Mizení skladatele Procházky

I.

O mizení jsme se toho z historie dozvěděli mnoho, a přece příliš málo, abychom docela pochopili, z jakého důvodu k němu u někoho dochází, zatímco jiný zůstane téměř nedotčen. Mnoho důležitých osobností zmizí úplně, nebo z nich zůstane jen osobnost polovičatá, potažmo čtvrteční a nám nezbude, než považovat tuto čtvrtku za jediné dostupné zrcadlo její celé existence. Málokdy se ovšem poštěstí, aby nám historie zachovala člověka takřka úplného a prokresleného s obdivuhodnou přesností, třebaže hlavní důvod, jenž by měl stát za tímto nevšedním úkazem, je hlubinou minulosti už nadobro pohlcen. V případě českého skladatele Jakuba Procházky disponujeme nezměrným množstvím cenných historiografických dat - máme rozsáhlou korespondenci, množství dobových ohlasů a periodik, deníky samotného skladatele a deníky jeho nejbližších -, při jejichž vhodné aplikaci na historické souvislosti můžeme sestavit portrét člověka neobyčejně plastického, ovšem nač takového úsilí, když tím nejdůležitějším nevládneme, totiž jeho - se vší pravděpodobností - mimořádně obšírným hudebním dílem. Partitura žádné jeho skladby, jakkoli drobné, jakkoli bezvýznamné, jakkoli nepůvodní, se dnešnímu posluchači nedochovala v uspokojivé formě. Pokud se jedná o tu neuspokojivou část, nejde než o pár povšechných poznámek a deníkových zápisů, které však nic neříkají o charakteru celého díla či reprezentativního jeho výseku.

Dříve, než se začneme hlouběji zaobírat historickým paradoxem, který nás nachytal vědecky nepřipravené, a pokusíme se rekonstruovat hudební dílo, aniž bychom znali jedinou notu, přibližme si alespoň teoreticky, z jakých forem Procházkova hudba sestávala. Roku 1833, tedy ve svých třiačtyřiceti letech (a ve stejném roce, kdy přišel na svět velký Johannes Brahms, o němž bude ještě řeč), s nakladateli diskutoval o souhrnném vydání celé své dosavadní práce. Za tím účelem s nimi vedl rozsáhlou korespondenci, která byla ukončena až v létě roku 1835, kdy Procházka odmítl navrhované podmínky. Pro nás je důležitý především dopis Hermanna Königa, v němž se nachází seznam do té doby uveřejněných děl, která měla být souborně vydána. Máme-li věřit tomuto dopisu a máme-li zároveň považovat seznam děl určených k vydání za totožný s tím, co po sobě Jakub Procházka přibližně v polovině svého života zanechal, byl by výčet takový: 1 symfonie, 13 koncertů - 6 pro lesní roh, 4 klavírní, 2 houslové, 1 dvojkoncert pro housle a violoncello -, 4 koncertní předehry, 3 opery, 2 kostelní mše, 55 skladeb pro sólový klavír (včetně patnácti sonát), 31 skladeb pro sólové housle (včetně 4 sonát), 1 violoncellová sonáta, 1 klarinetová sonáta, 7 klavírních trií, 2 houslová tria, 3 smyčcová kvarteta, 2 klavírní kvartety, 1 smyčcový kvintet a mnoho dalších drobných skladeb nejčastěji pro sólový nástroj.

Pohlédneme-li na tento seznam, neměl by naší pozornosti uniknout jistý pozoruhodný jev. Rozsáhlý seznam orchestrálních děl čítá pouhou jednu symfonii. Procházka se narodil v roce 1790 a zemřel ve věku obdivuhodných dvaadevadesáti let, mohl tak osobně potkat největší symfoniky celého století, počínaje Haydnem, končíce Mahlerem. Nemáme důvod pochybovat, že jeho hudební vkus nezůstal tehdy významně vzrůstajícím významem symfonického žánru netknut, zvláště pak víme-li o jeho vášni pro hudbu orchestrální a mohutnou.[1] Existují navíc data, dokládající, že kompozici První symfonie (kterou nepříliš prozíravě - jak se přesvědčíme - pojmenoval Beethoven) věnoval daleko více úsilí než jiných skladbám z té doby. Přesto neměla úspěch a její brněnská premiéra skončila fiaskem. Zaměřme se nyní na spletitosti v kontextu jejího vzniku, který - více než nápadně - připomíná jinou První symfonii: Brahmsovu.

Johannes Brahms pracoval na svém prvním symfonickém díle více než dvacet let. Prožil celé mládí a část dospělosti, aniž bylo dokončeno. Současníky - a sám sebou - byl považován za nového Beethovena a k jeho symfonické tvorbě byla tudíž upírána pozornost přímo nenasytná. Svůj zamýšlený opus magnum proto stále přepracovával a hledal nové způsoby, jakými zdůraznit pozici Beethovenova nástupce (na kterou se mezitím možná již stačilo zapomenout: přeci jen mezi premiérou poslední symfonie Beethovenovy a První symfonie Brahmsovy leží celých padesát dva let). Svého cíle dosáhnul prostředky, které vzbudily kontroverzi, a okázalá podobnost mezi nejvýraznějšími motivy Brahmsova díla a Beethovenovy Páté a Deváté symfonie se stala předmětem vášnivých dohadů. Přední dirigent Hans von Bülow symfonii nazval Beethovenovou Desátou, v čemž mohl být rys pejorativnosti, daleko spíše však to byla slova uznání. Na jiných místech se však nepokrytě ozývaly názory o plagiátorství a zneužití nesmrtelného Beethovenova odkazu. Brahms tím byl nevýslovně pobouřen a navzdory úspěchu, který symfonie nakonec získala, nenabyl v oblasti symfonické tvorby sebevědomí, které bychom u nástupce Beethovenova očekávali.

Procházka napsal svoji symfonii během let 1825-1827. Není rozhodně nic udivujícího na tom, že ji pojmenoval Beethoven, jemuž ji rovněž dedikoval. Učinil tak přece v době, kdy byl dozvuk úspěchu Beethovenovy Deváté stále silný. Chtěl se před tímto velikánem sklonit a vyjádřit svůj obdiv (stejně jako později Brahms). Pokud jde však o její hudební úroveň, jsme na pochybách. Přestože ji dokončil v roce Beethovenovy smrti, premiéru měla až o tři léta později. Procházka měl problém s hledáním vhodného zázemí, které by umožnilo kvalitní nastudování. Většina dirigentů jej rovnou odmítala, a jestliže už se potkal s ochotou, narazil na odmítnutí svých nepříliš vhodných nároků. Jednou z prapodivných jeho podmínek bylo to, že měla být symfonie provedena společně s její předlohou - tedy Beethovenovou Devátou. Na to reagoval český dirigent František Stoupa v dopisu adresovaném Procházkovi s neskrývanou skepsí, ba výsměchem: „Ale prosím Vás, milý kolego, vždyť jsou obě úplně stejné a Vy, k tomu všemu, chcete na to ukazovat tím, že postavíte obě díla vedle sebe, že přímo vykřičíte do světa nesmrtelnost jednoho a zanedbatelnost druhého? Nebuďte hloupý, napište jinou symfonii.“

Podobných výroků musel Procházka se vší patrností překousnout podstatně víc, než nacházíme v dostupných materiálech, o to překvapivější se nám zdá, že nakonec prosadil svou a dílo 5. prosince roku 1830 (téhož dne Berlioz poprvé uvedl revoluční Fantastickou symfonii) zaznělo v budově brněnské Reduty společně s Ódou na radost, která byla odehrána před přestávkou. Neúspěch Procházkova díla byl pravým protikladem nadšení, jež roku 1824 vyvolala premiéra Beethovenovy symfonie. Nepodléhejme však předčasným závěrům, z nichž by vyšel tento markantní propad a rovněž fakt, že se Procházkova symfonie v žádném významném hudebním spisu nespojila se jménem Beethovena, jako přední důvod naprosté ztráty a zapomnění jeho tvůrčí práce. Tím bylo něco docela jiného.

