Waldek

Waldek

 

           Co bylo na Petrovi tak zajímavého sám nevím. Nevynikal nijak působivým zevnějškem, ale jeho vzpřímená chůze, rovný pohled s mírně zakloněnou hlavou, rytmický pohyb rukou, připomínaly jakýsi nenápadný, vznešený původ. Často jsem byl svědkem, že se na něho upírají oči kolemjdoucích, dokonce byl někdy i uctivě až obdivně zdraven. Bylo divné, že tyto pozornosti přijímal s naprostou samozřejmostí, aniž by tyto lidi znal. Když jsem se ho zeptal, kdo byla ta kolemjdoucí elegantní žena, co ho pozdravila, ledabyle odpověděl, že neví. Bylo to fascinující.  Zejména ten jeho shovívavý úklon hlavou. Pokud by se to přihodilo jen zcela náhodně a výjimečně, nedivil bych se. Pokud by se to stalo jen náhodou na ulici, nepřekvapilo by mě to. Mně samotného to potkalo jednou také, ale jeho si takto lidé všímali všude, nejen na ulici, ale i v parku, restauraci, kavárně, alespoň všude tam, pokud jsem byl v jeho přítomnosti. 

          Bydleli jsme tehdy oba blízko sebe na Malé Straně a chodili do stejné školy ve Zborovské ulici. Žil sám s matkou, která na něm lpěla a svým přepjatým citem ho dosti svazovala a omezovala. Jen málo chodil s ostatními do hospůdky Na Prádle, kde se scházeli přátelé, kteří si říkali Malostranská hrabata. Byla to veselá parta, která byla spojena obdivem k country muzice a tehdy zakazovaným západním melodiím a rytmům.

            Byl velmi inteligentní a ve srovnání se svými vrstevníky, navíc obdařen všestrannými znalostmi, zejména z oblasti výtvarného umění, literatury i hudby. Uměl hrát na klavír, dokázal psát verše a dařilo se mu i portrétovat své známé. Ve společnosti se pohyboval spíše nenápadně, plaše, ale s jistou noblesou, která provokativně upoutávala ostatní. On přímo vzbuzoval zvědavost dozvědět se o něm více, než vyjadřovala jeho osobnost. Pokud byl vyzván k debatě nebo rozhovoru, byl výborným vypravěčem, který úžasným způsobem dokázal zaujmout své posluchače. Míval jsem pocit, že si někdy s ostatními hraje. Je pravda, že si někdy své vyprávění zpestřil nadsázkou. Tím více však své okolí upoutával.

              Přibližně koncem června, s blížícím se koncem školního roku jsme se šli v pozdní odpoledne projít přes most Legií na Národní třídu. Prošli jsme pasáží s prodejnou obuví na Václavské náměstí a tam se to stalo. U výlohy stála dvě děvčata, přibližně našeho věku těch zelených osmnácti let. Ztuhl jsem překvapením. Když se k nim Petr přiblížil, ony ho pozdravily, nebo oslovily, přesně jsem je neslyšel. Zato jsem uslyšel zřetelně Petra, který jim cosi říkal. Znělo to jako ruština, nebo polština, určitě bylo slyšet jen slovo kafe. Vzápětí mi bylo jasné, že se řítím s ním do maléru, protože je pomocí posunků a pravděpodobně mezinárodně srozumitelného slova kafe pozval do kavárny.

                 Nechápal jsem, proč začal mluvit rusky, protože dívky byly německé turistky a Petr němčinu ovládal dokonale. Situace se začala komplikovat.  Petr začal rozvíjet své představy a naše role v této zvláštní hře. Vyrozuměl jsem, že jsme studenti, což vlastně nebylo daleko od pravdy, až na národnost. Byla mi přisouzena role sovětského studenta, který je v Československu na stáži v rámci výměny zkušeností. Který obor studujeme, jsem se měl dozvědět později, protože zatím se posunkový rozhovor k tomuto tématu nedostal. Doufal jsem alespoň, že to nebude gynekologie nebo veterina. U něho si člověk nemohl být jistý ničím.

           Šli jsme pozvolna náměstím směrem k Muzeu a cestou jsme se stačili vzájemně představit. Vzniklá situace a zvláštní atmosféra mě začala bavit. Bylo také na mně, abych řekl své jméno. Po určitém váhání, jsem si vzpomněl na jednoho hrdinu, který se nechal zastřelit, aby zachránil svoji rotu, o kterém nám vyprávěl náš profesor ruštiny. Tak jsem se snahou o správný přízvuk ze sebe vypravil:

            “Majo ímja – Ivan Sokolov“.

Uvědomil jsem si, že náš profesor by nad mou výslovností zajásal, ale pro ty turistky to nemělo žádný význam. Nehledě na to, že slovo Ivan se jim velice dobře vyslovovalo. Ani Petr nezvolil špatně. V této hře si přisoudil jméno Saša Dementěv. Skvělé. 

