Navždy věrní - 2. část

Posouváme se v čase. Zima 1948. Tato část popisuje události okolo 25. února 1948 a těsně po něm. Jaké další změny přinesou tyto události do života Marie a Jaroslava a jejich blízkých?

Únor 1948, Praha, ČSR

Eliška chytila škaredou chřipku. Její matka s ní zůstala pár týdnů doma.  Předtím to zvládala Eliščina babička, ale když se její stav nezlepšoval, vzala si Marie v práci volno. Už skoro týden měla Eliška zvýšenou teplotu a čtrnáct dní ležela se suchým kašlem a rýmou. V zámku zachrastily klíče. Marie seděla u své dcery na posteli a vyměňovala jí obklady na zápěstí a kotnících. „Jaroslave,“ zavolala na něj.

„Jsem doma! Hned jsem u vás. Dneska jsem šel raději dřív,“ oznamoval z předsíně. Pověsil si zimní kabát na věšák vedle dveří. „Tak co, jak jí je?“

„Špatně, zase jí to teď večer nastoupalo.“ Popsala mu zdravotní stav jejich dcery. „Bojím se, abysme s ní nemuseli do nemocnice,“ vzhlédla k němu, „večeři máš na plotně v hrncích.“

„Děkuju, pak tě přijdu vystřídat.“

„Co v práci?“

Mávl rukou. „Ale... To nestojí za řeč.“

„Tati?“ rozkašlala se Eliška. „Přečteš mi pohádku?“

„Samozřejmě, beruško,“ s obavami v očích ji pohladil po čele a pak po tváři. „Bolí tě něco?“ Děvčátko se zavrtělo v peřině. „Břicho.“

Marie jí upravila zpocené vlasy z čela: „To přejde. Jen hezky odpočívej. Chceš pít?“ Eliška zakroutila hlavou. Z kuchyně bylo slyšet cinkání příborů o talíř. Za chvíli se Jaroslav vrátil. „Večeře byla výborná. Kdyžtak tu u Elišky budu teď já.“

„Dobře, musí pořádně pít, aby dostala tu horkost a zánět z těla.“ Odešla si sednout do křesla do obývacího pokoje. Zavřela oči a zaposlouchala se do pokojného hlasu jejího manžela čtoucího pohádku o Šípkové Růžence.

„A tati, že to vždycky dopadne dobře? Růženku přijde zachránit princ a budou žít šťastně na věky věků.“

„Ty to znáš. To už ti nemusím ani číst,“ smál se Jaroslav.

„Čti, tati, prosím. Maminka čte hezky, ale ty měníš hlasy, když mluví princezna, královna a zlá sudička.“ Marie poslouchala Eliščin veselý tón. Snad se jí aspoň trochu udělalo lépe. Jaroslav uměl krásně číst, jen co je pravda. I ji tím kolikrát uspával. V Buchenwaldu si připomínala jeho hlas, uklidňovalo ji to.

„Marie!“ vytrhlo ji z odpočinku naléhavé volání. Přiběhla do dětského pokoje. Eliška seděla na posteli a držela si rukami bříško. „Asi bude zvr...“

„Jedeme do nemocnice. Hned!“ Jaroslav zabalil dcerku do deky.

„Jdu zaklepat na Boháčkovi. Snad nám Josef půjčí auto. V tomhle počasí...“

„Jeho budeš o něco prosit?“

„A znáš snad lepší způsob, jak Elišku dostat do nemocnice? Elektrikou ji vézt nechceš.“ Rezignovaně zakroutila hlavou.

„Mami... Mně je zima.“

„Pořádně tě zabalíme... no, tak... výborně. Slávku!“ volala na muže, který mluvil se sousedem na chodbě.

