Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seHvězdář (Šepot vzdálených chvil)
Autor
TomF
Hvězdář
(Šepot vzdálených chvil)
Chodil jsem po obloze a zhasínal hvězdy
skrz svou věž, pozoroval jsem davy lidí
z hvězdných nití splétal jim osudy
osudy trápení, smutku, osudy žití.
Tu přišla ke mně sova, moudrá a krásná
záviděl jsem jí svobodu kterou nesla v křídlech
a její černé oči, zářily jako noc jasná
propůjčila mi na chvíli svůj dech.
A ptala se mne;
„Hvězdáři, kam srdce své uložíš?“
nemysli na jiné, u nich pohoříš
schovej srdce ke mne do truhlice
nebude na světě člověk
co o životě ví více!“
a šepot vzdálených chvil však ke mně promluvil
před touhle nabídkou mne ochránil.
A chodil jsem dál, po obloze a zhasínal hvězdy
skrz svou věž, pozoroval jsem davy lidí
z hvězdných nití slétal jim osudy
osudy trápení, smutku, osudy žití.
Tu přišla ke mně víla, zářivé vlasy, oči krásné
její tělo odhalovalo ruměnec na mé tváři
její oči, hladily mne po duši nešťastné
a skrz srdce ke mne promluvila
A ptala se;
„Hvězdáři, kam srdce své uložíš?
Nemysli na jiné, u nich pohoříš
schovej srdce ke mne do truhly malebné
chci jen Tvé srdce, více ne!
A trápení nebude již více
v kráse mé, utopíš se
při záři měsíce.“
a šepot vzdálených chvil však ke mně promluvil
před touhle zhoubou mne ochránil.
A chodil jsem dál, po obloze a zhasínal hvězdy
skrz svou věž, pozoroval jsem davy lidí
z hvězdách nití splétal jim osudy
osudy trápení, smutku, osudy žití.
Tu přišla ke mne víra, bíla a jasná
a hlásala mi o zlaté bráně v oblacích
hlásala o tom, jak věčnost je krásná
o nových cílech, o důsledcích
mého spřádání osudů, o tom, proč vzácná.
A pravila mi:
„Hvězdáři, kam své srdce uložíš?
Nemysli na pomíjivé,
u všeho jiného pohoříš
dej své srdce hřejivé
do rukou mých
a zázraky uvidíš!“
a šepot vzdálených chvil však ke mne promluvil
před touhle zhoubou mne ochránil.
A chodil jsem dál, po obloze a zhasínal hvězdy
skrz svou věž, pozoroval jsem davy lidí
z hvězdných nití, splétal jim osudy
osudy trápení, smutku, osudy lží.
Se smutkem v srdci odlétaly mé modlitby
ke zlaté na oblacích postavené,
Se smutkem v srdci, odlétaly mé prosby
k moudré sově, mě tak vzdálené,
S bodáním v srdci, odlétaly mé slzy
ke kráse, tak zhrzené …
A všechno se stalo součástí té pomíjivosti,
loďka skřípící v přístavu pod věží
i nebeská voda, které v přístavu je dosti
A tak s puchýři na nohou
vydal jsem se hledat toho,
kdo mé srdce již na věky střeží.
Stál jsem před černo modrou hvězdnou propastí
pozoroval Van Gogha malujícího vesmírná tajemství
a při pohledu na tu nádheru mi došlo
že srdce, odpověď na jejich otázku už našlo.
A šepot vzdálených chvil ke mně znovu promluvil,
a pověděl mi, před čím vším mne ochránil …
Napsal Tomáš Fiurášek