Nejnebezpečnější člověk v Rhenii

Němá byla vysoká, hubená, docela pohledná bruneta. Neměla rodinu, přátele, dokonce ani jméno. Kdysi měla určitě rodiče, kteří ji pojmenovali, to už bylo ale hrozně dávno, nepamatovala si nic ze svého dětství, její paměť sahala jen pár let do minulosti. Žila sama v malém domku kousek od Soliny. Kromě toho měla ale i několik skrýší, byla velmi opatrná, někdo by mohl říct dokonce paranoidní. Navenek na ní nebylo nic zvláštního, možná až na to, jaká to byla samotářka, ve skutečnosti to ale byl nejnebezpečnější člověk v celé Rhenii.

Oblékla se do prostých, místy flekatých šatů – přílišná pozornost je to poslední co teď potřebuje. Na stehno si připevnila kožený řemínek s malým nožem – nikdy nevycházela z domu neozbrojená, bylo to jedno z jejích pravidel.

Když prošla městskou bránou, všude se to hemžilo lidmi. Byli tu lidé s černou pletí z M’bahru, rusovlasé dámy z Ajakury, bělovlasí Travotové, dokonce zakrslí Bannové.

Vyrazila směrem k přístavu, prošla kolem pofidérních stánkařů, obchodníků s cetkami a bezcennými hadry, které vydávali za cenné exotické zboží. K nosu ji zavála vůně pečeného masa kdovíjakého původu – to se zde v postraních uličkách těšilo veliké oblibě, bylo levné a kupodivu opravdu chutné (dokud jste se ovšem nezeptali na původ). Polkla sliny a přidala do kroku. Zásadně se nestravovala ve varných krámcích. Bylo to další z jejích pravidel.

Zahnula za roh a sestoupila ze schodů k malému rybářskému domku, u kterého přešlapoval malý Forel. Jakmile ji zahlédl, zpozorněl, pokývl hlavou, rozhlédl se po okolí, jestli je někdo v doslechu či nikoliv a řekl: „Berkest Kaprel.“ Němá jen nepatrně kývla hlavou na souhlas, otočila se na podpatku a vracela se domů stejnou cestou, kterou přišla. Na konci tržiště seděl se zkříženýma nohama špinavý žebrák, měl za sebou nanejvýš tak deváté jmeniny. Němá se sehnula a vložila mu do dlaně dva měďáky a rybí šupinu.

Po návratu domů začala se svou rutinou. Seděla na posteli, kde brousila a olejovala nože. Starala se o své zbraně – jako ostatně o všechen svůj majetek – velmi pečlivě. V tom se ozvalo zaklepání, dvakrát – pauza – dvakrát. Přehodila přes postel přikrývku a šla otevřít dveře. Za nimi stál Juru, žebrák z rána. Vypadal úplně jinak, plesnivé hadry vyměnil za čistou tuniku, plátěné kalhoty a pár kožených bot, které mu mohla závidět většina kluků ve městě. Kdyby nebyl tak podvyživený, vypadal by jako normální chlapec.

Němá pokynula ke stolu, posadili se a on spustil: „Berkest Kaprel je obchodník s drahými kameny, v Solině je teprve několik týdnů. Občas si najímá párek strážců, ale většinou jen jednou týdně, na převoz peněz do banky. Bydlí v hostinci U Baribala, dost chlastá a sem tam si na pokoj nechává posílat nevěstky. Poznáš ho podle travotského přízvuku. Jo a taky nosí drahé, pestrobarevné róby. No a to je asi tak všechno, víc toho nevím, ale kdybys mi dala trochu času –“

Němá jej přerušila mávnutím ruky, na znamení že ji to postačí. Podala mu stříbrňák a vyprovodila mladíka ke dveřím, ten se jí ještě hluboce poklonil, než zmizel ve tmě. Němá si přichystala náčiní a vyšla ven.