Vraťme se teď k vyjádření Stoupy o totožném zvuku obou symfonií. Stačí takový výrok k obvinění z plagiátorství? Komentáře, které se objevily v novinových recenzích, naznačují, že podřadnost symfonie připadá více autorově neschopnosti, nežli zištnému úmyslu plagiátora. Dává to smysl: z jakého jiného důvodu, než chybného vyhodnocení tvůrčích sil, by se Procházka rozhodl - ba tvrdě dožadoval - postavit své podřadné dílo po bok díla nejvyšší úrovně? V jednom novinovém článku, který vyšel necelý týden po premiéře, se objevuje následující sdělení: „Obě symfonie byly napsány v d-Moll. Zatímco ale jedna (a čtenář obdařen hudebních sluchem jakkoli minimálním rozezná, kterou mám na mysli) této tóniny užívá k rozvoji myšlenky, druhá se utápí ve špatnosti a bezhlavém kladení motivů, které v první slyšíme v odůvodněném sledu.“ Jiný komentář předkládá daleko konkrétnější informaci: „Procházkova symfonie nebyla plagiátem Beethovenovy. Beethoven avšak zůstal Procházkou dočista nepochopen a jeho zmatený pokus připomíná bezcenný příspěvek k oslavám hluchého génia, nedávno zemřelého. Není tento o nic hodnotnější než kdejaká klavírní variace. Pokud bychom chtěli obě symfonie srovnávat, museli bychom stejně činit v případě kdejakého improvizátora. A nejen to; museli už bychom učinit ze srovnávání náš koníček a srovnávat všechno se vším.“ Jinde se zase dočítáme: „Obě symfonie začínají temně a prudce. Procházka pak však, vzdor Beethovenovi, učiní podivný skok do veselosti, který vše úplně shodí. Ve druhé větě je schéma podobné. Úvodní allegro je naléhavé a pak nastává zklidnění až rozjímavé, což nicméně odpovídá Beethovenově vzoru více nežli přesně. Třetí věta je nejslabším místem. Je teskná, nepřináší naději. Je slepcem dvakrát tak slepým mezi ostatními slepci. Ve čtvrté větě se neděje nic mimořádného. Měla původně obsahovat sbor, ale to se (a vůbec se tomu nedivím) autorovi nepodařilo doplánovat k uspokojivému výsledku.“

Rozebrali jsme si - v rámci našich omezených možností - Procházkovo nejdůležitější dílo, respektive dílo, jemuž obětoval nejvíce úsilí, což nám zajisté pomohlo k určité představě o jeho hudbě. Jsem si plně vědom (od nynějška přijímám toto bádání výhradně coby svůj osobní úkol) nedostatečnosti takového počinu, nešlo však než o hrubé přiblížení povahy Procházky-skladatele. Tím hlavním, co mne zajímá a co se zde pokusím představit v plné šíři, je proces Procházkova mizení, k němuž došlo ještě během skladatelova života, protože kolem roku 1843 se již jeho díla veřejně nehrála a je otázkou, zdali by se vůbec našel někdo, kdo by si na ně vzpomněl, nebo vykázal jiné povědomí o nich.

 

 

Na základě rekonstrukce jeho První symfonie by bylo zajisté navýsost logické předpokládat, že Procházkovo zmizení - respektive zmizení celoživotního díla - podnítila jeho zaměnitelnost, ba podprůměrnost tvůrčí, tak se ovšem domnívat nemohu, neboť znám jednu pozoruhodnou okolnost jeho rozmanitého života. Během třicátých let se kolem jeho osoby utvořila skupinka nadšených obdivovatelů, kteří jeho dílo adorovali i navzdory odmítání, s nímž se potýkal. Odkud tato skupina vzešla, co konkrétně ji iniciovalo, tím si nejsem jist. Nyní se konečně začnu zabývat skutečnými důvody toho mimořádně tajemného historického jevu.

Ve skupině bylo snad dvacet lidí - převážně hudebních analfabetů, kteří ovšem sdíleli Procházkovo nadšení. Většině z nich Procházka dedikoval minimálně jedno ze svých - nejčastěji drobných - děl. Je zřejmé, že si jejich zájmu cenil a vítal jej s povděkem. Nic ovšem nenasvědčuje tomu, že se s těmito lidmi osobně znal. Je zajímavé, že žádnému z nich nikdy neadresoval jediný dopis, často se však o nich zmiňoval v dopisech jiným lidem. Používal v jejich souvislosti zvláštní zkratky (například Ci. M., A. D., C. m., a to včetně dedikací). Skoro to až může vypadat, že totožnost dotyčných osob tajil. Dopisy, které od nich sám obdržel (a bylo jich nespočet), přitom nesou reálná jména, patrně však pseudonymního charakteru, jelikož se nepodařilo žádnou z nich dopátrat a spojit s konkrétní historickou událostí.

Nejvytrvaleji Procházkovi psal jistý Karel Planý (v dopisech Procházky se vší pravděpodobností nesoucí zkratku D. m.). Tomu nebylo cizí žádné téma. Kromě toho, že skladatele neúnavně chválil a vynášel do nebes takřka nadbožských, nezalekl se ani familiérního tónu a svěřoval se známému skladateli s vlastními problémy. Psal o rozchodu se ženou, o milenci, kterého si vybrala mezi jeho přáteli, o své neskonalé lásce k pivu, o vyschlé řece a úděsném horku, které zachvátilo jeho rodné město a zkrátka o všem, o čem by si dost dobře mohli psát dva dlouholetí přátelé. Když jsem poprvé dostal do rukou jeden z jeho dopisů, zachvátil mě pocit štěstí, který se pro každého historika rovná nalezení důležitého materiálu. Karel Planý nejenže v něm píše o městu Hradci Králové stiženém úděsným horkem, ale zmiňuje se především o hostinci U Třech. O stejném hostinci jsem se dočetl v několika Procházkových dopisech, z nichž je zřejmé, že jej několikrát navštívil, když městem projížděl (eventualita, že se osobně setkal s Karlem Planým, je přesto spíše nepravděpodobná). Nevydalo příliš úsilí tento hostinec najít, nepřekvapivě ovšem již dávno nebyl hostincem, nýbrž kadeřnictvím. Nejen zde, ale rovněž na dalších městských místech jsem se na kdysi známého skladatele Procházku ptal, nedostalo se mi však žádné relevantní odezvy. Jistá postarší paní mi sdělila: „Ano, znala jsem jednoho Procházku. Byl to truhlář, poloviční blázen. Každý večer chodil po městě a mluvil sám se sebou, chudák. Dnes už to má za sebou. Měl krásný pohřeb. Co jsem živa, nebyla jsem na tak krásném pohřbu. Ale o žádném skladateli nic nevím. To víte, nás tady zrovna neužije na muzicírování.“