                Od nich jsme se dozvěděli, že tmavovláska, štíhlá, příjemného pohledu, jednoduše oblečená do kostýmku s rolákem se jmenuje Hilda Schwarz. Světlovlasá, plnější postavy, zejména klenutého poprsí, přísnějšího pohledu, jakoby nedůvěřivého, ve sportovních kalhotách a svetru se představila jako Monika Binder.

              Naše chůze pokračovala a byla prokládána dvojím dialogem. Monika s Hildou si něco vzájemně říkaly a pošeptávaly, čemu ani Petr, jak se přiznal, neporozuměl. I my jsme si sdělovali své dojmy a hlavně jsme upřesňovali své plány z hlediska možností našich studentských peněženek. Tomu pochopitelně nemohly rozumět zase ony, i když jsme svůj rozhovor vedli v ruštině jen částečně. Koneckonců čeština byla pro ta děvčata zřejmě ruštině natolik podobná, že jsme konverzovali úplně bez obav. Rozsvícená světla, obchody a stánky dodávaly začínajícímu šeru zvláštní atmosféru.

              Tímto způsobem, kdy z větší části za nás hovořily ruce a hlavně výmluvná mimika, pohyby očí a rozpačité úsměvy, jsme došli až ke kavárně Waldek. Sympatické prostředí nám nebylo neznámé a tak jsme předpokládali, že nějaký box bude pro naši čtyřku volný. Po chvíli váhání jsme přece jen vešli a v prvním patře v šatně přišla ta nečekaná rána, které jsem se obával nejvíce. Petr, vlastně Saša, si chtěl v šatně odložit tašku a oslovil šatnáře s despektem, který nebyl na místě: „Zdravstvuj, možno zděs něchat bagážku?“ Strnul jsem leknutím a můj úlek se vystupňoval, když jsem uslyšel naprosto čistou, měkkou, libozvučnou a perfektní ruštinou odpověď staršího, elegantního, v tmavém, přesně padnoucím obleku oblečeného šatnáře:

              „Dóbro pažalovať. Kaněšno, zděs možno ostaviť vašu bagažku!“. Vytušil jsem, že máme před sebou nějakého emigranta nebo intelektuála, který si přivydělává, ale rozhodně ne žádného amatéra z lidových kurzů ruštiny. Bylo zajímavé, že zatímco mně se perlil pot na čele, Petr ani nepostřehl svůj jazykový nedostatek a zcela samozřejmě podal šatnáři tašku. Aniž čekal na lístek, se slovy:

               “Spasiba vam!“, odešel do kavárny.

                Bylo tedy na mně, abych situaci zachránil. Dal jsem na pultík svoji tašku a pomohl s kabátky děvčatům. Šatnář si mě zkoumavě prohlédl, podal mi dvě očíslované kartičky. Na jeho libozvučně měkké:

               “Želáju vam prijatnyj vječer“, jsem se zmohl s přiškrceným hlasem na obvyklé:

               “Balšoje spasíba!“

               Nenechal jsem děvčata, tvářící se značně rozpačitě ani pozdravit, protože tento muž aristokratického vzhledu ve mně vzbuzoval pocit, že jim odpoví perfektní drsnou němčinou. Poprvé mě totiž napadlo, že děvčata by mohla být Němkami asi tak, jako my ruskými studenty. Vyhrkl jsem jen:                                             

              „Davaj, podjemtě!“

a sunul jsem děvčata za Petrem do kavárny, kde mezitím již stačil obsadit box přilehlý k barovému pultu.

             V kavárně sedělo jen několik hostů zabraných do vzájemných rozhovorů, nebo tiše sedících u kávy. Musím říci, že Petr vybral místo s velmi dobrým výhledem, které nám poskytovalo přehled po celé místnosti prosycené tak trochu oparem cigaretového dýmu a vůní kávy. Když jsem děvčata přivedl ke stolu, Petr opět překvapil. Povstal a oběma děvčatům obřadně políbil ruku. Měl jsem dojem, že u Moniky svá ústa podržel poněkud déle. Dával mně tím najevo, kam se mám se svými zájmy zaměřit. Smířil jsem se tedy s tím, že mám bavit Hildu, která však byla o celou hlavu větší než já. Navíc, když jsem seděl, tak jsem měl ve zvyku vždy sedět tak trochu na zádech, čímž jsem byl vždy ještě o něco menší. Tentokrát jsem chtěl alespoň trochu ten nedostatek vyrovnat, posadil jsem se co nejrovněji, ale vypadal jsem, jako kdybych měl na zádech prkno. Mé oči se střetly s pohledem Hildy a viděl jsem, že se mi snaží pomoci. Poklesla totiž ve svém sedadle a nohy zaklesla pod stůl co nejdále. To jsem ocenil.