Berkest hrál karty a popíjel pivo, smál se a pokřikoval cosi v travotštině. Němá mávla na krčmářku a zvednutím poháru si poručila další víno. Když v tom zničehonic Berkest chytnul jednoho z karbaníků pod krkem a vykřikl: „Ty hajzle jeden!“ ostatní jen přihlíželi.

„Tak ty chceš vojebat Kaprela?“ vrazil mu jednu na nos, až vytryskla krev. Karbaník padl na všechny čtyři a přitom se zachytil Berkestovy tuniky, tím si vysloužil kopanec do zubů. Odplazil se pryč, vyškrábal se na nohy a levou ruku rychle zastrčil do kapsy. Když procházel kolem, podíval se Němé do očí, nakrčil rty v mírném úsměvu a mrknul.

Karty už byly uklizené, Berkest neměl náladu na další švindlování a jeho dva kumpáni nic nenamítali. Nějakou dobu jen tak popíjeli, klábosili a pomlouvali onoho šejdíře. Než ovšem Berkest zjistil, že byl okraden. „Ten hajzl!“ zaburácel. „Zabiju ho!“ vzteky převrátil stůl a vyběhl ven do noci. Všechno se to seběhlo tak rychle, že teprve až když zmizel, lidi se začali nechápavě rozhlížet kolem a zkoumat co se to právě stalo. V tom Němá naškrábala pár slov na kus papíru a vykročila ven. Berkest se opíral o chladnou zeď. Pohled upíral na ženu, která právě vyšla z hostince a na kus papíru, který mu předávala do rukou. Sklopil oči na vzkaz, na kterém stálo: Vím kdo tě okradl. Vzhlédl. Nikdo tam nebyl. Bylo už pozdě v noci. Měl pocit, že v dálce zaregistroval pohyb. Vyrazil tímto směrem. Když už si začal připadat jako blázen, honící se za přeludem a už už se chtěl vrátit, zahlédl ji znovu. Byla to ona. Musela být. V dlani pořád mačkal ten kus papíru. Rozběhl se vpřed, zahnul do úzké uličky mezi domy a strnul. Před ním se tyčil onen zloděj, jenže vypadal podstatně větší než předtím, co víc, nebyly na něm žádné známky bitky. Vždyť jsem mu zlomil nos, pomyslel si Berkest. Nebyl schopen slova. Byl v šoku. Najednou muž zmizel. Berkest se zmateně otočil a položil ruce na čepel, která mu trčela z hrudi. Látka okolo nože se začala zbarvovat do ruda. Berkest vykulil oči, opřel se o zeď a svezl se k zemi. Stála tam ona.

***

„Nem. Zlatíčko,“ oslovila ji mladá baculatá žena. Usmívala se na ni. „Dojdi pro otce, oběd je hotový.“ Matko? Nem vstala a šla za baculatou paní, ta se jí ale jaksi vzdalovala. Všechno se jí začalo rozmazávat, jako by to zastřela mlha. „Nem? Zlatíčko…“

Němá se probudila, celá zpocená a přemítala. Snažila se vybavit si nějakou vzpomínku na rodiče, ale na nic se nepamatovala. Byl to jen sen.

***

„Propůjčím ti tuto iluzi do svítání,“ prohlásil čaroděj. „Nebudu ti připomínat jak zásadní je v této věci druh provedení.“ Stiskl ženino rameno a zašeptal: „Baie sah.“ Zmizel. Žena přistoupila k zrcadlu a oběma rukama si osahávala obličej strážného. Iluze byla dokonalá, na pohled i na dotek. Jenner – tak se jmenuje.

Jenner si upravil uniformu a vyšel ze skladiště na jižní straně Soliny. Nespěchal, bylo teprve pár hodin po poledni, času měl víc než dost. Navíc na sebe nechtěl stahovat pozornost. Byl zvyklý – tedy Němá byla zvyklá na neviditelnost, vždy se snažila působit co nejobyčejněji, proto ji povětšinou všichni přehlíželi.

