Imaginace záznamu

Imaginace záznamu

Mohla by se skutečnost stát iluzí? Jak pomýlit vlastní vědomí?

„Neodpovídají-li fakta představám, tím hůře je pro fakta.“

Hegel

         Filmování bylo vedle fotografování moje nejmilejší hobby. Začátky jsem si protrpěl s osmičkovou Admirou, stříháním a permanentním lepením přetrhávaných filmů. Nejinak tomu bylo s analogovou kamerou JVC a kazetami VHS. Málokdy se podařilo při střihu filmů spustit dva videorekordéry a kameru současně a dosáhnout synchronního spojení obrazu a zvuku. Film, kde postava otevře ústa a výkřik je slyšet až když je zavře, nevypadá dobře.

         Současné digitální kamery a střih filmu na počítači, všechny minulé starosti odstranily a zpracování filmu je snadné. Vyskytly se jiné problémy. Často se mi stávalo, že se na části filmu objevilo něco nečekaného. Například při promítání filmu z cesty vlakem do Splitu se ukázala na filmu po celou dobu průjezdu vlaků Vídní jen podlaha uličky vagonu, prolínaná nohami procházejících cestujících a špičkami mých bot. Při natáčení výměny stráží v královském paláci ve Stockholmu byl film prokládán žulovou dlažbou nádvoří se zajímavou mozaikou. Zvuk  bez ohledu na obraz zůstal zachován a nad žulou zněly řízné povely velitelů stráže. Podobných příkladů se vyskytlo dost. Překvapení přicházela u záběrů, kdy jsem si myslel, že natáčím a místo toho jsem kameru vypnul.

         Problémy se snímáním, ostatně, kdo je nezná, se dají vysvětlit velmi jednoduše. V domnění že je kamera vypnutá, snímá podlahový obraz spokojeně dál. Není na tom nic záhadného ani tajemného. Prostě jsem zapomněl vypnout kameru, Záběry jsou pochopitelně nepoužitelné, ale dají se snadno z filmu vystřihnout. Je to překvapivé, ale rozumově vysvětlitelné. Při natáčení jednoho z mých posledních filmů došlo k situaci, která nemá s žádnou logikou ani rozumným vysvětlením nic společného.

         Mám již několik filmů na internetových portálech. Jednou jsem se zúčastnil i soutěže Dobříšský mazák, kde jsem se umístil na čestném čtrnáctém místě ze čtrnácti účastníků. Nezbyla pro mě ani cena útěchy. Po absolvování Ondřejovy filmové školy jsem se vylepšil. Na moje filmy se dalo koukat. Nápad natočit film o Pražském Simeringu jsem začal přípravou scénáře. Začátek měl spočívat z natočení odjezdu vlaku ze stanice Praha Smíchov Na Knížecí. Film měl kombinovat záběry na vlak projíždějící části trati z vnějšího pohledu se záběry z vlaku na okolí trati.

         Začal jsem obcházet trať a šplhat po kopcích v Hlubočepích, ale stále se mi nedařilo najít ten typický pohled na první viadukt. Plahočil jsem se s kamerou a stativem křovinami a strmými stezkami kolem trati, ale marně. Vyhýbal jsem se útulkům bezdomovců a jejich hromadám odpadků. Ze všech možných pohledů vždy výhled zakrývaly stromy a keře. Původní výhled z Barrandovské magistrály byl nepřístupný. Na tramvajovou estakádu je bohužel vstup přísně zakázán. Určitou možnost poskytovala stráň pod vilovou zástavbou na Barrandově. Místo vypadalo slibně.

         Vydal jsem se tedy na Barrandov. Byla jasná obloha, slunce svítilo od západu a mezi vilami byl naprostý klid, rušený jen občasnými průjezdy aut nebo autobusů. Došel jsem až k ulici, která končí na Kříženeckého náměstí u Barrandovských ateliérů.  Prošel jsem odbočkou kolem vil, v domnění, že najdu někde průchod mezi domy a dostanu se na vyhlédnutou stráň. Honosné vily, pro barrandovské osídlení typické, byly v jedné řadě a mezi nimi nikde ani skulinka. Připadal jsem si podivně, chodil jsem sám, nikde ani živé duše, okna většinou zatažená, mrtvo, ticho. Vypadal jsem jako bytař, který si vyhlíží objekt svého zájmu o nezvanou návštěvu.

