Jak jsem byl na houbách

Jak jsem byl na houbách

Možná to zní neuvěřitelně, ale na houby už chodím padesát šest let. Lépe řečeno - na hřiby, protože v tomto kraji říkáme, že chodíme a sbíráme hřiby. Odjakživa. Jiné roky rostla u nás kolem chaty, ale i na zahradě spousta hřibů, a vloni jsem už dokonce i odmítal vlézt do lesa. Rostly nám bezostyšně i na skalce mezi netřesky.

Ne tak letos. Je hrozné sucho - naše Pekliska, to je prostě Sahara. Neroste vůbec nic. Něco málo zkraje léta, ale teď, kdy je houbařská sezóna, ani ťuk. Proto jsem se rozhodl, že si zajedu po létech opět na Visalaje, kde mně místní terény nikdy nezklamaly. Vyrazil jsem ve středu. Ještě den předtím jsem musel „vyrazit k Polákům“ naproti Kauflandu, kde prodávají nejen levnější květiny, věnce, ale i různé košíky. Vývěska: pracovní doba 8 – 16 hod. (v případě nepříznivého počasí zavřeno) lhala. Přestože bylo hezky, bylo zavřeno. O padesát metrů dál je prodejna JYSK, kde prodávají všeliké a jiné nesmysle, a tam už jsem košík koupil. Za 135 Kč (zn.: dodělej si sám).

Na svoje místo v lese na Visalajích jsem dorazil něco po deváté hodině, tedy dost pozdě, už tam stála spousta aut. A bylo docela mokro, zima a foukal studený vítr. Ani úlovek nesplnil moje očekávání, protože o půl jedenácté jsem měl v košíku (kromě svačinky) asi patnáct suchohřibů a dva praváčky. Obrátil jsem to k autu, že si přeci jenom přivlíknu bundu - i když tu mám spíše do kostela, na promoce, a tak. Než jsem slezl z kopce dolů, tak dole už nefoukalo a spíš mi bylo v té flanelce zase horko. Tak čelem vzad a zpátky nahoru.  A vzal jsem to více doprava, protože tam jsem ještě nebyl, ani houbaře jsem tam nezahlídl. No tak uvidíme. Ale neuviděl jsem nic.  Do jedné hodiny odpolední jsem nenašel nic. Prostě hřiby si udělaly asi hodinu a půl polední přestávku. A zase mi začala být zima.

Přece to nevzdám! Vzpomněl jsem si na ruskou bajku: „Ja, děd Igor i babka Dagátka, my iďom za gribámi“, ale gribov něbylo, griby sprjatális. Tak začali zpívat: „Ja, děd Igor i babka Dagátka, my iďom za malinoj i za ježevikoj…“ no a ono to zabralo. Jak u Igora, u babki Dagátki, tak i u mně. Najednou praváček, pak druhý, pak dva suchohříbky a zase praváček... A pak jsem nějak ztratil pojem o čase i o směru útoku, když jsem zaslechl nějaký podivný praskot. Snad pětadvacet, třicet metrů ode mně, v místě kde končí borůvčí a začíná hustší les, se mezi stromy pomalu hýbalo něco velkého, tmavěhnědého. Tak jsem nějak ztuhnul a jenom tupě zíral. To něco se za chvíli otočilo a kolébavým, procházkovým tempem odkráčelo. Bylo celou dobu otočeno ke mně zády, tak mě snad nevidělo, ani necítilo, anebo jsem byl pro to zvíře nezajímavý. Nemohu tvrdit na 100% že to byl medvěd, ale na 98,5% ano.

Když jsem to rozdýchal a tep se mi vrátil do normálu, usoudil jsem, že to nezabalím a budu pokračovat ve sběru praváčků, když už se tak začalo dařit. Druhá věc je ta, že jsem už úplně ztratil orientaci. Moje úvaha: „už jsem zde byl nejmíň desetkrát, a vždy jsem našel cestu zpět“, se později ukázala jako mylná. Nicméně kurz mi určovaly ty hříbky. To je prostě nepřekonatelná vášeň. Houbaři to znají. Když už terén začal být až přespříliš neschůdný, rozhodl jsem se k návratu. Když jsem šel tam, slunce mi svítilo do očí, při návratu mi musí zákonitě svítit do zad. Ovšem na lesní asfaltku, přes kterou jsem šel tam, tak na tu jsem nenarazil. Musím jít dolů, auto stojí u hlavní cesty u potoka. Dole jsem uviděl potok, ale to nebyl ten můj potůček. Takže asi jsem v prdeli.