Solina byla hlavním městem Rhenie, žilo zde na šedesát tisíc lidí a bylo to znát. Všude pobíhala spousta lidí, od vychrtlých, špinavých dětí, přes obchodníky v pestrobarevných hávech, až po vojáky, kteří hlídali pořádek na ulicích. Sem tam ubili nějakého zloděje nebo mu usekli ruku jako odstrašující případ – pokud jim ovšem předem nezaplatil, jelikož vojáci si rádi přilepšili. Většina lidí si tedy od stráží držela odstup, což Němé vyhovovalo. Po chvíli došel Jenner do středu města, kde se mu naskytl skvostný pohled na Eghertov, největší hrad, jaký kdy spatřil světlo světa. Prošel přes nádvoří plné lidí, přímo k hlavní bráně, mávl na dvojici strážných a vstoupil do toho kamenného kolosu. Nikdy dříve tady nebyl, teda Jenner ano, Němá/Jenner tu ale byla prvně. Naštěstí měla dopodrobna nastudované plány hradu. Vždy se připravovala velmi pečlivě, nic neponechávala náhodě. Dokonce si nacvičovala vojenskou chůzi. Kráčela temnou chodbou, osvětlenou jen několika málo pochodněmi. Před strážemi a služebnictvem se snažila působit sebejistě, před šlechtou naopak pokorně. Zabočila za roh a otevřela dveře do trůnního sálu. Král Gothrien právě vyslýchal posla z M´bahru, spolu s ním byli na vyvýšeném pódiu jeho nejbližší rádci. Po vladařově levici stál jeho bratranec Dustin, jeden z největších stratégů v zemi. Vedle něj se tyčil Mafraen Crahn, rozený válečník a králův blízký přítel. Z pravé strany trůnu stáli, dle tradice, nejváženější členové královské rady: starý Jarvin, který v podstatě vychoval mladého Gothriena, učil jej, mimo jiné, číst i psát. Byl velmi stár, nyní sloužil už třetímu králi. A nakonec princ Varden, králův bratr, o němž bylo známo, že má násilnické sklony. Jednou dokonce ubil nevěstku, podle jeho slov ho chtěla okrást. Podobných výstředností měl za sebou celý zástup.

Jenner sebral z držáku na zdi pochodeň a pomalu šel směrem k radě. Jako první si ho všiml Dustin a mávnutím přivolal stráže. Všichni zpozorněli.

„Neopovažuj se vystoupit na pódium!“ vykřikl princ Varden. Jenner už byl na schodech. Mafraen tasil meč a šel mu naproti. To už se kolem Jennera semkly stráže ve stále se zmenšujícím kruhu. Už i sám král byl na nohou.

„Zahoď louč!“ procedil jeden ze strážných a rozmáchl se tupým koncem kopí po Jennerově kolenu. Muž hbitě uskočil stranou a pochodeň vrhnul přímo na Crahna. Ozval se ohlušující řev. Jedním skokem byl nahoře a hořícího Mafraena skopl dolů mezi strážné. To už byli všichni ve střehu a ozbrojení. Všichni kromě starého Jarvina a pana krále, ti utíkali spolu s Vardenem pryč. Jenner odněkud vytáhl dva podivně zakřivené nože a vyrazil vpřed. V cestě mu stál Dustin Mantily. Zaútočil s takovou vervou, až Jenner zavrávoral a pár kroků ustoupil, naneštěstí za ním už byl víc než tucet stráží. Vybral si Dustina, rozběhl se, skrčil se před letícím ostřím a přeřezal mu šlachy na nohou. Bezvládný Dustin padl v agónii na kamennou podlahu. Jenner nezaváhal a pohotově uskočil letící hlavici kopí. K údivu asi dvaceti bojovníků skočil zabiják mezi ně. S noži přímo tančil. Muži padali jeden po druhém, někteří v bolestech, většina těl ale byla mrtvá ještě než dopadla na zem. Všechno se to seběhlo během několika úderů srdce.

