DVOJÍ KREV 6.kapitola

                                                   6.kapitola

 

    Viděla vlka ladně se pohybujícího po sněhu. Své tlapy rytmicky bořil do závějí. Náhle se zastavil a otočil k ní hlavu. Žluté oči mu zářily v černé huňaté srsti. Bez mrknutí Miranu sledoval a svým pohledem ji vyzíval, aby ho následovala. V uších jí zněl hlas lovce, ale zároveň jako by ta slova přicházela od vlka. ,,Ik im wulfs in riqiza, ik im wulfs in liuhada, this hvaruh sokja, this hvaruh rinna, thar swe ist swa skal wisan, du thamma raithis ufarwulfs bairgai uns." 

    Zřetelně rozuměla všem slovům, jako by to byl její rodný jazyk. Sama odříkala modlitbu vlka. ,,Jsem vlk v temnotě, jsem vlk ve světle, kdekoliv hledám, kamkoliv běžím, všude bude, jak má být, protože Velký vlk chrání nás."

   Místo vlka stál ve sněhu lovec. Upřeně se na ni díval. Srdce jí vzrušeně bušilo. Opatrně udělala několik kroků k němu. Stál rozkročmo se svěšenýma rukama. U pasu měl zavěšenou dýku. Přes ramena měl přehozenou kožešinu sepnutou u krku bronzovou sponou, na které byl vyrytý vlnitý ornament. Havraní vlasy mu splývaly do obličeje. Mirana se ocitla v jeho blízkosti. Tak blízko, že slyšela jeho dech. Worhan sklonil hlavu. Tmavé oči upíral k zemi. ,,Jsi pod naší ochranou. Pod ochranou Velkého vlka. Já Worhan, lovec a bojovník, ti dávám sílu vlka. Pohleď mi do očí a poznej mou pravou tvář," domluvil a upřeně se zadíval uhrančivým pohledem do Miraniných očí. Náhle jako by tou černotou prolétl zářivě žlutý blesk. Mirana cukla hlavou, prudce se posadila a rozkašlala se. Pálilo ji na prsou a hrdlo měla jako v ohni. Lapala po dechu, kuckala se a dlaň si tiskla k hrudníku.

     ,,Mirano!" vykřikl stopař a vrhl se k jejímu lůžku.

     ,,Pít," zachraptěla. Hranou ruky si setřela pot z čela. V místnosti bylo nesnesitelné horko. V krbu praskal oheň. Natáhla ruce k hliněné misce, kterou jí podával a hltavě pila studenou vodu. 

     ,,Cos viděla!" přisedl si k ní stopař. Na čele se mu vyrýsovala starostlivá vodorovná vráska. Pod ní ještě jedna menší, zato klikatější lemující pozvednuté obočí. 

       ,,Vlka," odpověděla.

      ,,Jenom vlka? Nebo mnohem víc," vyzvídal. Očima kmital po její tváři jako hladový pes po kořisti. 

         Mirana se nadechovala k odpovědi, ale vmžiku si uvědomila, že nesmí prozradit jeho totožnost.  ,,Jen vlka, jak se brodí sněhem."

    ,,A ten děs v tvých očích? Musela jsi něco vidět. Řekni mi pravdu!" rozkřikl se. 

       ,,Já nic nevím! Tak to už konečně pochop!"

       ,,Nevěřím ti, Mirano! Lžeš!"

       Mirana neodpověděla, jen sklopila oči a dívala se na třesoucí se prsty svých rukou. Opět se rozkašlala. Musela prospat několik hodin. Za oknem pomalu zapadalo slunce. ,,Kde to jsem?" Ta místnost jí připadala povědomá. Byla to stejná chatrč, odkud před několika hodinami utekli. Přemýšlela, kam se poděla ta prošedivělá žena a co se s ní stalo. 

      Stopař přemítavě hleděl před sebe. Něco si brblal sám pro sebe. Tvář měl náhle o několik let starší. Ztrápeně si promnul čelo a vstal z lůžka. ,,Ty mi ještě pořád nevěříš, že? Nevěříš, že nejsem ten zlý. Nevíš, co dokážou po proměně. Já u toho byl a věř mi - nebyl to hezký pohled."

       Miranu bodlo u srdce. Nechtěla, aby se lovec měnil v nestvůru. On přece nikomu neublížil. ,,Jak víš, že se mění všichni. Třeba jenom někteří jsou určeni k tomu, aby zabíjeli. Co třeba Prokletí?"

