, že přichází konec světa. Probuďte se a přemejšlejte! Podzemí není tenhle bunkr, Podzemí jsou hlavně lidi. A lidi, ač je to divný, překonali miliony let evoluce kvůli tomu, že se dokázali přizpůsobovat. Tak co se na tenhle náš atribut chvíli zase spolehnout?“

                Rozhostí se ticho. Takovejhle proslov by od Oťase nikdo nečekal. Z výrazů zmatku ostatních čtu, že se trefil do černýho. A pak mě to napadne. A stihnu se milionkrát proklít za to, že mi to nemyslelo rychlejc.

                „Hele, poslouchejte… My máme na pozemku náš bejvalej barák. Ten původní, kde žili ještě táta s mámou. Jak kolem něj v devadesátým třetím postavili rychlostku… Už jsem tam nebyl ani nepamatuju. Je to od nás skrz les, tak se tam nechodí. Bůh taky ví, v jakým bude stavu, táta to chtěl nechat postupně spadnout, páč máme ranč, na kterým je práce jak na kostele, a tam – s hlavou napůl v silnici – se nedá bydlet. Ale na punkovou zkušebnu by se to možná předělat dalo…“

                „No, vidíte, sakra! To je konečně přístup. Lukáš má volnej bejvák, a ani si na to díky vašemu lamentování nedokáže vzpomenout. Víte, jak absurdně to zní? Asi jako příběh z hlavy nějakýho pomatenýho sitcomovýho scénáristy.“

                „Ty vole… Na to se napijem…“ je jediný, na co se zmůže Vilda.

                Jakoby najednou místnost opustilo šero, svět se nadechnul a nám všem spadla ze srdcí kilotuna sazí, co je přebarvily na černo a zatemnily. A zdá se, že nejenom ze srdcí.

 

V.

Petr:

                „Tenhle song je pro soudružku Štrausovou!“ křičí z pódia Vilda, „protože kvůli ní jsme tady dneska naposled! Ale to nevadí, páč za dva tejdny nás najdete u patníku 78. Ještě nemáme tušení, jak se to tam bude jmenovat, ale to je jedno. Vždycky to bude tak trochu Podzemí. Páč podzemí je, i když to zní ja z americký romantický s****y, něco víc. Je to poslední způsob unikátní myšlenky na svobodu v kleci týhle panelový díry! Je to pocit, kterej cejtíte při prvních paprscích novýho dne, je to vítr, kterej před náma pořád utíká a my se ho snažíme chytit, je to touha po životním štěstí a hlavně – je to vůle nikdy se nevzdat. Nevzdat se pochodu dopředu, i když to občas znamená poslechnout radu někoho, kdo vám řekne, že se je potřeba se na chvíli zastavit a popřemejšlet. I když to znamená pak v sobě najít odvahu zase udělat první krok. A i když to znamená respektovat a bránit právě takovejhle odlišnej názor. Páč to je důvod, proč tu stojíme – abysme, i když v kleci, pořád doufali, že i ostatní nás jednou pochopí. Že jediná cesta pryč nevede ven, ale dovnitř. Ta malost je někde v nás. Ale to je jedno, páč teď přichází Oťas a naše Invertovaná dekadence – RAZ DVA TŘI ČTYŘ-“

                Je dobře, že v tomhle světě existují lidi, co chápou Voltaira, aniž by ho museli číst. Ivanka se ke mně přitočí, kývne a podá mi irskou. Pozdrav oplatím, zvednu sklenku, otočím se na Katku a pronesu s takovou dávkou sentimentálního zápalu, že to zní skoro ironicky:

                „Podzemí je mrtvý, ať žije podzemí!“

                „Na zdraví!“ zasměje se Katka a přiťukne si se mnou.

                A z pódia hučí krásný obrázky plný zkázy.

---