V příštím okamžiku vrah uháněl chodbou a každým dalším krokem zkracoval vzdálenost, dělící jej od cíle. Zahlédl je, odbočili vlevo. Zrychlil, zahnul a málem přišel o hlavu, jen asi o palec uhnul meči. Na okamžik spatřil na nablýskaném ostří odraz svých zelených očí. Jak to, že mám celé jeho tělo, ale oči mi zůstaly? A jak to, že jsem si toho předtím nevšimla? Ledaže… Další útok ji vrátil do skutečnosti. Uskočila stranou a vrazila rytíři nůž do hledí, až vytryskla krev a z přilbice zazněl tlumený výkřik. Chodbou se rozléhaly zvuky stále se přibližujícího vojska. Rozhodla se to ukončit teď. Vyrazila vpřed, jak nejrychleji to šlo, tak tak se vyhnula dalším dvěma rytířům. Pokračovala dál.

Už zemře jen jeden člověk.

Varden se postavil na odpor, připraven chránit krále vlastním tělem. „Zůstaňte kde jste,“ zavelel strážím, stojícím opodál, v hloučku kolem jeho bratra. Jenner schoval nože za opasek. „Kdo tě najal?“ zeptal se Varden, ale odpovědi se nedočkal. „Nenechám tě to udělat…“ Než stačil dokončit větu, Jenner mu zápasnickým chvatem zlomil ruku. Sebral princi meč a uťal mu hlavu. Vrah zmizel za nejbližšími dveřmi, ještě než Vardenovo tělo dopadlo na zem. Bez váhání vyskočil z okna a klouzal po střese. Mával rukama, škrábal, přesto se nedokázal zachytit. Padal z obrovské výšky. Když už  to vypadalo, že jistojistě zemře, něco se stalo. Dopadl na všechny čtyři, živ a zdráv, octl se v útulném obydlí. Snažil se utřídit myšlenky. Rozhlížel se po světnici, vzadu za ním se zavřel portál. U stolu v rohu seděl Saxir.

***

„Zlatíčko, dojdi ven pro otce,“ řekla jí žena a vlídně se na ni usmála. Ten sen se ji vracel pořád dokola. Nevěděla, co si o tom má myslet. Mohla by ta žena být opravdu její matka? Zpočátku tomu nepřikládala moc velký význam, proč se to ale pořád opakuje? Znamená to vůbec něco nebo si to jen namlouvá? Otce ještě nikdy neviděla, vždy, když se přiblížila ke dveřím, sen se rozplynul. „Nem, slyšíš mě?“ V tom se rozlétly dveře a dovnitř vešel muž, mluvil nějakým cizím jazykem. Nem ho přesto znala. Bahština. V domě začalo hořet. Cizinec pořád opakoval stejná slova. Matka křičela, uvězněná v plamenech. Oheň se šířil. Muž přišel k malé Nem, vzal ji do náruče a vyšel s ní ven. Saxir Wyse.

***

Němá posnídala hrubý krajíc chleba se sýrem a jablko. Po jídle si na posteli rozložila dýky, vybrala si jednu menší a přes zbytek přehodila přikrývku. Oblékla si prosté umazané šaty a vyrazila do města. Malý Forel ji čekal na obvyklém místě, kývnutím pozdravil, rozhlédl se a pak zašeptal: „Tensek Arche.“ Němá mu dala stříbrnou minci a otočila se k odchodu. Po cestě přes okraj tržiště dala žebrákovi pár měďáků a šupinu. Doma se převlékla do přiléhavých kalhot, košile a kožené vesty, vše v černém. Vyzbrojila se několika dýkami, pak si usedla ke stolu a začala psát dopis. Zanedlouho přišel Juru a předal ji veškeré informace. Nebylo toho moc, z čehož by se dalo soudit, že nejde o kdovíjak důležitou osobu, ale zdání klame. Pro Saxira byla důležitá všechna jména, která dostala. Tolik životů, pomyslela si. Kolik už jich vlastně ukončila? Zasloužili si to vůbec? Dokud měla jen Saxira, nikdy se nad tím ani nepozastavila. Byl jí vším. Dal jí střechu nad hlavou. Staral se o ni. Dokonce ji naučil číst a psát. Byl pro ni jako otec. Teď to ale vypadá, že jejího otce zabil, i matku. Proč? Položila na stůl stříbrňák a posunula jej k Jurovi, ten minci vzal, poklonil se a odešel pryč.