Neuspokojivý výsledek pátrání mě uvrhl do ještě hlubší nejistoty, ve které nebyl žádný opěrný bod dost pevný. Nikdo Procházku neznal: nejen v Hradci Králové, ale dokonce ani v Brně, Pardubicích, Praze, kde byla uváděna jeho díla a kde figuroval ve společenském životě. Zaměřil jsem se proto výhradně na jeho korespondenci se skupinou obdivovatelů. Cítil jsem - třebaže bez historicky obhájitelných argumentů - že skrze ni vede cesta k odhalení celé záhady.

Dopisy však ani po důkladném prostudování neodhalily konkrétní indicii. Moji pozornost přesto upoutala poznámka Jaroslava Tomáše z jeho dopisu Procházkovi: „Neumím si nijak vysvětlit ten drzý nezájem o Vaše geniální dílo. Tu paličatou ignoraci všech, kteří se směle prohlašují za obdivovatele Beethovena či Schumanna.“ Jde o dopis z roku 1839. Tehdy bylo Procházkovi čtyřicet devět let a do jeho nečekaného odjezdu do Anglie[2] zbývaly ještě celé dva roky. Pokud lze tuto poznámku považovat za pravdivý komentář Procházkovy slábnoucí pověsti úspěšného skladatele, znamenalo by to, že zmizení nebylo způsobeno - jak se dá primárně předpokládat - jeho odjezdem, nýbrž něčím zcela jiným.

Teprve později, kdy už se můj výzkum začínal podobat úmornému bloudění v začarovaném kruhu, jsem si uvědomil, že zapomnění není to samé jako zmizení. Historické archivy absorbují nespočetné množství materiálu, který - lakonicky řečeno - nikoho nezajímá. Přece však tento materiál existuje, byť tlí v zapomnění. Se zmizením je to ovšem o mnoho složitější, poněvadž není - na rozdíl od zapomnění - procesem zcela přirozeným. I z toho důvodu, že mizení nepatří mezi osvojené schopnosti člověka, dokážou naše těla rozechvívat produkce kouzelnických vystoupení, v nichž věci a lidé znenadání mizí, načež se za radostné euforie znovu objevují. Po celou dobu shromažďování historických dat ve věci Procházka jsem vycházel z předpokladu, že se jeho dílo jednoduše ztratilo v čase. Zapomnění a zmizení jsem tedy považoval za totéž. Až v průběhu svého bádání a především po důkladném prostudování veškeré korespondence jsem došel k závěru, že důvod tohoto mizení nebyl postupným procesem, nýbrž náhlým zásahem. Neb jsem se coby historik s podobným jevem do té doby nesetkal, dopustil jsem se další chyby: zprvu jsem předpokládal, že za zmizením stál Procházkův odjezd do zahraničí. To se však ukázalo být vysvětlením krajně naivním. Ještě celou další sezónu po odjezdu se Procházkova díla hrála, ba objevovaly se o nich zprávy v tisku, což je důkazem mého předchozího tvrzení: zapomnění a zmizení není totéž.

Procházka strávil v zahraničí bezmála pět let, což je zajisté dost dlouhá doba na to, aby stačil mezitím upadnout v zapomnění. V Anglii své skladatelské obzory dále nerozšiřoval a ani po návratu do Čech (leden 1846) již žádné dílo nesložil. Jeho odjezd tedy budí dojem jakési profesní rezignace, čemuž nasvědčuje i to, že po zbytek svého života se věnoval už výhradně jen rodině.[3] Z čeho ovšem tato rezignace pramenila? Odjezd samotný nebyl - jak již bylo řečeno - tím předtím důvodem, proč jeho dílo zmizelo. Právě naopak byl spíše již reakcí na zmizení - respektive zapomnění, k němuž začalo se vší pravděpodobností docházet naprosto přirozeně a zcela nezávisle na příčině konečného zmizení, po níž pátrám. Dokazuje to následující tabulka.

 

Rok	Počet oficiálně uvedených děl Jakuba Procházky
1838	13
1839	7
1840	6
1841	4
1842	4
1843	0
1844	0
1845	0
1846	0

 

 

Zatímco rozdíly mezi lety 1838 až 1842 lze přičítat prostě úpadku zájmu o Procházkovu hudbu (viz výrok Jaroslava Tomáše citovaný výše), nulové hodnoty z let 1843, 1844, 1845 a 1846 již budí podezření. Přestože efekt zmizení byl nepochybně náhlý (jednu sezónu se Procházkova hudba hrála a druhou už nikoliv), vážně předpokládám, že mu předcházely důvody daleko složitější než prostý úpadek zájmu. K tomu názoru - sice že se zmizením měla co do činění skupina Procházkových obdivovatelů - jsem dospěl na základě výmluvné poznámky ze skladatelova deníku (léto 1840). „Mám v posledních týdnech pocit, jenž nemohu setřást, sice pocit, že mně vychytrale škodí, že mě navádějí špatnými směry, že mě zahrnují neupřímnou přízní.“ Není zde přímo vysloveno, koho Procházka podezřívá z navádění a neupřímnosti, ovšem nikdo jiný než oni obdivovatelé nepochleboval skladateli vemlouvavěji.

Jestliže tito opravdu nějakým způsobem dopomohli, či přímo zosnovali zmizení Procházkova díla, z jakého důvodu se nepostarali o zmizení samotného Procházky, všech jeho deníků, dopisů, veškerých zmínek v tisku, zkrátka všeho toho, co mi po něm umožnilo pátrat? Bylo snad mé pátrání jejich úmyslem? Přílišné množství logických nesrovnalostí v Procházkově životě mě dovedlo k poněkud domýšlivé tezi; uvažoval jsem, nebyl-li sám procházka nesrovnalostí, totiž, existoval-li kdy nějaký skladatel Procházka. A to mě přivedlo k jiné otázce: Kdo opravdu existoval? Existovali tito lidé, o nichž se dočítám v dopisech skladatele, jenž patrně neexistoval? Nebyli také oni existencí někoho jiného? Popřípadě zanechal tento jiný nějakou indicii, která by mě k němu mohla dovést? Existuje existence, v níž může být existence popřena? A existuje stále existence, která byla popřena? Domnívám se, že žádná existence nemůže neexistovat, stejně jako nemůže žádná práce zmizet bez patřičného důvodu a následků, jež by k tomuto vedly. Dům, který shoří, přeci také nezmizí dočista, ale zůstanou po něm trosky. Po Procházkově díle ovšem nezůstalo nic, nezůstaly trosky, ba dokonce ani popel.

