báječnej svět ženy aneb kosti ven

Kdysi dávno muži vydělávali prachy, ženy se staraly o potomstvo, teplou kuchyň, teplej domácí krb a držely klapačky. Maximálně se mohly svěřit občas kamarádce, jestli tedy na nějakou měly vůbec čas a ten moc neměly. Ale bylo to dáno dobou, výchovou. Ženy jsou tady prostě proto, aby se o rodinu staraly a zůstaly hlavně ženami. Milými, starostlivými… a tak by to bylo navěky, kdyby nezasáhl pokrok, který ženám zavařil ještě víc. Ano, byly výjimky, ale to víme všichni.

Ještě si pamatuju roky, kdy jsem šila po nocích na své dva chlapce kalhoty a bundy, brzo ráno vstávala do práce, z práce do školky, jesliček a hurá domů k plotně a úkolům.  Na nějaké kamarádky čas nebyl. Byla to zvláštní doba. Něco jako mezi vlkem a psem. Pořád jsem byla žena, v noci milenka, přes den maminka a služka v jednom. Muž přicházel z práce unavený a ženské práce jsou přece ženské práce – hluboce zakořeněný zvyk z dob minulých. Ani já si neuměla představit, že by můj muž pral nebo myl okna. Trpělivě jsem plánovala činnosti mimopracovní i pracovní, rozdělovala čas, někdy ho natahovala…  Chtěli jsme emancipaci? Chtěli. Sláva všem udělátkám, které přišly s dobou, od myčky přes sušičky po odšťavňovače. Sláva mužům, kteří je vymyslili, protože v tomhle jsou muži fakt dobří, vymýšlet udělátka a to myslím vážně a obdivně.

Byla jsem velmi „dobře“ vychována k pokoře. Ke zvláštní pokoře, ne jako k Bohu nebo té přirozené, která se v člověku objevuje vlastně až na prahu stáří, po všech těch pádech a špatných rozhodnutí nebo i těch dobrých. Byla to pokora z donucení, potměšilá, vyčkávající až to se mnou sekne.  Tahle pokora mi vydržela třicet dlouhých let a možná by mi vydržela dalších třicet nebýt právě toho seknutí.  Během jednoho roku jsem prodělala dva infarkty a díky ztrátě imunity to byl mazec. Kdo si sáhnul opravdu na dno, určitě tuší, co přišlo.
Po roce ládování se práškama a mátoření v nejasné budoucnosti jsem řekla dost. Ne že bych po změně toužila, spíš jsem se jí bála. Co mě čeká, čím budu muset projít, co to udělá s mým zdravím, okolím. Co když bez léků umřu? Neumřela, dokonce jsem ani nemusela vytahovat berle. Ano, někdy je mi hůř, ale stačí si odpočinout, víc spát a hned je líp. Viď, kvíčalko?  Uběhlo šest bláznivých let.

Movsar teď tutově čeká, jaký bláznivý roky to byly. Nic velkého pro nezúčastněnou osobu, jen hledání, přemýšlení, zkoušky, jestli se něco nezměnilo třeba ve výběru partnera…, pořád je v člověku zafixované předchozí žití. To jak má asi vypadat život, co je správné, co špatné.  Jj, všechno je to v hlavě. Co je správné pro jednoho, pro druhého může být hrob. Ne, že bych tu chtěla strašit navěky, ale nějak mi došlo, že ten zbytek svého života musím kočírovat sama bez kočího. Tu správnou pokoru jsem nakonec přece jen našla.  Dneska vím, že nikdo nemůže poměřovat, která cesta je správnější, protože každý tu cestu vnímáme jinak.

Jeden můj kamarád věčně hledá ženu. Už nejmíň deset let a pořád mu to nevychází. Půl roku s touhle, rok s tamtou…
„Ještě tě to baví?“ ptám se ho. A on mi vždycky odpovídá stejně.
„Tak snad ji jednou najdu, ne?“
Držím mu palce, třeba ji najde. Přemýšlela jsem nad tím, proč mu to pořád nevychází. Má všechny předpoklady pro to, aby mu to vyšlo. Pracovitý, šikovný, hodný, empatický fešák. S několika adeptkami na manželku jsem měla možnost se sejít a pokecat. Nakonec mi to došlo, on hledá pořád stejný typ – dominantní, tvrdou, samostatnou ženu, kterou by mohl zbožňovat a když ji nakonec vždycky najde, lekne se a uteče…  že by ho bavilo furt se lekat? (záměrně zlehčuji)

Být spokojeni, to je to oč tu běží. Není moc lidí, co jsou spokojeni a je to vidět na každém kroku, ať už v politice, obchodě, obýváku nebo na internetu…
Pro mě je důležité, že spokojená jsem a moje spokojenost není závislá na ostatních. A jestli jsem sobec? Určitě občas jsem. Ono to totiž ani bez toho sobectví nefunguje. Aspoň u mě ne.  Jinak bych se nechala sežrat a to doslovně… a jestli jsem šťastná? Copak jsem blázen? Je to moc hezký pocit, ale nějak mě už nebere.

A ještě k těm „babochlapům“ mezi námi. Ono je těžké zůstávat „správnou“ ženou za každých okolností. Vezměte třeba samoživitelku s dítětem. Chodit do práce, starat se o domácnost, složenky, zdravý vývoj dítěte a ještě být krásná a žádoucí, to je docela makačka. Já jim držím palce, protože jak na to tak koukám, nakonec bude svět patřit jim. Tedy jestli ho nezlikvidujeme, než k tomu dojde.