     Stopař prudce pohnul hlavou a pronikavým pohledem bortil všechnu dívčinu odhodlanost bránit Vlka. Mirana zamrkala, nadechla se a vzpurně vykřikla: ,,To Prokletí se mění v nestvůry, vím to. Viděla jsem ho. Vlka, který se změnil v démona.

     ,,Tak to není!" obořil se na ní stopař.

     ,,A jak to tedy je!" pokračovala s drzým úšklebkem.

     ,,To ti nemohu říct," vzdychl.

     Mirana k němu přistoupila. Dlaní přejela kůží omotaný jílec meče a zadívala se na zlatou slzu vtlačenou do záštity uprostřed vytepaných ornamentů. ,,Proč slza," promluvila klidným hlasem a palcem přejela po zlatém výčnělku. 

     Stopař sevřel jílec a dlouhým táhlým pohybem vytáhl meč z pochvy. Na jeho čepeli byly vyryté podélné zářezy vedoucí od záštity až k hrotu.  Podivně vlnité rýhy jí připomínaly hady. Stopař pozvedl meč do úrovně ramen. Při pohledu na majestátně vyhlížejícího muže dřímající v rukou lesknoucí dlouhý meč tyčící se nad její hlavou, tuhla krev v žilách. Bez dechu sledovala stříbrný lesk odrážející se od plamenů ohně v krbu. Muž stál rozkročmo v pevném postoji s rukama vztyčenýma i s mečem nad ubohou dívkou. Hrot meče se téměř dotýkal stropu. Ticho náhle prořízl mužský hlas. ,,Tento meč je posvátný. Má své poslání vymítit démony zla. Jsem vyvolený k tomuto činu. Jsem odhodlaný učinit vše pro splnění úkolu. Nechceš - li mi poct, zemřeš!" zahřmělo Miraně v uších. Dívka úzkostlivě zavřela oči. Zlatá slza na záštitě meče se rozzářila svitem ohnivého plamene planoucího v krbu a čepelí prolétl záblesk stříbrného svitu. Záře osvětlovala část pokoje. Podélné rytiny se navzájem spojily v jeden celek a probleskly zlatou jiskrou. Vypadalo to, jako by o sebe křely dva kameny. Mirana cítila chlad vycházející z čepele tyčící se nad její hlavou. Srdce jí divoce tlouklo. Nohy měla ztuhlé. Nemohla se ani pohnout.

      Zazněla tříštivá rána a okenní sklo se rozlétlo na tisíce malých kousků. Mirana trhla hlavou a v panice hleděla na rozbité okno. Stopař procitl z omámení. Meč, který držel v natažené ruce, zařinčel o zem. Mirana strhla pohled k jeho paži. Z pravého ramene u klíční kosti mu trčel železný šíp. Stopař zařval bolestí a zhroutil se k zemi. Zuřivě se snažil šíp vyrvat z ramene. Mirana nevěděla, co má dělat. V panice lapala po dechu a snažila se zklidnit dech. Vtom se rozletěly dveře a něčí silná paže jí drapla za jemné zápěstí a táhla ji ven. 

    ,,Pssst!" zasyčelo jí u ucha. Mirana vyděšeně pozvedla oči. Worhan měl ukazovák přitisknutý na rtech a gestikulací ukazoval k horám. Z chatrče se ozýval ochraptělý křik. Rychle se ohlédla za zvukem. Měla strach, že z chatrče vyběhne polobláznivý stopař, drapne jí za ruku a stáhne nazpět. Bázlivě přikývla, ale nebyla si zcela jistá útěkem. Nohy měla ztuhlé, ale při dalším kroku se jí samovolně rozutíkaly po sněhu. 

      Dlouho se brodili hlubokým sněhem. Miraně docházel dech i síla. Klopýtala každým dalším krokem až nakonec upadla do závěje. Vyčerpaně vzhlédla na muže jdoucího kus před ní. Nemohla ho zklamat. Udýchaně vstala a pokusila se o několik dalších kroků. Před nimi se rozprostíral les. Toužila po teplé posteli a horkém víně. Místo toho jí čekala dlouhá cesta kamsi do hor následujíc muže, kterého sotva znala. ,,Já už nemůžu," zavzlykala a klesla opět do sněhu. 

      Worhan poklekl vedle ní. ,,Už tam budeme. Pak si odpočineš."

     Mirana se mu zahleděla do černých očí. ,,Kdo jsi?" zašeptala.