Tensek Arche byl alchymista, měl laboratoř v severní části Soliny. Nebylo to nic okázalého, spíš menší dvoupatrová budova, neměla ani zadní vchod, rozhodla se tedy pro okno. Dělala to už tolikrát, že se po chvíli, bez větších obtíží a hluku, dostala dovnitř. Octla se v neveliké tmavé místnosti, plné polic s nejrůznějšími flakóny, skleněnými i hliněnými nádobami a hromadou svitků, rozházených na stole. Chvíli jen stála na místě, aby si oči přivykly té tmě. Přešla do vedlejší místnosti, ta byla podstatně větší, byla to laboratoř, všude jen spousta hadiček a skleněných nádob prapodivných tvarů a různých velikostí. Zahlédla schodiště. V horním patře byly také dva pokoje, kuchyň a – spíše než ložnice – jakási studovna s postelí v rohu. Tensek spal tvrdě. Byl to hubený, křehký stařík. Němá si chvíli pohrávala s dýkou, nakonec ji zasunula do pochvy. Z kapsy vytáhla zmačkaný dopis a položila ho staříkovi na polštář. Před odchodem se ještě zastavila u jedné z polic, kde zavadila pohledem o malou lahvičku s nápisem „Zmijí krev“.

Jakmile vyšla do temné ulice, zamířila na jihozápad, k Saxirově věži. Odhodlaně stavěla jednu nohu před druhou. Věděla co musí udělat. Problém byl v tom, že i Saxir už nejspíš ví, co má za lubem. Měl velice zvláštní schopnost, když byla nablízku, jako by cítil její myšlenky. Byl jediný, s kým si mohla svým způsobem povídat, žádné posunky, dopisy, gesta ani vzkazy. Bylo to příjemné osvěžení. Až doposud. Po chvíli spatřila nevelikou věž, vykročila kolem prapodivných reliéfů směrem ke schodišti. Jak jen položila nohu na první schod, dveře se otevřely dokořán.

Proč jsi to udělal?

„Byla jsi ideální – mladá, chytrá, houževnatá, němá. Potřeboval jsem někoho jako ty a přiznej si, že i ty jsi potřebovala mě.“

Proč jsi je zabil?

Saxir se zahleděl do země a zavrtěl hlavou. „Ty… Především ty by jsi měla vědět, jak to na světě chodí, dítě.“

Já vím jak to chodí. Sbohem.

Nem vytáhla z kapsy ve vestě malou skleněnou lahvičku, odzátkovala ji a polkla její obsah. Zmijí krev. Na to ji lahvička vypadla z ruky a roztříštila se o dlažbu. Němá se zapotácela a svezla se na čtyři. Saxir nevěřil vlastním očím. „Proč?“ vyhrkl a přiběhl k třesoucí se ženě. „Potřebovala jsi mě, stejně jako já tebe,“ opakoval. „Jak by asi teď vypadal tvůj život, kdybych pro tebe tehdy nepřišel? Já jsem tě zachránil, Nem! Jsi jako má vlastní dcera.“

Můj otec je mrtev.

V tom se ve světle pochodní zaleskla čepel a projela Saxirovi okem.