Musím jít a jít, až narazím na nějakou asfaltku, a pak po ní dolů. Pak jsem opravdu na ni narazil, ovšem jistotu, že je to ta moje (tedy správná), tak tu jsem neměl. Už bylo skoro půl třetí, dojedl jsem svačinku, zapálil si a říkám si: „No - nějak bylo, nějak bude, když už jsem toho medvěda nezajímal…“

Po té asfaltce jsem šel určitě půl hodiny, pak jsem uviděl nějaké chalupy a vpravo tekl potok. Pokud ta nejvyšší vlevo bude mít červený štít, nejsem už daleko. Nejvyšší chalupa měla opravdu červený štít. Ale pak ten potok nějak zesílil a pod můstkem přes cestu zatočil doleva. Tady něco nehraje… Asi po deseti minutách jsem potkal dva chlapíky, mají malý dětský košíček, a ptají se: „Tak co, rostou, rostou?“

„No - nic moc, ale zdá se mi, že tady nějak bloudím. Můžete mi říct, kde jsem?“ Odpověď je mírně řečeno šokující: „No přece na Morávce!“ Brada mi spadla tak, že víc to už nešlo. Pokud to čte někdo místních poměrů znalý, dovede si představit tu vzdálenost. A ty kotáry, které jsem zdolal.

Místňáci mi poradili: „Když půjdete asi sto metrů dolů, tam je zastávka autobusu.“  No dobře, a nahoru by to mělo být na Visalaje. Ale nebylo. Nahoru to je na konečnou autobusu „U Bebků“. A dolů do Frýdku. Autobus tam jede asi pět krát za den. Snažím se přečíst čas odjezdu, ovšem brýle na čtení mám v autě. A mobil taky. U sebe mám jenom stovku a klíče od auta. Jen se k němu nějak dostat.

Viděl jsem jet autobus nahoru, tedy bezpochyby by měl jet i dolů. Musím se dostat do Pražma a tam přestoupit na autobus na Visalaje. Pokud pojede. Bohužel nepovedlo se. Při louskání odjezdu autobusu (bez brýlí) jsem se sekl o 20 minut, takže mezi zastávkami si ten autobus klidně kolem mně profrčel, autobus nemyslí. Pravda, ono už to moc nemyslelo ani mi. A zatáhlo se a začalo poprchávat. A já v té flanelce. Snažím se přidat do kroku, ale už se sotva vleču. Nemám trénink.

Asi za tři čtvrtě hodiny jsem došel k další zastávce „Úspolka“. Čtyři kilometry po asfaltce a v gumákách.... Abych byl přesný - nedošel až k ní, protože se objevil anděl spásy. Před zastávkou je nějaké nákupní středisko a parkovací plocha. Z boční cesty vyjelo nějaké červené auto, snad Peugeot dodávka, pomalu obkroužilo a pomalu se rozjelo, jako by čekali, že mávnu. Mávnul jsem a oni zastavili. V kostce jsem jim vylíčil „VO CO GO“, čímž jsem je opravdu pobavil. Mně moc do smíchu nebylo. Šofér byl vozíčkář, takže na zadním sedadle měl složený vozík a vedle spoustu věcí, které spolujezdec musel přemístit do kufru. Pak jsem se tam nějak (s neskonalou úlevou) napáskoval a dostalo se mi naprosto nečekané pocty: „Klidně vás odvezeme do Pražma, ale jak dlouho tam budete čekat na autobus? Dvě hodiny? Nebo víc? Na Visalaje se můžeme dostat přes kopec - kolem Bebka.“ A už začali otáčet. Neskutečné, nečekané, v dnešní ignorantské době skoro až nepředstavitelné.

„Říkám jim: „Ale U Bebků je do lesa Zákaz vjezdu, tam nemůžeme!“  A odpověď: „To pro mě není žádná překážka - já můžu všechno!“  A tak jsme jeli. Kolem Bebků, do Zákazu vjezdu a snad za deset minut jsme byli u Hotelu Visalaje. Přijeli jsme z jiné strany, než já jsem zde dorazil. Nevadí, teď už to auto najdu. Co nejuctivěji děkuji, děkuji a ještě jednou děkuji.

Už chci vystoupit, ale oni se ptají: „A kde máte auto?“     - - -    „Asi o sto metrů níž, vpravo u lesa.“     - - -     „Tak jedem tam, ať máte jistotu…“  Tedy jedeme a za chvíli už skrz stromy prosvítá červená barva mé Felicie. Úlevou, únavou a štěstím málem brečím.

Zastavíme, vysoukám se z jejich auta spásy a oni se ještě ptají: „A klíče máte? A startuje vám to?“ Prostě byli opravdu pozitivní a celou cestu docela zábavní.

„Ale jak se vám odměním?“    - - -    „Nijak, někdy zase vy pomůžete někomu jinému!“

Jasně chlapi, pomůžu! Domů jsem dorazil před půl šestou a mám hlad jako spisovatel. Ženuška mi přihřála od obědu houbovou polévku. Zcela stylově. Jak taky jinak?

Tak to si budu pamatovat až do smrti. Nebýt toho dnešního zážitku, už bych ani nevěřil, že dobrý člověk ještě žije.