         Při návratu ze slepé uličky od hlavní cesty jsem spatřil u jedné vily muže v tmavém obleku, vyšší vzpřímené postavy, elegantního vzhledu. Nevím, kde se tu najednou vzal, protože dlouhou dobu tu nebylo nikoho vidět. Díval se na mě. Na dotaz, jestli se řada vilek dá někudy obejít, protože se potřebuji dostat na stráň pod ně, abych mohl natočit průjezd vlaku přes viadukt v Hlubočepích, odpověděl klidným, tichým hlasem, který působil účastně, laskavě – že nikoliv, tudy se vilky obejít nedají. Stále se mi díval do očí, jakoby mě zkoumal, odhadoval. Z toho krátkého oslovení jsem měl zvláštní, nepříjemný pocit, ale poznal jsem, že mi chce pomoci.

         „Pojďte se mnou,“ řekl vlídně, „tady vedle je taková plošinka, možná se vám bude hodit.“      

         Poodešli jsme k vedlejší vile, kde bylo malé, oplocené místo, skutečně s výhledem na Hlubočepské údolí. Bohužel, přímý výhled na viadukt zakrývaly stromy a keře.

         „Snad bych vám mohl poradit jinak,“ řekl účastně, když viděl moje zklamání, „tady vedle je terasa, tam by byl pohled možná vhodnější.“

         Zavedl mě do vedlejší vily a na konci dvorku ukázal na strmé schůdky vedle garáže, vedoucí na její střechu, upravenou jako terasa.

         „Jak dlouho vám bude natáčení trvat,“ zeptal se opatrně.       

         „Podle času odjezdu má vlak odjíždět asi za deset minut ze stanice Smíchov Na Knížecí, takže asi čtvrt hodiny,“ upřesnil jsem svou potřebu.

         „Dobře, tak si vláček natočte a neudělejte chybu,“ řekl významně s tajemným úsměvem a odešel. V záři slunečních paprsků se mu v očích cosi zalesklo.

         Vyšplhal jsem po schůdkách, trochu zarostlých křovím, na terasu. Otevřel se nádherný pohled na Hlubočepy a Žvahovskou stráň zalitou sluncem. Dole uprostřed, jako kulisa, probleskovalo zdivo oblouků viaduktu a části trati. Přesný výhled podle mé představy ze scénáře. Zavolal jsem ještě dolů na neznámého muže, že velmi děkuji za krásné místo. Muž se již neozval.

         Následovala rychlá příprava stativu, usazení kamery a přiblížení obrazu viaduktu. Se zafixovanou kamerou mi pohled na hodinky napověděl, že mám do průjezdu vlaku přes viadukt ještě asi sedm minut.

         Zapálil jsem si cigaretu a spokojeně vyčkával. Bylo štěstí potkat v takovém liduprázdnu vlídného, chápajícího člověka? Ani se mi to nechtělo věřit. Napadlo mě, že si mohu situaci s kamerou vyfotografovat jako důkaz.

         Čas uběhl, byly dvě minuty po třetí hodině, doba kdy měl vlak projet přes viadukt směrem na Žvahov. Zapnul jsem kameru, podíval se pro kontrolu do záběru a čekal na vláček. Po chvíli se ozvalo typické houkání vlaku a motoráček projel. Byl jsem spokojen. Tolik žádoucí záběr byl hotový. Vypnul jsem kameru, složil stativ a sešplhal po schůdkách na dvorek.