„Už jdu! Tak jedeme.“

„To se divím, že nám to auto půjčil.“

„A mně říkáš, že jsem moc přísný a tvrdý. Vždyť má taky děti.“ Vzal Elišku do náruče, Marie jí ještě rychle nasadila čepici a ovázala šálou: „Zabal ji pořádně do tý peřiny. Je tam zima jak v Rusku.“

„Tatínku, proč musím mít tu šálu, je tady horko.“

„Jen buď hezky zabalená. Venku je mráz,“ odpověděl dceři Jaroslav. „Za chvíli se na tebe podívá pan doktor.“ Marie zamkla dveře, rychle seběhli schody, Jaroslav otočil klíčem v zámku stříbrné Tatry. Elišku, ke které si sedla její matka, položil na zadní sedadlo. Celou cestu se Eliška třásla zimnicí. Dojeli do nemocnice, kde si ji už přebral lékař. Marie seděla celou noc u postele dcery a Jaroslav chodil po chodbě sem a tam. Čekali, než ustoupí horečka.

„Můžeš si, prosím tě, sednout? Znervózňuje mě to. A probudíš Elišku,“ vyjela na muže Marie vytočeně. „Nebo běž přecházet na chodbu.“

„Promiň, víš ale, že se mi tak líp přemýšlí a uklidňuje mě to.“ Udělal poslední otočku pod oknem a vyšel na chodbu. Věděla to, samozřejmě, že to věděla, znala jeho zvyk už od mládí, ale byla unavená a měla obavy o svou dceru. První důvod rozhodně nebyl podnětný, k tomu, aby na něho byla nepříjemná, avšak ten druhý... Nejspíš taky ne. Eliška ležela na nejlepším dětském oddělení v Praze. Jenže ona se o ni vážně bála, jediné, co ve svém životě nedokázala ovládat, byl strach o dítě.

K ránu přišla sestřička zkontrolovat Elišce teplotu, nechtěla vzbudit její spící matku, která měla hlavu položenou vedle Eliščiny paže, a tak za sebou potichu zavřela dveře. Jaroslav vstoupil do nemocniční místnosti, kde leželi další dva pacienti. Položil své ženě ruku na rameno. „Marie,“ oslovil ji tiše, aby nevzbudil dceru ani ostatní spáče.

„Co je s Eliškou? Kolik je hodin?“

„Už bude svítat. Sestra říkala, že ta horečka Elišce klesla, ale že si ji tu ještě tak den dva nechají. Přišla, aby jí dala penicilin a dolila čaj. Eliška pak zase usnula.“ Marii se znatelně ulevilo. Pozorovala dceřin klidný výraz. Musela si protáhnout ztuhlá záda. Spánek na židli není dvakrát příjemný. „Budeš u ní? Půjdu se trochu projít.“ Jaroslav přikývl.

Sotva vyšla ze dveří, vyslechla poměrně hlasitý rozhovor.

„To snad není pravda. Tak oni si jdou jako na Hrad a nepřijdou do školy. Prý demonstrace... A taky měli být dnes tady... nikde nikdo a pacienti čekají.“ Mluvil horlivě jeden postarší lékař. „Už dvacátého třetího byli na Hradě a včera je rozprášily v Nerudovce Milice, někdo říkal, že pár z nich se přesto dostalo k prezidentovi, ale ten už je nepřijal.“

„Studenti hloupý. Jeden by řekl, že když studují na nejlepší univerzitě v zemi, budou mít rozum a nebudou si chtít dělat problémy,“ přizvukoval mu mladší kolega. „Tohle neskončí dobře, říkám vám, tohle si někdo škaredě odskáče... Prý s nimi byla na Hradě i nějaká profesorka z filosofický fakulty.“

Marie se se staženým hrdlem vrátila do pokoje. „Něco se děje, Jarku. Včera prý Milice rozehnali demonstraci studentů...“

„Cože, jakou demonstraci? Proti čemu? Nebo spíš na podporu čeho?“ Marie pokrčila bezradně rameny. Její pohled plný obav směřoval k posteli, kde ležela jejich dcera.

„Já mám strach,“ pronesla Marie tiše. Objala levou ruku svého muže okolo pasu a položila si hlavu na jeho bedra. „Víš, na koho jsem si vzpomněla.“

Nemusela se ho ptát, aby vytušil, koho myslí. „To není jako s Janem Opletalem. Neboj se. Nemáme žádný informace. Až budeme vědět víc, budeme moudřejší.“

„Myslíš?“ Rozhodně přikývl.