    ,,Ty víš, kdo jsem. Byla jsi s ním. Je to jeden ze stopařů," odpověděl nečekaně hrubým hlasem. 

    ,,Já vím," vzdychla si. ,,Jsi v nebezpečí. všichni jste v nebezpečí. Hledá tvůj rod a bude ho chtít vyplenit," vzlykala s pohledem upřeným k němu. 

     ,,Znám ho," hlesl, ,,je vytrvalý. Sleduju vás od chvíle, kdy jste se vrátili k posvátným kamenům. Vnuknul jsem ti sny, abych ti ukázal sílu Vlků. Nejsme obyčejní lidé, ale to už asi víš. Viděla jsi moje hojící rány po boji s Prokletým. Také už určitě víš o proměně krve. Čas se krátí."

      ,,Prý se měníte v nestvůry dychtící po krvi," váhavě od něho odstoupila. Vítr si rozverně pohrával s jejími vlasy.

      Worhan se jen ušklíbl.

     ,,Už podruhé jsi mi zachránil život. Proč?"

     ,,Jsi naší součástí, Mirano. Krev vlka proudí i tvým tělem. Tví bratři také patřili mezi nás, ale nemáte plnou moc vlka. Jen částečnou."

     ,,Co? Co to říkáš? Moji rodiče jsou lidé. Otec je starý a nemocný. Matka zemřela, když jsem byla ještě malá. Bratři byli zabiti. Tak přece nemůžeme patřit mezi nesmrtelné." Nevěřícně kroutila hlavou.

     Worhan se zasmál. ,,I my umíráme, ale máš pravdu. Tvůj otec nemá naší sílu. On mezi nás nepatří." Zvážněl a pronikavým pohledem sledoval dívku.

      ,,Matka?" Zatmělo se jí před očima. ,,Moje maminka byla z vašeho rodu? Ona byla Vlk?" Nechtěla uvěřit jeho slovům.

     ,,Měli bychom jít," řekl místo očekávané odpovědi. ,,Čas se krátí," dodal a uchopil jí za ruku.

      ,,Tam u skalky jich bylo víc, že mám pravdu. Jak se ti podařilo přežít jejich útok. Viděla jsem souboj s jedním a vyčerpalo tě to. Slyšela jsem plno podivných zvuků a skřeků. Bylo jich mnohem víc, než jenom jeden. Řekni mi pravdu!" 

      Worhan na chvíli strnul, jako by přemýšlel, co jí má odpovědět. ,,Nebyl jsem sám," odpověděl tichým hlubokým hlasem. ,,Neptej se a pojď!" poručil, aniž by se na ni podíval. Mirana neprotestovala a následovala ho do hlouby lesa.

     S obavami vzhlížela do korun jehličnanů. Sněhové závěje pominuly. Zmrzlé bahno, jehličí a větývky roztroušené po zemi obalené jinovatkou sice prokluzovaly pod botami, ale pro Miranu to byla vítaná změna. Mokrý sníh pomalu tál na kožešinových botách i na plášti. Měla pocit, že uprostřed lesa je dokonce tepleji než na planině. Rychlým krokem kráčela za Worhanem. Žaludek jí naříkal hlady. Celý den nic nejedla a myšlenka na pečeného zajíce nebo srnce ji vháněla slzy do očí. Dokonce by neodmítla ani veverku. Kdybych sebou měla alespoň chléb, pomyslela si. Neměla však nic jen prázdné ruce schované pod huňatým pláštěm. ,,Jak dlouho půjdeme?" zakřičela na muže jdoucího pár kroků před ní. Nepřetržitě sledovala jeho svalnaté paže, široká ramena zahalená v kožešině a havraní černé vlasy vlající ve větru. V lese nastávala tma o něco dřív než na planině. Šeřilo se až příliš rychle. Ještě chvíli a neuvidí, kam šlape. Další nejistý krok a pod botami se uvolnila zemina. Mirana se s výkřikem zhroutila do chvojí. Zmlkla a bezmocně hleděla na lovce.

       Nedaleko nich cosi zašustilo. Ozvaly se duté kroky. Worhan přiskočil k Miraně s prstem na rtech. Oba se přikrčili za strom a ostražitě sledovali okolí. Téměř nedýchali. Tma se rozprostřela po celém lese. Noc začínala být děsivá. Neměla by se bát, je přece s ním, ale přesto se její ruce i tělo chvělo zimou i strachem. Worhan posunul prsty k dýce zastrčené v pochvě za opaskem. Byl připravený k boji. Dýku pevně sevřel v dlani a vyčkával s přivřenými víčky. Poslouchal každý pohyb, šlápnutí i přerývaný dech nepřítele. Někdo byl velmi blízko a on ví, o koho jde.