V dalších měsících jsem se pohroužil do intenzivní studie všech dostupných materiálů, které jsem k tématu nashromáždil. Protože jsem však žádná nová fakta neobjevil, musel jsem na naléhání svého vydavatele sepsat analýzu, jejímž východiskem byl nepříliš přesvědčivý argument, že zmizení svého díla zapříčinil samotný Procházka. Nasvědčovaly tomu dvě skutečnosti, které jsem po značném přemáhání nakonec vyhodnotil coby kategorický základ historického problému: (1) šlo o sérii Procházkových neúspěchů, kterých bylo v rozmezí let 1838 a 1842 tolik, že patrně skladatel ztratil důvěru ve své tvůrčí schopnosti, (2) a z toho pramenící odjezd do Anglie, který se zdá být finálním ukončením kariéry skladatele. Ačkoli jsem nebyl s touto prací a jejím závěrem ani v nejmenším spokojen, její čtenářská odezva byla překvapivě kladná a především zahrnovala také čtenáře z neakademických kruhů. Nejspíš z toho důvodu jsem měl několik dní po jejím vydání pozoruhodný telefonát.

 

 

II.

„Dozvěděl jsem se o vašem výzkumu a přečetl si vaši studii,“ oznámil mi hlas, který jako by vycházel odněkud ze záhrobí; nepatřil starému člověku, byl ovšem zastřen hrubou nesrozumitelností, která - jak jsem si vzápětí uvědomil - mohla být důsledkem nekvalitního telefonního aparátu, jímž volající zřejmě disponoval.

„Musím říci, že jsem ohromen,“ dodal po chvíli. „Dostal jste se tak blízko.“

„O jakém výzkumu mluvíte?“

„Četl jsem vaši studii, Dílo Jakuba Procházky,“ řekl. „Když jsem se o ní dozvěděl, ihned jsem si ji musel obstarat.“

„Kdo jste?“

„Jsem pravnuk Jakubova syna Františka, Ladislav Procházka. Shromažďuji všemožný materiál o Jakubově životě a díle - jako vy. Ostatně vy jste od jeho smrti první člověk, který se jeho skladatelské kariéře akademicky věnuje.“

„Ano, já vím.“

 Zavládlo ticho, které bylo naplněno mojí důvěrou vůči tomu záhadnému volajícímu a nešlo o nedůvěru, kterou jsem měl v úmyslu nějak zakrývat.

„To mi voláte pouze proto, abyste vzdal hold mé práci?“

„Ano i ne,“ prohlásil rozvášněně a za jeho hlasem se dal tušit vychytralý úsměv.

„Promiňte, nechci znít nezdvořile, cením si pochopitelně vašeho zájmu, ovšem s tímto už jsem skončil. Ta práce není dobrá, vůbec není dobrá. Vzala mi spoustu sil a nevedla absolutně k ničemu.“

Tentokrát se již Ladislav zasmál nahlas. „Ale právě naopak! Zdá se mi skoro neuvěřitelné, že jste došel k takovým závěrům, aniž byste měl k dispozici to nejdůležitější.“

„Co bych měl mít podle vás k dispozici?“

„Pokud nemáte námitek, bylo by vůbec nejjednodušší, kdybyste mi dovolil vás navštívit. Vše důležité bych vám sdělil. Nepochybuji, že budete fascinován.“

„Já - opravdu bych to celé už rád uzavřel, nemám…“

„Dobrá,“ naléhavě mě přerušil, „rozumím vašim obavám. Nechcete otevírat něco, co již považujete za uzavřené. Jste však součástí něčeho mnohem většího, než si vůbec dokážete představit. Zřejmě jsem ve vás nevzbudil dostatek důvěry, není ostatně divu, nejsem přesvědčivý člověk. Ale tohle je důležité, nedokážu říci, jak moc je to důležité. Asi vám to bude znít směšně, ale bez vás je dílo Jakuba Procházky ničím, zatímco s vaší spoluúčastí se může stát mimořádnou pamětihodností. Věřte mi, jste tím jediným, kdo je hoden tohoto úkolu.“

Váhavě jsem se zeptal: „Jakého úkolu?“

„Dovolte mi vás navštívit a vše se dozvíte.“

 

 

Ladislav byl přibližně mého věku, tedy pětapadesátiletý muž, jehož shrbená postava se možná na první pohled zdála vyžilou, ovšem růžový obličej, permanentně zkřiven vitálním úsměvem či namáhán náročnými pohyby mimických svalů, nasvědčoval pravému opaku.

„Je mi nevýslovnou ctí,“ vynesl, když jsem mu otevřel, a pevně - až to zabolelo - mi stisknul ruku.

„Vítám vás. Pojďte dál.“

Prolétl chodbou a následoval mě do obývacího pokoje, kde si rychle udělal pohodlí - ani se neobtěžoval sundat si kabát. Klobouk nervózně položil vedle křesla a na kolena si položil jakýsi papír, zřejmě natřikrát složený. Jeho pohyby připomínaly zaujetí mladých lidí, jejichž uspěchanost se příčí zdravému úsudku.

„Dáte si kávu?“ zeptal jsem se.

„Podívejte, tohle jsem vám přinesl,“ řekl v odpověď na moji otázku a ukázal na onen papír, který mezitím začal opatrnými, téměř obavnými pohyby rukou rozevírat.

Pochopil jsem, že klasické zdvořilostní uvítání neobstojí, tudíž jsem s jistou mírou neochoty pojal za své místo v křesle naproti němu.

„Je to možná největší vzácnost v dějinách hudby,“ prohlásil neskromně a svérázně vztyčil ruku s papírem.

„Dobrá. Ukažte mi to,“ řekl jsem a vzápětí si uvědomil, že můj tón byl zřejmě až příliš neuctivý, zvláště pak s ohledem na to, kolik úsilí Ladislav vyvíjel.

„Ne!“ vykřikl. „Přijde na to. Nejprve bych vám měl několik věcí ozřejmit.“

„Dobrá.“

„Měl jste tedy pravdu v tom,“ začal, „že se Jakub Procházka o zmizení svého díla skutečně postaral sám. Bylo to ovšem mnohem složitější a mělo to svůj důvod. Na vás je, abyste tento důvod sdělil světu.“

Za hlubokého mlčení jsem čekal, že bude pokračovat, zrakem však přelétl papír, jenž držel v ruce, a potom se tázavým pohledem dožadoval mé reakce.

„Jaký je to důvod?“ řekl jsem stoicky.

„Umělecké osvícení,“ pronesl, aniž se zatřásl, či rozechvěl, řekl to s bezbožnou důvěrou v ona záhadná slova.

„Umělecké osvícení?“ otázal jsem se hlasem natolik skeptickým, až mě to vůči němu zamrzelo.