„Budu muset jít do práce.“

„Nechoď, prosím tě. Vždyť je Eliška nemocná.“

Jaroslav se smutně podívat na dceru, pak pomalu obrátil pohled ke své ženě. „Marie, neboj se. Aspoň zjistím, co se děje. Vím, že bych tu měl být, ale vedoucí je hroznej prevít. To sama víš. Vztekal by se.“ Jemně se dotkl její tváře. Povzdechla si. Měla ho držet násilím? „Až Elišku zítra pustí, potkáme se doma. A odpoledne se za vámi ještě zastavím sem.“

„Tak dobře, ale dávej na sebe pozor. Odpoledne tě budu čekat. Elišce už bude určitě líp.“ Rozloučili se rychlým polibkem a Jaroslav odešel. Znovu si protáhla bolavá záda a pozorovala klidně spící dcerku. Rozhlédla se po pokoji. Bílé holé stěny ji přivodily vzpomínky, na které chtěla zapomenout. Petschkův palác. „Biograf.“ Obžalovaný musel sedět na dřevěné lavici, ani se nehnout, rovně, zpříma, čekat, až přijde jeho vyšetřující, nesměl promluvit, podívat se na jiného spoluvězně. Musel se dívat na bílou zeď před sebou. Některým se na ní odehrávaly příběhy jejich života... Pokud toto vězeň porušil, následoval trest třídenního půstu a třídenní stání bez odpočinku. Zatřásla hlavou, aby ty vzpomínky zahnala.

„Mami?“ ozvalo se tiše z pod peřiny. To oslovení jí znovu vehnalo život do těla, krev do žil, do její mysli prosvitly paprsky barevného světla.

„Ano, zlatíčko, jak ti je?“ usmála se matka na svou malou holčičku.

„Dáš mi napít?“ zaprosila Eliška. Její máma uchopila hrníček na stolku vedle postele: „Promiň, beruško, ale zkusíš se sama posadit?“ Další situace, kdy litovala, že je tak nemohoucí. V jedné ruce držela hrníček s čajem, druhou by potřebovala podepřít dceru, aby se mohla napít.

„Nebuď smutná. Já vím. Tatínek říkal, že ti občas musím pomoct.“ Eliška se podepřela dlaněmi, ale hned zase sklouzla zpátky do peřin, byla příliš zesláblá.

„Počkej, tak to uděláme jinak,“ rozhodla Marie a položila hrnek zpátky. Podepřela svoji dceru, ta chvíli vydržela sedět, než jí upravila pod zády polštář, aby se mohla pohodlně opřít v polosedě a podala Elišce čaj. „Sestřička tu byla před chvílí, snad není ten čaj už studený.“ Marie dcerku trochu kárala: „Počkej, ať ti nezaskočí.“ Eliška vypila celý hrnek a poručila si další. „No to byla ale žízeň. Ale to je dobře. Musíš doplnit tekutiny.“

Otřela Elišce zpocené čelo a pomohla jí si zase lehnout. „Odpoledne se na tebe přijde podívat táta. Mám zavolat i babičce?“

„Jó, zavolej! Ať přijde za námi!“ výskla radostně. „Bude mi zase vyprávět, co dělala, když byla malá jako já.“

„Tak dobře, ale budeš odpočívat, ano?“ Malá přikývla. „Tak já jí jdu zavolat. Můžu tě nechat chvíli samotnou?“

„Samozřejmě, mami,“ přitakala Eliška rozumně. Marie se musela smát, jak při tom Eliška krčí čelo, jakoby byla už dospělá. Těšila se na babičku, měla ji velmi ráda. Ale tyhle manýry, co odkoukala od ní, od Jaroslava a od její matky, se k sedmiletému dítěti příliš nehodily. Ale nejspíš to bylo tím, že vyrůstala s dospělými. Ještěže teď už chodí do školy a je mezi svými vrstevníky. Část batolecího věku strávila jen s dospělými osobami, s její babičkou a někdy tátou. Marie doufala, že ji to do dalšího života nijak nepoznamenalo.

