Bára

 

Sousedka vyhodila z okna chomáč chlupů ze svého pelichajícího psa. Večer přicházel, vlaštovky se hlásily o slovo: jedna po druhé přelétaly zahradu v rovných liníích. Vrtačky na konci dne utichly. Dům hned vedle je už skoro opravený – zedníci pomalu stahují zelenou síťovinu potaženou na omítce domu.

Sousedka vychází se svým psem Bárou do zahrady. Bára je pomalý vlčák, který už má něco za sebou – táhne jí na dvanáct let. Starší paní si zapaluje cigaretu a kouří zběžně, rychle, potahuje v krátkých intervalech. Popel klepe na zbytky zelené trávy. Bára pobíhá po zahradě, očůrává stromy zasazené u plotu, olizuje kost, kterou si tu zapomněla při posledním venčení.

Paní Věře zvoní v přízemním bytě telefon. Rozhodne se Báru ještě chvíli nechat svému osudu na zahradě a rychle běží do svého bytu. Oknem slyšíme její hlas promlouvající k matce. Z bytu je také slyšet puštěný televizor – začínají Televizní noviny.

Bára stále pomalu pokulhává po zahradě ve vnitrobloku. Z nevysvětlitelných důvodů přehluší ryk vlaštovek zvuk vlaku. Plíží se pomalu, od nejtiššího řinčení po kolejích, čím více se přibližuje, hluk sílí. Bára se na zahradě pozastaví. Nezdálo se jí to – malý motoráček probourává plot a přistává uprostřed zahrady.

Ve vlaku posedávají psi různých velikostí a druhů. Řidič vlaku je vysoký pudl, který veze manželský pár chrtů, mopslíka, zlatého retrievra, dva irské setry a malou fenku srnčího pinče. Bára se vyplašeně dívá na spoušť, která se odehrává na dvoře jejich domu, ve kterém se nikdy neudálo nic významného, nic, co by stálo za zmínku.

„Dobrý den, Báro, nebojte se nastoupit.“, volá vysoký pudl na Báru. Cestující přikyvují, manželský pár chrtů dále pokračuje v hádce o nejlepších psích granulích. Fenka srnčího pinče vystupuje z vlaku a zapaluje si cigaretu. Mopslík nepatrně pokukuje po postarším vlčákovi.

Bára nahlíží do otevřeného okna, kde stále telefonuje její panička. Chvíli váhá, zda do vlaku opravdu nastoupit. Bolí jí záda a na taková dobrodružství se cítí být stará.

„Báro, nastupte si a nezdržujte, musíme jet dál!“, pořvává pudl.

Fenka srnčího pinče dokuřuje cigaretu a Bára se tedy rozhodne, že do tajemného vlaku nastoupí. Říká si, že nemá co ztratit.

„Nebojte se, do pár minut budete zpátky, o Vaši paničku se nemusíte obávat.“, pořvává pudl, který začíná Báru poněkud znervózňovat.

Bára si sedá na hnědou sedačku hned naproti mopslíkovi. Ten se potutelně usmívá, vyplazuje jazyk a snaží se Báru svádět.

Vlak se vznese k nebi – dobrodružství začíná. Rychle prolétnou nad vinohradskými baráky, přesouvají se k Žižkovu, pozorují Žižkovskou věž v celé její kráse. Bára žasně, mopslík víská, manželský pár chrtů utichá. Zbytek posádky podřimuje.

Vlak se ze Žižkova dostává až k Vítkovu, psi pozorně sledují špičky střech, světélkující Prahu, noční chodce. Vysoký pudl neopomíjí komentovat každou čtvrť, kterou vlak prolétne. Z Vítkova se přesouvají nad Florenc, pozorují noční autobusy vracející se zdaleka, autobusovou benzínovou pumpu, u které postávají ukrajinští dělníci. Z Florence postupují do vnitřku města – k Obecnímu domu, na Náměstí republiky. Psí posádka sleduje pokřikující turisty, kteří žasnou nad vlakem, který se právě vznáší ve vzduchu.

„Snad ještě nikdy neviděli psí vlak svištící po tmavomodrém pražském nebi?“, komentuje podívanou fenka srnčího pinče.

„Ne, to je poprvé má milá“, vykřikuje pudl.

Od Obecního domu se vlak přesouvá po Příkopech k Václavskému náměstí, k Národní třídě.

„Kebab si dnes nedáte, mí drazí hosté?“, ptá se humorně pudl a manželský pár irských setrů znovu navazuje na ukončenou konverzaci o nejlepších granulích ve městě.

„Slyšel jsem, že ti přistěhovalci dělají náramně dobré kebaby.“, křičí pudl a Báře se nelíbí jeho tón, kterým háže všechny imigranty do stejného pytle. Odváží se ozvat:

„Ne všichni imigranti prodávají kebab, někteří z nich umírají po cestě do Evropy.“

Pudl ale Báru nevnímá a dál pokračuje ve výkladu o čtvrtích, které právě míjejí.

„Drazí, brzy se bude vystupovat. Kam kdo chcete hodit?“, ptá se pudl. Bára se cítí unaveně, cítí, že jí dnešní večerní vyjížďka stačila.

„Ráda bych se vrátila na Vinohrady.“, odpovídá rychle.

Pudl stáčí vlak z Národní třídy zpět přes Václavské náměstí na zahradu Báry. Vnitroblok Slavíkovi ulice potemněl. Televize z otevřeného okna Bářiny paničky stále hlučí.

„Moc nás těšilo, Báro!“, křičí manželský pár irských setrů. Mopslík po Báře stále pokukuje. Ostatní cestující dále pospávají.

Pudl Báru zběžně objímá velkou packou. „Tak už běž.“, opáčí.

„A až se Ti bude stýskat, stačí dát znamení.“

V tom se vlak vzdálí, vznese se zpátky k nebi, naposledy zahouká a ztrácí se Báře z dohledu. Stará vlčice si unaveně ulehá pod strom v zahradě. Panička právě ukončila telefonický rozhovor. Pokládá sluchátko a vrací se zpátky na zahradu.

„Tak pojď, maličká… Skoro se mi zdálo, že tu slyším projíždět vlak. Už asi úplně blbnu.“, říká pobaveně panička a vrací se s Bárou zpět do vlhkého přízemního bytu. 

 

 

 

---