Vytušil, že si moji důvěru nezíská jinak než prokazatelným důkazem, podal mi proto papír, na němž mělo být ono tajemství zřejmě napsáno. Když jsem papír uchopil, pocítil jsem sílu, kterou Ladislav vyvinul v prvním a posledním záchvěvu pochybností, jsem-li skutečně tím, za koho mě považuje a komu náleží znát to velké tajemství. Potom papír pustil a tento se ocitl plně v mé moci.

Z dálky se mi zdálo, že je na papíru vytisknut nějaký text, ve skutečnosti na něm však byla mimořádně úhledným rukopisem přepsána jakási tabulka; respektive byla to série různých slovních spojení a slov, z nichž každé představovalo jiný význam, než který mu primárně náleží. Byl jsem omámen tímto pozoruhodným soukolím, aniž mi venkoncem docházelo, co představuje.

„Jak vidíte, jde o dokonale promyšlený systém, jehož pomocí lze zaznamenat hudbu do slov a vět,“ řekl Ladislav, zatímco jsem se pátravým pohledem snažil docílit stejného zjištění. „Každá věta představuje notovou osnovu, každé slovo, jeho umístění ve větě a vztah ke zbylým slovům pak výšku a délku tónu. Vztah jednotlivých vět udává současně vztah tónů, celý text lze tedy číst jako notový zápis.“

Zůstal jsem v němém úžasu, který se ovšem začal povážlivě měnit v pocit pokořující porážky. Jestliže Ladislav považoval výsledek mé práce za úspěch, já sám jsem právě pozbyl i posledních zbytků profesní zainteresovanosti.

„Veškerá korespondence a deníky jsou ve skutečnosti souborem hudebních děl.“

„Ano, já to chápu!“ vykřikl jsem.

Překvapeně se na mě podíval; hledal v mé tváři stopy nadšení, jehož nápadnost by však ještě více prohloubila drtivost mé prohry.

„Nyní to již chápu,“ dodal jsem klidněji.

Decentně, téměř chlácholivě se pousmál, což ve mně vzedmulo další vlnu vzteku.

„Vy jste žertoval, že ano?“ řekl jsem s nezastíranou popudlivostí.

„Kdy?“ zeptal se.

„Říkal jste, že jsem se dostal blízko.“

„A není to snad pravda?“

„Copak tohle… Bylo vůbec možné, něco takového nevidět?“

„O to šlo.“

„Jak to myslíte?“

Nadechnul se k velkému proslovu a mně došlo, že se chystá k objasnění skutečného důvodu svého příjezdu. Pokusil jsem se jej zastavit, ovšem jeho nadšení - tak křiklavě kontrastující s mým zklamáním - se zastavit nedalo, bylo jako řeka, jejíž věčné plynutí může ohrozit jedině sucho.

„Jak správně vysvětlujete ve své práci: Jakub se postaral o zmizení svého díla. Neučinil tak ovšem z důvodu slábnoucího zájmu o jeho hudbu,“ náhle se zarazil. „Promiňte. Omlouvám se, ale nevím, jak mám začít.“ Významně se na mě podíval, jelikož zjevně očekával, že dám najevo svůj zájem, svoji dychtivost po tom, dozvědět se, jak to celé se záhadným Jakubem Procházkou bylo. Chtěl jsem však navzdory jeho předpokladům, aby odešel, aby si sebral ty své papíry a odtáhl jméno Procházka pryč z mého života.

Připadal jsem si zostuzen, nedokázal jsem vystát, že mi vysvětluje něco, co mělo být podrobně rozebráno již v rámci mého výzkumu. Současně jsem ale přece jen nechtěl zklamat tohoto prostého člověka, jehož jediným životním cílem se zdál být rozhovor se mnou.

„V pořádku, nic se neděje,“ pronesl jsem proto chlácholivě.

To ho naplnilo novou energií a odhodláním dokonat své poslání, které se stále více podobalo předání důležité zprávy.

 „Celá jeho tvorba,“ spustil, „která je ukryta ve slovech z jeho deníků a dopisů, představuje jakýsi celoživotní koncept, který se vám pokusím představit, stejně jako jej Jakub představil svému synovi, tento syn svému synovi a tak dále. Vy stojíte až na samém konci řetězce a jste pro celou věc klíčový,“ zahryzl se do mě téměř obdivným pohledem, načež pokračoval ve vypravěčsky distancovaném popisu. „Někdy kolem dvacátého roku života coby amatérský, přesto však nadějný student kompozice, pojal Jakub nápad, že vytvoří hudební odkaz konceptuálního tvaru. Nejprve chtěl vytvořit příběh (tím ve svém uvažování předstihl dokonce i Berlioze), v němž měla každá jednotlivá skladba zaujímat nenahraditelné postavení. Vlastně chtěl napsat jakýsi román a použít k tomu hudbu. Po několika prvních skladbách, které velice záhy zničil, však od tohoto nápadu upustil, neboť mu připadal příliš jednoduchý. Začal uvažovat jinak nejen o samotném konceptu, ale rovněž o podstatě umění jako takového. Spolu s přibývajícími úvahami narůstaly v něm pochybnosti o smyslu samotného tvoření. ‚Je jím touha po nesmrtelnosti, je jím radost, zábava, jsou jím peníze?‘ ptal se. V třiadvaceti letech, tedy po dvou letech usilovného přemýšlení (během té doby nesložil žádnou skladbu), dospěl k závěru, že jedinou a opravdovou podstatou umění je umělec sám. Zvláštní, že ano? Většina umělců, kteří to myslí s uměním vážně, přece dospěje k opačnému závěru. Právě umění, umělecké dílo je podle nich tím jediným, co přetrvá. Otec mého pradědečka však postrádal naivitu těchto snílků. Byl to pragmatik. Nemám teď na mysli peníze. Dokázal výborně předvídat, co zajímá historii a tomu přizpůsobil svoji tvorbu. Uvědomil si, že umělecká díla obyčejně nepřežívají, aniž by se historie zajímala o jejich autory. Podle jeho mínění je ideálním konceptem nesmrtelnosti umělec, který přežije své dílo. Jak má ale takto uvažující umělec zařídit, aby jeho dílo zemřelo, zatímco on bude dále žít? Nezbývá nic jiného, než vytvořit průměrné dílo a dosáhnout alespoň průměrné proslulosti. Takového umělce budou lidé znát, budou ho potkávat a poznávat jeho tvář, ovšem brzy na něj zapomenou - docela stačí, aby přestal tvořit, a bude zcela zapomenut. Bude však zapomenut lidmi, nikoli historií, do které se jeho jméno už navěky vepíše, třebaže písmem sotva nápadným. Takže se po letech objeví člověk, nadšený a inteligentní historik, který si jeho jména všimne. Narazí na něj náhodou a zaujme ho, že o něm doposud nikdy neslyšel. Začne tedy pátrat, dlouhé měsíce stráví v archivech, aby zjistil, že neexistuje žádná dochovaná práce tohoto záhadného umělce, který měl být - podle všeho - ve svých časech vcelku slavným. Pochopitelně se nespokojí s vysvětlením, že se na jeho dílo jednoduše zapomnělo, načež bylo ztraceno, a dojde proto k nejrůznějším teoriím objasňujícím tento prazvláštní historický paradox,“ doslova po mně střelí dychtivým, rozvášněným pohledem. „Zřejmě již chápete, že tímto člověkem jste vy. Jedině vy jste hoden úkolu, vynést Jakuba Procházku zpět na výsluní. Počkejte, nic neříkejte. Ptáte se, proč tolik složitosti, proč takové obstrukce kolem obyčejné hudby? Neptejte se přeci tak naivně, vždyť zde, na tomto zářném příkladu vidíte, že umění není nic jiného než prostředek komunikace mezi lidmi. Až napíšete, co napsat musíte, tedy pokud vám alespoň trochu záleží na historii, nikoho nebude zajímat hudba Jakuba Procházky, každý se zeptá: ‚Kdo je ten člověk, který svoji hudbu, svoji skutečnou a ryzí hudbu ukryl do slov a který hledal nové cesty v umění, obětujíc slávu a uznání, obětujíc život známého skladatele a bohatého člověka? Kdo tohle všechno udělal pouze proto, aby se na něj vzpomínalo? Kdo obětoval život světský pro život posmrtný? A kdo k tomu použil nejskvělejšího, nejlíbeznějšího nástroje - hudby? Kdo?‘ Vy sepíšete vše, co vám tady říkám, vy, jediný a pravý objevitel odkazu Jakuba Procházky.“