Vyšla na chodbu. „Paní doktorko!“ zavolala na ženu v bílém plášti procházející kolem. „Máte tady někde telefon?“ Oslovená mávla rukou někam dozadu chodby: „V sesterně, ale nejspíš vás tam nepustí.“ Marie došla ke dveřím na druhém konci chodby a zaklepala. Otevřela mladá usměvavá zdravotní sestra: „Jé, to jste vy? Od té malé Matouškové? Omlouvám se, jestli jsem vás vzbudila.“ Úsměv mladé sestry zmizel. „Nepřitížilo se holčičce?“

„Ne, vůbec ne. Naopak. Nemohla bych si od vás zavolat? Moje matka neví, že jsme tady. A Elišku by potěšilo, kdyby za ní přišla babička.“

„No, já vás asi nemůžu pustit dovnitř, ale... Když mi řeknete číslo, tak vám ji vytočím a můžete jí to vzkázat.“ Marie poděkovala a začala diktovat číslo. Sestřička hbitě zapichovala prsty do kulatých otvorů a vytáčela na číselníku požadovanou kombinaci. „Už to zvoní.“

Po dvou dlouhých tónech se ozval na druhé straně hlas. „Dobrý den, paní...“

„Procházková,“ napověděla sestře Marie.

„Procházková. U telefonu je sestra Šedá. Je tu vaše dcera, která k nám do nemocnice přivezla v noci dceru, a chce vám vzkázat, jestli byste se nezastavila. Ne... Ale vaše vnučka měla v noci horečku, ale nebojte se, už je z nejhoršího venku. Dali jsme jí penicilin. Aha, vy to víte, že měla chřipku,“ reagovala zdravotnice na ženu na druhé straně drátu.

„Máma mi ji pomáhala hlídat,“ vysvětlovala Marie stojící před dveřmi.

„Ano, vaše dcera vám vzkazuje, abyste se za Eliškou přišla podívat, potěší jí to.“ Na chvíli se odmlčela, poslouchala a pak upřesnila jméno nemocnice. „Tak skvělé, dobře. Je to pokoj číslo sedm. Naschledanou.“ Položila sluchátko do jehlice telefonu.

„Přijde.“

„Moc vám děkuju.“

Sestra Šedá se usmála: „Ale to nestojí za řeč.“

„Opravdu moc děkuju. A prosím vás, kdy bude moct jít Eliška domů?“

„To záleží na panu doktorovi, až jí zkontroluje. Ale jestli jí teplota ještě klesne a nebude už stoupat, tak by mohla jít zítra domů. Ale na mě nedejte, já jsem jen zdravotní sestra.“

„Tak ještě jednou vám moc děkuju.“

„Nemáte za co. Doufám, že Elišce chutnal ten čaj. Osladila jsem jí ho. Někdy se ty nemocniční nedají pít.“

„Chutnal, poručila si další hrnek. Měla žízeň.“

„To je pochopitelné, vypotila hodně tekutin.“

„Tak vám teda děkuju,“ Marie podala mladší ženě ruku. „Že se nám o Elišku takhle staráte.“

„Ale neděkujte pořád. To je přece jasné, chceme, aby se u nás děti cítily dobře. Naschle zatím.“ Rozloučily se a Marie šla zpátky za dcerou.

„Přijde babička?“ vyzvídala malá jen, co uviděla matku ve dveřích pokoje. „Přijde,“ přikývla Marie a byla ráda, když viděla rozzářený obličej její dcery. Určitě se jí od noci udělalo o mnoho lépe.

Asi za dvě hodiny přišla její matka. „Babička je tady!“

„No podívejme se na tu malou princeznu! Je ti dobře?“

„Už je to lepší,“ Eliška se natáhla, aby mohla sklánějící se ženu obejmout.