         Bylo na místě neznámému muži poděkovat a říci mu, že se záběr podařilo úspěšně natočit. Na dvorku nikdo nebyl, zatlačil jsem na zvonek u dveří a zkusil vzít za kliku. Dveře byly zamčené. Chvíli jsem postával, v domnění, že si mě někdo všimne, ale všude bylo ticho, nikde nikdo. Působilo to na mě tísnivě. Takový pocit má vetřelec, narušitel.

         Prošel jsem brankou ven na chodník před vilu. Ani v oknech nebylo vidět žádný pohyb, byla všechna zavřena, záclony zataženy. Bylo mi trapné odejít jen tak bez rozloučení.  Chodil jsem ještě chvíli kolem vily s očima upřenýma na okna, ale nic nenasvědčovalo, že by tam někdo byl.

         Naproti přes ulici vyšla ven z vily mladá štíhlá žena, sportovně oblečená a otevřela kufr u auta, kde něco urovnávala. Všimla si, že bloumám kolem protější vily a zeptala se:

         „Hledáte někoho?“

         Nečekal jsem takový zájem a raději hned vysvětil situaci, která mě potkala.  Rád bych poděkoval neznámému majiteli vily za ochotu. Tu se napřímila a pohotově odpověděla:

         „To není možné, tam nikdo není. Oni jsou na dovolené ve Španělsku. Myslím, že již asi týden.“

         Znovu jsem jí ujistil, že mi bylo dovoleno vstoupit dovnitř a na terasu za účelem natáčení neznámým mužem, o kterém si myslím, že to byl majitel. Dívala se na mě nedůvěřivě.

         „Tak nevím, ale u nich nikdo není doma, to vím jistě, asi jste se spletl, to není možné!"  

         Dál mi již nevěnovala pozornost. Nerad, ale s určitým váháním jsem poodešel o pár metrů dále, kde byla stanice autobusů. Stále mi nešla z hlavy záhadná postava muže, která se mi objevila nečekaně v liduprázdné ulici. Na samozřejmost s jakou mi umožnil vstup na terasu vily a jeho zmizení. Byl to objekt nějakého bludu, mámení smyslů, vypjatého přání dostat se k výhledu na viadukt, splněné představy mého scénáře? Proč mohla být ta žena tak přesvědčená? Proč se najednou objevil neznámý, když před tím nikdo v celém okolí nebyl? Byl jsem tam cizí. Jak mi mohl naprosto důvěřovat? Hlavou se mi honilo tisíce otázek.

Po návratu domů jsem si vzpomněl, že mám vlastně důkaz. Ve vile na terase byla přece vyfotografována kamera. Po otevření fotoaparátu byla skutečnost potvrzena – byla tam. Ano, stativ s kamerou je na snímku jasně vidět u zídky terasy, přes kterou je vidět Hlubočepské údolí s viaduktem. To mě uklidnilo. Natáčení průjezdu motoráku přes viadukt ve směru na Žvahov se podařilo.

Večer při prohlížení záběrů z natáčení se objevil problém. To přece není možné. Několikrát za sebou vracím film zpět na část, kde měl přejíždět motoráček přes viadukt. Hledám a hledám. Srdce se mi rozbušilo, ačkoliv netrpím závratěmi, pokoj se se mnou rozhoupal. Opět promítám znovu celý záznam z denního natáčení. Nic. Záběr z terasy vily na Hlubočepské údolí z Barrandova nebyl k nalezení. Prostě nic. Ani okénko.

Záhada tajemného, ochotného muže a mého poblouznění, utkvělá myšlenka natáčení záběrů na viadukt, se mísily se slovy neznámé ženy o sousedech na dovolené ve Španělsku, fotografií kamery na stativu a faktem, že záběry prostě chybí. Byl jsem přesvědčen, že jsem kameru v daný okamžik zapnul správně. Kde se tedy stala chyba? Byla to vůbec chyba? Byla to skutečnost, nebo jen moje představa a fantazie? Nechtěl jsem pokoušet nové překvapení a tento záběr jsem ze scénáře raději vypustil. Stanou se někdy věci, které vysvětlit racionálně nejde a pro klid je dobré je neřešit.