      Mirana sklonila hlavu ke kolenům. Nervózně se třásla. Ticho přerušilo zakručení v jejím břiše, až sebou nepatrně cukla. Worhan zbystřil a v pravý čas vyskočil z úkrytu. Dýku přitom vymrštil zápěstím před sebe do tmy. Jako šíp prolétl černotou a zmizel Miraně z dohledu. Ozvala se cinkavá rána a záblesk dvou čepelí, jak se o sebe otřely. Další záblesk a s ním cinkot. Od čepelí odletovaly jiskřičky. Mirana nikoho neviděla, jen záblesky odrážející se ve tmě. Dech se jí měnil v panické chroptění. S dlaní na ústech trpělivě čekala v úkrytu.   

                                            ***

      Důstojník královského vojska zařval bolestí a škubnutím si z ramene vyrval železný šíp.Z otevřené rány vystříkl gejzír krve. Ozvala se dunivá rána, když kov dopadl na kamennou podlahu. Muž se těžce svalil vedle svého meče. Přerývaný dech se rozléhal místností. Ze rtů mu vycházely bolestivé vzdechy a slova modlitby páně. ,,Pater noster, qui es in caelis, Sanctificetur nomen tuum, Adveniat regnum tuum, fiat voluntas tua, sicut in caelo et in terra......." Uprostřed modlitby nastalo ticho. Zavřená víčka, ochablé rty, nehybné tělo. Stopař upadl do bezvědomí. 

     Nad jeho hlavou se v krbovém světle vlnil černý stín. Ležel na lůžku. Žena opatrně namočila kus plátěné látky do džberu a jemně otřela kůži kolem zkrvavené rány. Do rány vmasírovala hojivou bylinnou mast. Rameno obvázala pruhem látky a tělo přikryla kožešinou. Listy vhozené do ohně provoněly aromatickým kouřem celou místnost. Žena se modlila, vzývala bohy a přitom na jeho čelo prstem namočeným v oleji malovala kruhy. Místnost se naplnila dýmem a různými vůněmi. Těžký opar se linul nad jeho tělem, jako by sami Bohové pronikali jeho nemocnou kůží. Žena stále dokola opakovala ozdravné modlitby, palcem kroužila po jeho čele a vzduch se měnil v páru. Krupičky sražené vody se snesly na mrtvolné tělo. Stopařův hrudník se zvedl. Nádech, výdech, nádech, výdech. Pohnul víčky. Žena utichla, prstem obkroužila čelo a na rtech vytvořila uspokojující úsměv. 

     ,,Benedictus Deus in saecula. Benedictus Deus in saecula.....," mumlal stále dokola latinsky. Požehnaný jsi Bože navěky. Požehnaný jsi Bože navěky.......

     Žena vstala z lůžka a potichu za sebou zavřela dveře. Zprudka rozevřel víčka. Chtěl se pohnout, ale ramenem mu projela ukrutná bolest. Nebyl schopný pohybu a čas se přitom krátil. ,,Zklamal jsem, Bože. Dej mi prosím sílu vstát a pokračovat v mém úkolu," šeptal se slzami v očích. Bolest byla nesnesitelná. Dlaní nahmatal plátnem obvázané rameno. Mastí nasáklá látka voněla bylinkami. Tuniku měl rozhalenou a vykasanou z opasku. Kabátec ležel přehozený přes bydlo u krbu. V pokoji nikdo nebyl. Ze všech sil se opřel o lůžko, napnul svaly a posadil se. Tvrdé podrážky kožených bot tlumeně zaduněly o kamennou zem. Meč viděl ležet na stole. Napřímil se, udělal pár kroků ke stolu a dlaněmi se zapřel o řezbářky upravenou desku. Uchopil meč a zasunul ho do pochvy u pasu. Přes bolest v rameni si zakasal tuniku za opasek a pokusil se dojít až ke krbu pro kabátec. Krev se mu hnala do hlavy, hučela mu v uších a tlačila do očí. Pokoušely se o něho mdloby. V poslední chvíli zavrávoral k lůžku a svalil se na kožešinu. Před očima se mu zatmělo. Už nic neslyšel ani neviděl. V bolestech se začal opět modlit. ,,Pater noster, qui es in caelis, sanctificetur nomen tuum, adveniat regnum tuum, fiat voluntas tua.....," šeptal omámeně slova modlitby. Otče náš, jenž jsi na nebesích, posvěť se jméno tvé, přijď království tvé, buď vůle tvá......," znělo v latině chraplavým sotva slyšitelným hlasem. .......,,sed libera nos a malo. Amen," vydechl z posledních sil. Jen víra mu dodávala odvahu překonat bolest a pokusit se zmátožit natolik, aby mohl pokračovat ve stopování Vlků. Ten lovec je obklopený tajemnem. Má v sobě sílu. Démon v podobě člověka. ,,Musím zastavit krveprolití. Musím!" zachrčel bolestí. V myšlenkách se vrátil do dob svého mládí. Před dvaceti lety, to mu bylo sedmnáct, se rozhodl učinit životní změnu. Toužil se vrátit z Itálie do své rodné Anglie a vstoupit do služeb královské gardy. Jeho životní pouť, ale začala o několik let dříve. 