                 Naše vzájemné pochichtávání a posunky přerušil svým vlažným krokem pan vrchní. Jiný číšník tam v tu dobu nebyl, předpokládal jsem tedy, že je to pan vrchní.    A byl. Jeho unylé:

„K službám.“, nás ovšem trochu vyvedlo z míry. Pochopitelně jsme mu rozuměli, ale vlastně jsme mu rozumět neměli. Čekal jsem, jak tuto situaci vyřeší Petr, co by autor tohoto ztřeštěného nápadu. Jeho klidná a nezúčastněná tvář dávala tušit, že budu muset reagovat jako první já. Než jsem si však stačil rozmyslet, co řeknu a hlavně jak to řeknu, ozvalo se z úst mně přisouzené Hildy docela sebevědomé:

            “Bite šén, vir mechten fír taze kafé!“.

            Polkl jsem na sucho a čekal, co nyní nastane. Vrchní ovšem neztratil nic ze své vlažnosti a s tichým:

           “Javól, pite,“ po mírném úklonu odešel za barový pult připravit  taze kafé.

            „Ivan,“ ozval se se zakloněnou hlavou Petr, vlastně Saša:

             „Što takoj taze kafé?“. Přitom se zatvářil tak urputně, jako kdyby na mé odpovědi závisel jeho život. Bylo znát, jak lišácky čeká na moji odpověď. Nedal jsem se přitlačit ke zdi a docela prostince jsem odvětil lakonicky:

             “Něznáju drug mój.“.

              Poprvé jsem ho také pod stolem mírně nakopl. Asi jsem dobře nemířil, protože sebou trhla Monika. Také se na mě povzbudivě usmála. Byl jsem jí patrně sympatičtější než Petr a mimoto jsem jasně viděl, že postřehla moji nesouměrnou výšku s Hildou. Petr se ovšem nemínil vzdát a pokračoval:

             “Monika, ty znaješ, taze, što takoj kofě?“.

              Monika jen zavrtěla hlavou a vyšpulila svoje rty na Petra, jakoby chtěla naznačit, že toto kafé je něco mimořádného, smyslného, chtivého. Mezi sebou dívky prohodily několik slov o těžké situaci, protože nám nerozumí, ale nechtěly to vzdát, protože jsme jim byli sympatičtí a určitá zvláštnost toho setkání pro ně v cizí zemi, byla i zajímavým dobrodružstvím.

               Situace začala být napínavou, když vrchní přinesl na podnose kávu se skleničkami sodovky a nacvičenou bravurou nás hbitě obsloužil. Iniciativnější Hilda se vrchního zeptala, jestli rozumí rusky. Vrchní jen sklonil hlavu a řekl:

                 “Ajn moment.“. Odešel svým vlažným krokem do šatny a přivedl toho aristokrata šatnáře. Začínal jsem tušit, že naše situace bude směřovat neodvratně ke strašné ostudě. Šatnář nás nejdříve přehlédl tím jeho zkoumavým okem, jakým byl asi zvyklý měřit své příchozí hosty a pronesl tiše:

                 “Čěvo vam nada pažalsta?“.

                  Já jen tupě zíral, ale tentokrát se Petr přece jen ujal své role a řekl zastřeným hlasem:

                 “Chatěl by znať, što takoj taze kofě.“

                  Šatnář se studeně usmál a odpověděl:

                 “Ěto čáška, panimal, čáška kofě, ničevó složnovo. Jiščo štonibuď drugovo vam nada?“.

                   Myslím, že tento rozhovor Petra natolik vyčerpal, že poděkoval uctivě a šatnář se nenápadně vrátil za svůj pultík, ale pozorněji nás začal sledovat. Ostatně mimo kiosek s cigaretami, pohlednicemi a bonbóny nic v šatně stejně neměl.

                   Petr se odhodlal a objednal v rámci našich peněženek láhev bílého vína. Vrchní začal být přívětivější a sdílnější. Tentokrát přivedl kuchaře, který jak se ukázalo, uměl trochu německy i trochu rusky. Spolu se šatnářem a vrchním vytvořili tým, který byl schopen vždy po určité poradě a dohadech překládat naše ruské věty do němčiny a naopak věty Hildy a Moniky do ruštiny.

                  Nejsilnější momenty nastávaly ve chvíli, kdy se mezi sebou česky dorozumívali jak přeložit určitý výraz a my je poslouchali. Jen těžko jsme se bránili pocitům smíchu a tvářili se v očekávání, jak nám to přeloží. Tato přetvářka byla velmi náročná, a jak rostla nálada a uvolněnost díky dalším skleničkám vína, měli jsme někdy snahu jim dokonce pomoci, když se nemohli shodnout na správném slově, nebo větě.