Sesunul se do křesla a nahlas vydechnul. Vypadal unaveně a fyzicky takřka na dně sil. A když už se zdálo, že začne dřímat, znovu se vzepjal a neméně energicky pokračoval: „Nutno uznat, že vsadil možná poněkud na náhodu - na vás. Vystavěl svůj umělecký odkaz na nejistotě, ovšem - není život umělce vždy tak trochu o náhodě? Není vůbec život o náhodě? Samozřejmě, že je. A náhodou jste v tomto případě vy,“ chtěl jsem ho přerušit, ale výstražným pohybem ruky mě zarazil. „Vím, co chcete říci - chcete se zeptat, proč právě vy, proč právě vy máte být vykonavatelem tak delikátního úkolu, proč ne já nebo můj otec. Vždyť se přímo nabízí, abychom se o památku našeho prapředka s náležitou úctou postarali, potažmo tak měl učinit už jeho syn František. Ovšem jen si představte ty řeči: ‚Nedoceněného a neuznalého skladatele teď světu vnucuje jeho syn a vnuci; přišli dokonce s fantastickou báchorkou o jakémsi podivném hudebním systému, snad navíc zcela ojedinělém. No věřili byste tomu? Taková rodinná tlačenice a dokonce všem na očích! Ne, tohle si přece nenecháme líbit, průměrný nechť zůstane průměrným a zapomenutý zapomenutým,‘“ znovu klesnul do křesla. Překřížil ruce na prsou a prohlédl si mě nezvykle přísným pohledem, žádajícím mé okamžité vyjádření k tomu, co jsem právě vyslechl.

„Je to jistě pozoruhodné, pozoruhodný příběh, nejsem si ovšem jistý, zdali…“

„Nespěchejte, vůbec se svým rozhodnutím nespěchejte!“ přerušil mě. „Co byste říkal tomuto návrhu: Příští týden, ve stejnou hodinu vás opět navštívím a vy mi sdělíte, jak jste se rozhodl. Vyhovuje vám to takto?“ zůstal na mně viset netrpělivýma očima.

„K čemu se mám rozhodnout?“

„Cožpak to není dost jasné?“ pronesl takřka s výsměchem.

„Chcete, abych napsal o Jakubovi Procházkovi a o všem, co jste mi dnes vyprávěl.“

Spokojeně přikývl. „Ano. Samozřejmě.“

„Dejme tomu, že bych vaši výzvu přijal a napsal článek, možná studii - o co bych se ale opřel, jaké bych uvedl prameny?“

„Na vše jste přišel sám, tak jaképak prameny?“ prohlásil bez otálení.

Navzdory odporu, který jsem dočasně pociťoval ke své práci, se ve mně znovu začal ozývat hlas historika. Mohlo by jít o převratný badatelský počin, naprostou senzaci, myslel jsem si. Kolikrát za život se historikovi podaří vypátrat osobnost dočista zapomenutou, a přitom osobnost, jejíž význam je možná přelomový? Většině historiků se to nepodaří nikdy, to vám mohu říci.

Okamžitě vycítil moji nerozhodnost a pravil: „Buďte si jistý, že významnějšího objevu jen těžko dosáhnete. Nabízím vám dokonalý příběh.“

Navzdory nejistotě, která byla i nadále příliš silná, jsem nakonec souhlasil a vyzval ho, aby mě znovu navštívil příští týden.

„Děkuji. Nevýslovně vám děkuji. Zajisté nebudete litovat.“

 

 

III.

Jedině díky tomu, že jsem znovu pocítil badatelské nutkání a můj zájem ovládla mocná touha po vědění, se navrátil rovněž můj cit pro zdravý úsudek, z něhož jsem těžil při psaní svých nejlepších studií. Každá hypotéza vyžaduje pochybnosti, stejně jako každá práce vyžaduje náležité přípravy. Měl-li jsem skutečně přijmout novou výzvu, bylo v první řadě zapotřebí položit si otázku ze všech nejdůležitější: Kdo to byl, kdo byl vůbec ten člověk, jenž o sobě tvrdil, že je příbuzným Jakuba Procházky? Pravdivost jeho příběhu byla ověřitelná jediným možným způsobem. Můj pohled proto zcela automaticky ulpěl na papíru s notami a slovy, který mi zde zanechal. Byl už jsem rozhodnut o celé věci přinejmenším uvažovat, takže se skříň, jež měla zůstat navěky zapovězenou a jejíž obsah jsem trvale zavrhnul coby černou díru své profesní kariéry, stala znovu hlavním předmětem mé pozornosti. Přiblížil jsem se k ní takřka s ostychem. Hodiny a hodiny zmařené práce představované stovkami papírů naskládaných v jednotlivých policích na základě toho, jakého byly druhu, případně k jakému období Procházkova života příslušely, mi najednou nepřipadaly tak docela bezcenné. Bral jsem s náležitou opatrností do ruky jeden papír po druhém a porovnával jeho obsah s tabulkou, jež mohla představovat revoluční objev na poli hudby. Tomu jsem však věřil jen do té chvíle, než se mi podařilo rozšifrovat první skladbu - z jednoho dopisu, který měl Procházka adresovat své manželce. Ve slovech opravdu existovala hudba, jak mi Ladislav vysvětlil, ovšem jaká to byla hudba - průměrná, nic neříkající, bezvýznamná! Jinak řečeno: právě taková hudba, kterou měl Procházka během svého života zpřístupňovat veřejnosti. Rychle jsem vzal jiný dokument, abych si ověřil, nešlo-li o pouhou náhodu. Ovšem ani tento mi neodhalil nic než noty průměrně nadaného skladatele, jehož přirozený tvůrčí talent dalece převýšila afektovaná snaživost.