     Jednoho horkého letního dne zazněl pláč novorozence před vraty kláštera svatého Michaela nedaleko malého italského městečka. V proutěném koši leželo nemluvně zahalené v hrubé látce. Pláč vzbudil několik mnichů, kteří se ho ihned ujali. Opat, tohoto nevelkého Františkánského kláštera, přinesl dítě jedné ženě, které před nedávnem zemřelo několika měsíční dítě a vložil jí do rukou nalezence. ,,Starej se o něho, jako by byl tvůj vlastní. Až nastane čas, přijdu si pro něho a budu ho sám učit víře."

      Žena pohlédla do koše a vyděšeně zalapala po dechu. ,,To dítě není Ital. Velmi světlá pleť, bílé vlásky a zářící modré oči nejsou rysy Italské."

     ,,To nejsou," pousmál se opat Benedikt. ,,Znal jsem kdysi někoho, kdo by mohl vědět víc, ale to už je dávno. Ten muž byl z dalekých krajin, kdesi ze severu. Snad i tohle dítě by mohlo pocházet z oněch míst." 

    ,,Daleko od svého domova," vzdychla si žena a pohladila dítě po líčkách. ,,Jak se tedy má jmenovat?"

     ,,Znal jsem statečného muže jménem William. I jemu by slušelo toto jméno. Je statečný tím, že přežil a dá-li Bůh, půjde cestou víry i naděje." Palcem udělal dítěti na čele křížek a odešel. 

   Po třinácti letech opat opět zabušil na dveře u chatrče. William na něho vzhlédl blankytně modrýma očima. Žena vzdorovala, nechtěla přijít o své druhé dítě, které chovala, krmila, laskala. Opat však položil do jeho dlaně zlatý křížek a promluvil. ,,Jsi připravený? Musíme jít."

     William se ohlédl na ženu, kterou považoval za svou matku. V tmavých očích měla slzy, ale nemohla odporovat církvi. Políbila syna na čelo a nechala ho odejít s opatem. Toho dne vstoupil William do řádu Františkánů. Dychtivý po vědění se učil všemu, co předčítal otec Benedikt, ale šťastný nebyl. Snažil se, překonával strach, prosil o odpuštění. V sedmnácti letech se chystal složit slib věrnosti Bohu. Někteří ho nazývali ďáblem, někteří zrádcem a někteří pomatencem. ,,Sloužit Bohu s čistou a neposkvrněnou duší," stále dokola si opakoval večer co večer. Modlil se a prosil Boha o sílu odolat pokušení.

     ,,Nejsi odsud, Williame. Tvé rodné místo je daleko," řekl otec při jedné z rozmluv. William mu vyprávěl o snech, co míval velmi často. Nemohly to být vzpomínky, to věděl, protože popisoval místa, uličky i zákoutí cizích míst daleko odsud. Vyprávěl o děsivých popravách a o muži s jizvou na tváři, kterého doprovázel do temných chodeb. Slýchával podivná vzývání cizích bohů, snad to byly čarodějnice, či posluhovačky Ďábla. Ze snů se probouzel v potu a s třasem v rukou. Po nějaké době se začínal bát sám sebe. Chodil za opatem čím dál častěji a mluvil s ním o svých problémech. Ten vyslyšel jeho prosby a přimluvil se za něho u biskupa, aby dovolil Williamovi pokračovat ve výuce, aniž by musel složit novicův slib. Mladík mu přirostl k srdci a dlouhé večerní rozmluvy mu dodávali naději v jeho pevnou víru. ,,Otče Benedikte, bojím se, že nejsem hoden slouži Bohu. Trýzní mě pokušení utéct. Vrátit se domů. Vím, že tohle svaté místo, tenhle klášter je mým pravým domovem, ale...."