           Já se trápil a potil, protože jsem pochyboval, že ten večer dopadne pro nás uspokojivě. Petr ovšem exceloval. Jeho vlastnosti se zde projevily v plné síle. Byl samozřejmý, naprosto přesvědčivý, i když svoji ruštinu prokládal občas slovenštinou, za což ode mě vždycky inkasoval kopanec.

                Když kuchař prohlásil, že takové setkání se musí zapít a přinesl další láhev vína, dostal seznamovací večer nové rozměry. Po další lahvi vynikajícího moselského vína Schwarze Katze se začalo zpívat.

               Průšvih nastal při Vejvodově polce, která se zpívá v mnoha řečech a zná ji celá Evropa. Začalo se hned refrénem česky a hned se přidaly Monika a Hilda s Rosamundou. Šlo jim to báječně. Bylo také na nás, abychom zazpívali, protože text „vyvalte sudy“ jsme v ruštině neznali. Abychom nezůstali pozadu, zazpívali jsme s nejistotou tklivou píseň „Kalinka, kalinka, kalinka maya, f sadu yagoda malinka, malinka maya“ a všichni ztichli. Asi je dojal náš dvojhlasný projev. Zůstali jsme jen u refrénu, protože další slova jsme neznali. Postupně jsme se tak dostali přes La Palomu a další populární písně až k Valčíku na rozloučenou. Nejčastější slova v tomto trojřečí byla „Na zdraví!“, „Prosit!“ „Privět!“.

               Čas se nachýlil a začalo velké loučení. Připadalo mi, že večer končil, jakoby se rozcházelo srdečné rodinné setkání. Monika s Hildou nás všechny opakovaně na rozloučenou několikrát políbily. Když jsme byli venku na ulici, marně jsem se rozpomínal, kdo platil celou útratu. Vyptávat jsem se nechtěl a spokojil jsem se s tím, že se mě drží o hlavu větší Hilda, která vedle mě roztomile cupitala.

               Došli jsme až na náměstí I. P. Pavlova k hotelu Kriváň, kde byly naše společnice ubytovány. Petr se chvíli s Monikou líbal. Asi jim polibky z kavárny nestačily. Já se vestoje na Hildu neodvážil a jen jsem s přivřenýma očima hleděl vzhůru k nebi a čekal, až se ona sehne ke mně.

               Nesehnula se, ale řekla jen docela srozumitelně:

               „Ihre Adrese bitte!“

Podala mi do ruky malý notýsek a tužku. Napsal jsem azbukou jména a česky adresu Silniční a městské správy. To bych asi ani nepřeložil. Ostatně jsem tomu nepřikládal žádnou důležitost. Nečekal jsem, že by naše setkání mohlo mít nějaké pokračování. Před hotelem stál autobus s německou poznávací značkou. To rozptýlilo moje podezření z večera, že by mohly být Němkami asi tak jako my Rusové.

                Ve svém ujištění jsem byl vzápětí zviklán. Přiblížil se k nám vratkými kroky jakýsi opilec a chtěl připálit cigaretu. Když uslyšel, že mluvíme rusky a česky, zatímco Monika s Hildou německy, začal tvrdit, že sloužil v Hamburku a s jistotou řekl, že my nejsme žádní Rusové a holky nejsou žádné Němky. Nenechal se odbýt, a protože začal být dotěrný, děvčata se rychle rozloučila a my s opilcem zůstali sami. Stále tvrdil, že jsme volové a naletěli jsme na nějaké děvky. Příliš jsme mu neodporovali a jeho přesvědčování nás natolik zmátlo, že jsme se celému setkání zasmáli a rozloučili se.

               V práci jsme pro jistotu na podatelně řekli Růžence, kdyby dostala do ruky dopis z NDR na jméno Ivan Sokolov, aby nám ho nepozorovaně předala. Slíbila nám to, ale neodpustila si k nám obvyklou poznámku:

                „Vy bejci, co ste to zase prováděli?“

                Po týdnu Růženka zavolala, že dopis přišel. Bylo to nečekané a překvapivé. Dopis psaný pochopitelně německy obsahoval srdečné poděkování za velmi milý zábavný večer. Pracovaly obě v Halle na telefonní ústředně jednoho podniku a projevily přání, abychom je zavolaly. Dokonce jsme měli po domluvě přijet za nimi, že nám ten příjemný zážitek oplatí u nich. Dopis mě dostal. Vzbuzovat v někom falešné naděje a představy není dobrá zkušenost. Zatímco já se trápil. Petr jen samozřejmě pronesl:

                 „Do NDR nejedu, nechci se ještě ženit.“

                Pro něho to byla jen další příhoda a samozřejmost, se kterou přijímal obdivné pohledy kolemjdoucích, hlavně žen.  

 

 

---