Očekávané zklamání se však nedostavilo. Namísto něj jsem pocítil zlomyslné uspokojení. Vždyť od úplného počátku jsem byl vůči tomu zvláštnímu člověku, který se tak nečekaně zjevil u mě doma, aby odhalil docela nové skutečnosti v otázce, kterou jsem sám zodpovědět nedokázal, krajně podezřívavý. Již onen telefonát mě naplnil nedůvěrou, která se dále stupňovala, aby nyní dosáhla svého vrcholu.

Takže jsem se musel znovu zeptat; tentokrát ještě naléhavěji: Kdo byl ten člověk, který měl na každou moji pochybnost okamžité vysvětlení? Otázka po jeho původu mě bezprostředně přivedla k docela jiné úvaze: Jaké bylo mé vůbec první setkání s Jakubem Procházkou? Detaily, které se kdysi nezdály být podstatnými, nabyly ve světle nových skutečností nečekané údernosti. Jak bezvýznamně náhodný mi kupříkladu tenkrát připadal papírek vložený do knihy o Beethovenovi, v níž jsem bez většího zájmu listoval během jedné ze svých návštěv vědecké knihovny. Bylo na něm napsáno Procházkovo jméno a několik základních údajů. Tehdy jsem se nejspíš spokojil (nemohu si být jistý, přece jen je to už dávno) s nějakým jednoduchým vysvětlením: někdo (dost možná laik) shromažďoval informace o mně do té doby neznámém skladateli a papírek v knize o Beethovenovi prostě zapomněl. Nic závratného, nic, čemu by historik, který zrovna na ničem velkém nepracuje, věnoval zvětšenou pozornost. Znal jsem navíc prakticky veškeré práce svých kolegů a byl jsem si docela jistý, že o skladateli jménem Procházka nikdy nevyšla jediná studie, ba jediný článek. Jaksi mimoděk jsem se začal jeho životem zaobírat, abych došel ke zjištění, že nebyl zcela bezvýznamnou osobností. Jak to, že jsem o něm ale nikdy neslyšel, ani se nikde nedočetl jedinou zmínku? Přitom materiálů, v nichž se jeho jméno objevovalo, potažmo bylo jejich hlavním námětem, existovalo přinejmenším několik desítek. Koncertní programy, dobová periodika a především souborné vydání veškeré jeho korespondence a deníků, o něž se zasloužil (stejně jako tomu mělo být v případě jeho hudby) ve své době poměrně důležitý hudební nakladatel Hermann König. Z toho všeho vyplývalo, že světu neznámý skladatel bezesporu žil, byť dnes už pouze v zapadlých a prachem zanesených archivech. Tak jsem se tehdy domníval a rozhodl se, že objasnění příčiny jeho zapomnění podřídím svůj další výzkum.

Když se teď však příběh o genialitě skladeb ukrytých v psaném textu ukázal být lživým, stejně lživou se mi náhle jevila existence samotného Procházky. A to samé jsem měl v úmyslu Ladislavovi oznámit při jeho druhé návštěvě. Když však přišel tentokrát, bylo jeho nadšení ještě chorobnější a ještě více mě zneklidňovalo.

„Nuže - jak jste se rozhodl?“ pravil již ve dveřích.

„Chtěl bych vám…“

Okamžitě mě přerušil a sám pokračoval: „Věřím, že u vás touha po vědění převážila osobní dilemata,“ pak bez vyzvání vkročil do chodby. „Výjimečný skladatel zaslouží si výjimečné zacházení, jak zajisté uznáte.“

„O tom bych s vámi právě chtěl mluvit.“

Podíval se na mě zvídavýma, překvapenýma očima.

„Prosím, posaďte se,“ vybídl jsem ho. Můj záměr byl jednoduchý: co nejvýstižněji jsem mu chtěl sdělit, že jsem prokoukl jeho mrzký podvod a že považuji za nanejvýš skandální, když si za svoji oběť vybral právě mě, jednoho z nejvíce chválených muzikologů, jehož dosavadní práce čítá na stovku skladatelů z rozmezí baroka až po současnou moderní hudbu.

„Děkuji,“ sotva usednul do křesla, hned se zase rozpovídal: „Musím vám připomenout, jak důležité je vaše poslání. Doufám, že si to uvědomujete a rozhodl jste se správně. Studoval jste zašifrované skladby?“

Jeho nestydatost mě spolehlivě doháněla k šílenství a nejraději bych mu ubalil jednu pěknou ránu přímo do té rozesmáté huby, dokázal jsem se však ovládnout a zpříma se zeptal: „Žertujete?“

Usmál se. „Jak to myslíte?“

Napadlo mě, nepřekročila-li lež, které se zjevně zamýšlel držet do poslední možné chvíle, jeho vlastní vědomí a neobelstil tak sám sebe. Přes svoji fanatickou zanícenost ale nevypadal jako šílenec, takže jsem neměl žádný důvod být k němu ohleduplný.

„Jak to myslím? Vždyť sám moc dobře víte, že ty skladby nestojí za nic.“

Zůstal na mě zaraženě zírat. „To si opravdu myslíte?“

„To si nemyslím, je to totiž naprosto zřejmé. A zrovna tak je zřejmé, že žádný Jakub Procházka nikdy nežil.“

Po chvíli rozpačitého ticha se do jeho tváře navrátil úsměv. „Takže jste mě odhalil,“ pronesl klidně, bez známky nejmenšího pohnutí, jako by odhalení považoval za přirozenou součást svých podivných úkladů.

„Jistě, že jsem vás odhalil. Myslel jste si snad, že mi dříve či později nedojde, že Jakuba Procházku jste si vymyslel vy?“

„A záleží snad na tom? Jde přece o unikátní počin.“

„V čem je unikátní, když jako skladatel nestojíte za zlámanou grešli?“ pokusil se mě přerušit, ale nedovolil jsem mu to. „Kdyby skladatel jako vy žil v devatenáctém století, dnes by si na něj právem nikdo nevzpomněl. Jak se vůbec doopravdy jmenujete?“

„Dovolte, abych se vám představil,“ pronesl s až teatrální distingovaností. „Jsem Martin Tomášek, vedoucí hudebního oddělení Moravského zemského muzea.“

„Samozřejmě. Na tom ostatně není nic překvapivého. Měl jste neustálý přístup k veškerým materiálům, s nimiž jste tedy mohl snadno manipulovat.“

„Přesně tak,“ hrdě souhlasil.

Nastalo zvláštní ticho, čímsi připomínající nekonečně se vlekoucí vteřiny před vynesením rozsudku.