     ,,Můj milý Williame," usmál se otec Benedikt. Sevřel mu ruku a jemně stiskl. ,,Vkládám do tebe velké naděje. Síla a odhodlání ti nechybí. Nemohu tě zde držet přes tvé odmítnutí, ale pokud odejdeš, budeš zbaven Františkánského řádu. Už nikdy se nebudeš moci vrátit. Bůh tě za to neodsoudí. Bůh je spravedlivý. To my jsme hříšní. My lidé se dopouštíme hříchů. Bůh tě bude milovat, ať budeš kdekoliv. Jdi se vyspat. Zítra tě čeká náročný den," domluvil otec Benedikt. Vstal z trojnožky a šouravým krokem odešel.

     Ten večer, když se William vrátil do své cely, ležel na stole podivný dlouhý předmět zabalený do látky. William ji zvědavě rozbalil a uchopil dlouhý stříbřitě zářící meč posetý rytinami a s dvěma písmeny na záštitě. Na horní části W a na dolní části A. Okamžitě se v jeho rukou rozzářil a studil. Dlouhé rytiny se zavlnily. William strnule sledoval záblesky mihotající se hadích rytin a pocítil ledovou sílu, která mu začala proudit do rukou, prostupovala celým tělem a spojila se s jeho myslí. ,,Vítám tě, meči mých předků," zašeptal. 

     O rok později se William stal důstojníkem královské gardy. Vysloužil si ocenění a důvěru nadřízených i krále. Pro jeho víru a oddanost církvi byl vyslán, aby doprovázel uctívaného a světoznámého inkvizitora do míst, která by nyní nejraději vymazal ze své mysli. Děsivé scény pronásledování, mučení, upalování kacířů a takzvaných čarodějnic v něm zapálily jiskřičku pochybnosti, že udělal dobře, když se vzdal klášterního rozjímání a klidu při modlitbách. 

     Poslušně následoval inkvizitora do temných zákoutí měst i vesnic, aby zatýkal nebohé bylinkářky nebo magiky a ve jménu Boha je odváděl na hranice. Příčilo se mu to v srdci až do doby než poznal svou první lásku. Byla to venkovská dívka. Měla dlouhé vlnité vlasy, kaštanové oči a svůdné rty. Okamžitě se do ní zamiloval. Jejich vztah, ovšem netrval dlouho. I po tolika letech mu v uších stále zní křik mladíka, který k smrti vyděšený vběhl na trh a chraplavě vysvětloval, že na louce u lesa našel zkrvavené tělo vesnické dívky. Okamžitě se všichni rozběhli k lesu. William samozřejmě také. Hrůza, která se jim odhalila u trnových keřů, Williamovi podlomila kolena. Tělo bylo rozsápané na kusy. Ruce i nohy utrhané. Tvář zkrvavená drápanci, ale přesto onu ubohou dívku poznal. V kaluži krve ležela jeho milovaná Anna Maria. V zoufalství se vrhl k ní a nehledě na ostatní plakal. Z lesa se ozvalo zavytí. Někdo vykřikl větu, která započala nenávist v jeho srdci. ,,Byli to vlčí démoni."

    Začal neúprosný boj na vše, co se týkalo Vlků. Inkvizice se za tímto přeludem hnala jako smečka vzteklých psů za kočkou. Zjištění, že existuje Vlčí rod, byla nejlepší záminka k tomu, aby je nařkli z kacířství a pomocí mučení donutili, ale hlavně vymítili ďábla z jejich duše. Williamovi už na ničem nezáleželo. Jediné, co si přál, bylo pomstít smrt své milované. Zapřísáhl se, že vymítí tento severský rod do poslední živé duše. Modlil se k Bohu a prosil o odpuštění hříchů, kterých se dopouštěl na ubohých stvořeních oblečených v kožešinách, ale v jeho srdci se strhla nenávist k těmto rodům.  Nyní na konci svých sil mu chyběl jen kousek k dokončení úkolu, který si předsevzal před deseti lety. 

     

 

 

---