Práva gayů napravo

Práva gayů napravo

Protože říjen je měsíc gay historie, ¹ zdá se být vhodný čas opravit jeden z přetrvávajících omylů o ní: názor, že politická podpora gayů přicházela pouze z leva. Ve skutečnosti v 60. a 70. letech existovala určitá podpora gayů od libertariánů a s libertarianismem sympatizujících konzervativců.
Snad nejlépe bude začít léty 1960-1961, kdy dva libertariánští akademici publikovali knihy, které pomohly nastolit agendu pro budoucí diskuzi.

V roce 1960 publikoval Friedrich Hayek, ekonom a sociální filosof z Chicagské univerzity a pozdější laureát Nobelovy ceny, „The Constitution of Liberty“. Hayekův hlavní cíl bylo předložit argumenty pro osobní svobodu a vysvětlit, proč je státní donucování jak pro jedince tak pro společnost škodlivé.
Jednou z klíčových Hayekových myšlenek bylo, že jenom proto, že se většině něco nelíbí, nemá právo to zakázat. „Nejnápadnější příklad tohoto,“ psal Hayek, „je v naší společnosti postoj k homosexualitě.“ Poté co poznamenal, že lidé kdysi věřili, že tolerovat gaye by znamenalo vystavit se osudu Sodomy a Gomory, Hayek dodal: „Tam, kde takové přesvědčení nepřevládá, nejsou v soukromí prováděné praktiky dospělých lidí, jakkoliv odporné se můžou většině zdát, vhodný objekt pro násilné státní intervence.“

Jen dva roky poté napsal jeden z Hayekových studentů dlouhý článek „Hřích a trestní právo“ pro libertariánský čtvrtletník „New individualist review“. Článek vycházející z Hayekových myšlenek útočil na veškerou takzvanou „morální“ legislativu: např. zákony proti hazardu, užívání drog, sebevraždám, prostituci, eutanázii, obscénosti a homosexualitě.
Autor je všechny odmítl jako „imaginární zločiny“ a rozvinul Hayekův argument, že takové zákony by měly být zrušeny, protože osobní svoboda jedinců je to, co vytváří podmínky pro společenský pokrok.

Hayekův vliv byl mezi libertariány pronikavý. Například v roce 1976 napsal jeden z Hayekových studentů 12stránkovou brožuru „Práva gayů: Libertariánský přístup“ pro začínající Libertariánskou stranu a jejího prezidentského kandidáta Rogera Lea McBrida.
Brožura, jeden z hlavních nástrojů kampaně, nastínila libertariánský přístup rušení špatných zákonů místo schvalování nových. Nabádala ke zrušení všech zákonů zakazujících gay sex, gay svatby, službu gayů v armádě, gay adopce a péči o dítě, crossdressing a zákonů, které dovolovaly policejní provokace. Mnohé z toho získalo na naléhavosti 25 let poté.

Další ranou libertariánskou knihou byla „The Myth of Mental Illness“ od Thomase Szasze z roku 1961, ve které Szasz, profesor psychiatrie na Syracuské univerzitě, tvrdil, že psychiatrie je způsob kontroly společnosti, že „duševní nemoc“ je jen nálepka pro společností neschvalované chování, a že cílem veškeré terapie by měla být autonomie a sebeporozumění osoby poptávající terapii.
Tak jako Hayek poskytl přesvědčivé myšlenky pro odpor vůči zákonům proti sodomii a dalším státním zásahům, tak Szasz poskytl silný základní argument proti názorům, že gayové a lesby jsou nemocní a mohli nebo měli by být „léčeni“.

Szaszův argument si rychle osvojili první  gay aktivisté a další obhájci gayů. V průkopnické eseji v antologii Hendrika Ruitenbeeka „The Problem of Homosexuality in Modern Society“ podpořil samorostlý konzervativní psychoanalytik Ernest van den Haag Szaszův postoj energickou argumentací proti všem možným důvodům, proč homosexualitu označovat za špatnou, nemorální nebo nepřirozenou.
„Nevěřím, že homosexualita jako taková může nebo potřebuje být léčena,“ napsal van den Haag, a dodal, že když mu jeden psychiatr řekl, že všichni jeho gay pacienti jsou nemocní, odpověděl mu, že stejně jsou na tom i všichni jeho heterosexuální pacienti.
Van den Haag také zlomyslně obrátil na hlavu tradiční neo-freudiánské teorie o homosexualitě tvrzením, že silné americké matky a pasivní otcové pravděpodobně  můžou za většinu strachu a odporu k homosexualitě. Kvůli takové rodinné struktuře, vysvětloval van den Haag, se chlapci nemůžou snadno ztotožnit se svými otci. Výsledná obava z feminní identifikace vede k přehnanému zdůrazňování mužnosti, což se částečně projevuje odporem k homosexualitě.

Szasz sám vztáhl svůj základní argument na gaye ve stati „Legal and Moral Aspects of Homosexuality“, která vyšla v roce 1965 v antologii „Sexual Inversion“ sestavené psychiatrem Juddem Marmorem.
Szasz zopakoval, že psychiatrické diagnózy jsou pouze nálepky používané ke kontrole společnosti. Tudíž pokusy změnit homosexuály na heterosexuály jsou prostě pokusy změnit jejich hodnoty. Dodal, že není žádný důvod pro tvrzení, že homosexualita je nepřirozená, ledaže by  kritériem byla univerzální prokreace – sotva nezbytnost v moderní době.
A ukázal, že homofobie vzniká, protože se zdá, že homosexuální styk znevažuje výsadní postavení, které pro heterosexuály má heterosexuální styk. Pokud se někomu tento argument nezdá, ať si vzpomene, že nejběžnější argument náboženské pravice proti svatbám gayů je, že znehodnotí nebo zničí heterosexuální svatby.

Szasz se vrátil k upírání práv gayům v roce 1970 v „The Manufacture of Madness“, kde tvrdil – za použití četných příkladů z historie – že současnou psychiatrii lze nejlépe pochopit jako pokračování katolické inkvizice, s tím rozdílem, že používá pseudovědecký jazyk.
Vylíčil legendu o Sodomě a Gomoře jako první zaznamenaný případ policejní provokace gayů, poznamenal, že katolická církev byla proti homosexualitě především jako proti zdroji slasti a naléhal, že skutečným cílem psychiatrie by mělo být pomáhat lidem cenit si vlastní osoby víc než soudů společnosti o nich.

Jsou i další pro-gay libertariáni a konzervativci, ale Hayek a Szasz jsou obzvláště významní kvůli širokému dopadu svých myšlenek.

Originál je zde: https://igfculturewatch.com/?s=gay+rights+on+the+right

1) Já jsem tohle nevěděl, takže vysvětlení: Říjen je skutečně měsíc gay historie, resp. queer historie. Pořádají se různé akce… Neplést s červnem, měsícem gay hrdosti. (Ovšem Prague Pride se koná v srpnu…)