„Co předpokládáte, že nyní udělám?“

„Na naší domluvě se přece nic nezměnilo.“

„Uvědomujete si vůbec, že jste porušil zákon? Měl bych vás nahlásit policii.“

„To zajisté můžete, ovšem jaký k tomu máte důvod? Celý život jsem zasvětil umění, každý den své dospělosti podřídil jedinému cíli a vy mi nyní chcete stát v cestě? Snad si nemyslíte, že jsem nepočítal i s touto eventualitou. Sám nejste právě bez poskvrny. Vím o vás všechno, včetně vašeho někdejšího podvodu.“

„Co prosím?“ vykřikl jsem zlostně.

„Co vás tolik překvapuje? Vy už si snad nevzpomínáte na rok 1979? V těch letech nebylo snadné psát o čemkoli, včetně hudby, to vám ale snad nemusím vysvětlovat, vždyť jste tady byl, všechno jste to viděl na vlastní oči. Dokonce i naprosto nepolitická díla spisovatelů, jejichž společenské názory se neslučovaly s doktrínou strany, byla neúprosně zakazována. Sám jsem jednoho takového spisovatele znal. Dnes o něm neví nikdo. Radek Veselý, říká vám to jméno něco?“

„Ne.“

„To je zvláštní, protože jsme o vás spolu často mluvili. A pak, když jste ukradl jeho povídku o Brahmsovi, kterou mu zakázali vydat bez udání důvodu, a založil na ní svůj první historický román (dnes už historické romány nepíšete, jsou zřejmě příliš pokleslé pro někoho, kdo si na nich udělal kariéru), mluvili jsme o vás ještě častěji. Vy jste publikoval hodně, strana si vás dokonce oblíbila natolik, že vás pověřila sepsáním několika článků o skladatelích socialistického realismu, na to si dnes už ale nikdo nevzpomene, co říkáte? Dnes jste oblíbený, na vaši minulost se zapomnělo. Ale to se může změnit.“

„Kdo by věřil bláznovi, jako jste vy?“

„Málokdo, to máte pravdu, ale sám byste měl vědět, jak málo v tomto oboru stačí, aby člověk ztratil důvěryhodnost. Který nakladatel bude mít zájem na publikaci vašich prací, když se náhle v éteru objeví informace, že jste zloděj, že jednu ze svých nejznámějších prací jste ukradl svému kolegovi? Každý si na vás dá daleko větší pozor a vaše dosavadní úsilí navždy ztratí pověst toho nejlepšího, co lze v současnosti o hudbě číst.“

Nedokázal jsem nic říct, nedokázal jsem dokonce ani dále zapírat: měl pravdu. Vše, co řekl, byla pravda.

„Já osobně mám nejraději vaše odborné studie, vaše historické romány a povídky mě příliš neoslovují, ovšem to, co jste udělal mému dobrému příteli, považuji za naprostou hanebnost.“

„Souhlasím, byla to hanebnost, ale… co mám podle vás teď udělat? Byl jsem mladý, a jako každý mladý člověk jsem netoužil po ničem jiném než slávě a uznání. Radek by se ale slávy a uznání nikdy nedočkal, byl příliš velkým trnem v očích příliš mnoha lidí, takže jsem si vypůjčil jeho námět.“

„Žádný námět!“ vykřikl. „Opsal jste téměř vše důležité.“

„Dobrá, přiznávám, udělal jsem to, aniž bych dnes dokázal vysvětlit proč. Buďte si ale jistý, že není dne, abych toho nelitoval. Každý kladný posudek kterékoli mé knihy nebo článku mě nutí se stydět, jako bych byl malé zlobivé dítě, které ukradlo v obchodě čokoládu. Ale co mohu dělat? Už je to minulost.“

„Já ovšem žiji v přítomnosti a mám rovněž právo na svůj kousek slávy.“

„Ale jak byste mohl být slavný? Vždyť nic neumíte, váš talent je na úrovni lepšího začátečníka. Poznal jsem ani ne dvacetileté studenty hudby, kteří komponovali lépe než vy. Veřejnost by se vám vysmála, kdybyste své skladby uveřejnil a já o nich navíc psal pochvalné komentáře, nikdo by nevěřil, že to myslím vážně.“

„Domníváte se, že si nejsem vědom své kompoziční průměrnosti? Jsem, samozřejmě, že jsem, ovšem vynahradil jsem ji cítěním nadčasového umělce. Nebo vám můj umělecký projekt nepřipadá - přinejmenším pozoruhodný? Jen si to přiznejte, jste jím fascinován právě jako já.“

„Jistě. Jsem jím fascinován, jde o pozoruhodný počin, ovšem jaký má smysl, když skladby, které byly tak důkladně zašifrovány, za nic nestojí?“

„Copak nechápete, že ty skladby nebudou nikoho zajímat?“

„Mýlíte se. Každý se bude zajímat nejprve o skladby a až posléze o jejich autora. Když ale skladby nebudou dobré, nikoho nebude zajímat ani autor.“

„To není pravda. Stačí, když napíšete pár kladných posudků a všichni začnou pátrat po Jakubovi Procházkovi, po mém dokonalém výtvoru, mém milovaném dítěti, tím si buďte jistý.“

Neměl už jsem mu co říct.

„Musím odmítnout. V opačném případě bych dal všanc svoji pověst.“

„Tu dáváte všanc tak či tak.“

„Ano. Přesto však nevěřím, že vaše pomluva bude mít na moji kariéru drtivější dopad, než vychvalování bezobsažného díla neznámého skladatele. Každý můj čtenář by se pak domníval, že se snažím přiživit na fantastickém objevu zapomenutého skladatele, který přitom fantastický vůbec nebyl.“

„Jste tedy pevně rozhodnut?“

„Ano.“

„V tom případě mi dovolte, abych vám poděkoval. Zničil jste mi život, udělám tedy všechno pro to, abych zničil já ten váš.“

Přikývl jsem. „Přijímám to jako férovou nabídku. Teď mě omluvte, ale mám ještě něco na práci.“

Když konečně odešel, okamžitě jsem začal prohledávat skříně ve snaze najít původní rukopis Veselého povídky. Po celé ty roky jsem jej měl schovaný, tohoto kostlivce, který mi nepřestával připomínat rok 1979. A proč vlastně? Přátelství mezi mnou a Radkem skončilo ihned poté, co vyšel můj román Brahmsova utajená láska, který si brzy našel své oblíbence jak mezi hudebními laiky, tak erudovanými odborníky, neměl jsem tedy žádný důvod u sebe rukopis přechovávat a riskovat tím navíc odhalení. Možná svoji roli sehrály výčitky svědomí, možná bytostný odpor k tomu, že bych měl odkaz Radka Veselého vymazat z fyzického světa, když už jsem přispěl k jeho konci ve světě nesmrtelných spisovatelů. Uvažoval jsem nyní, nebyl-li právě on tím opravdovým Procházkou, člověkem, který celý život zasvětil jednomu cíli, jenž se měl později zhmotnit v díle někoho úplně jiného. A kým jsem v tom případě já?

Aniž bych se na tu vemlouvavou otázku snažil nalézt odpověď, vzal jsem do ruky rukopis a přistoupil s ním ke krbu.

 

---