„Proč jsi mi hned nezavolala, Maruško? Mohla jsem přijet hned v noci.“

„Promiň, ale ani jsem na to nepomyslela. Měla jsem o ni strach.“ Mariina matka pokývala hlavou. „A nechtěla jsem tě budit.“

„Kde je Jaroslav?“ zeptala se paní Procházková. „A jak jste sem přijeli?“

„V práci,“ pronesla tišším hlasem. Předpokládala, co jí na to její matka odpoví. Naštěstí po ní šlehla jen výmluvným pohledem. Marie znala její názor, ale to by ještě nebylo tak hrozné – otec měl přece živit rodinu a žena byla v domácnosti, tak to chodilo, když byla mladá Mariina matka. Horší bylo, že jí vyčítala její zaměstnání. Její matka se ale narodila v jiné době, kdy ženy nemusely pracovat, bylo to společensky nevhodné. Muž živil rodinu a to bylo společenským pravidlem, na jehož nedodržení se nazíralo s nedůvěrou. I dnes Marie sledovala, že společnost ještě není plně připravená k tomu, aby ženy svobodně pracovaly a vydělávaly stejné částky jako jejich muži. I na ni se lidé často dívali s jakýmsi despektem, když zjistily, že je ředitelkou gymnázia. S nadějí však sledovala činnost Rady československých žen, jejíž předsedkyní byla Milada Horáková; se stejnou nadějí, ač byla v té době ještě mladou studentkou, sledovala v meziválečném období činnost Rady československých žen s představitelkou Františkou Plamínkovou, kterou v roce 1942 popravili nacisté na Kobyliské střelnici. Obě tyto dámy se snažily o rovné pracovní, politické, občanské i mateřské možnosti pro ženy. Její matka toto nemohla pochopit. Nevyčítala jí to. Marie měla štěstí. Její muž ji v tom, co dělala, podporoval, nikdy jí nenakázal, aby stála u plotny a starala se o domácnost. To bylo sice běžné, tak se dobrá manželka a matka měla chovat, ale ona by to snad ani nedokázala.

„Vždyť víš, že to tam nemá lehký. A soused nám půjčil auto,“ vysvětlila matce.

„Ten?“

„Ano, ten, taky jsem měla námitky, ale Slávek má nakonec pravdu. Každý se prostě v různých životních situacích chová podle toho, jak sám uzná za vhodný a na co má sílu. Asi,“ pokrčila rameny.

„On a jeho principy,“ chtěla vyčítavě pokračovat její matka, ale zarazila se. „Tvůj otec je taky měl. Budiž mu země lehká,“ přitáhla si židli k Eliščině posteli a tak celý rozhovor se svou dcerou ukončila.

„Tak jaký příběh budeš chtít?“

„Ten, jaks pásla husy a krmila králíky.“

„Ale to už jsem ti vyprávěla.“

„Tak ještě jednou, prosííím,“ sepjala ruce Eliška.

„Jak si moje nejmilejší vnučka přeje. To jsem byla jen o pár let starší než ty, když jsme s mladším bratrem...“ Marie se opřela o zeď u okna a poslouchala. I tento obraz si ve vězení představovala. Přes rameno své matky viděla další malé pacienty poslouchající klidný hlas, který je ukolébal ke spánku. U další postele seděla také mladá maminka, usmály se na sebe a mladší žena kývla k vyprávějící babičce a artikulovala k Marii tiché „děkuji“. Její syn asi taky nemohl usnout.

Za pár dlouhých chvil všechny děti spaly. Tři ženy vyšly na chodbu.

„A teď mi musíš říct, co se to venku děje. Jarek slíbil, že sem po práci přijde. Asi se jen někde zdržel, ale já o něj začínám mít strach.“

„Nic mu není. Jen je to teď na ulicích asi náročnější. Štrádují tam lidoví milicionáři. Dokonce i po Karlově mostě. Pan prezident prý přijal všechny návrhy předsedy vlády.“

„Jaký návrhy? Slávek se kvůli tomu dost rozčiloval, ale já neměla čas ani chuť to sledovat, když nebylo Elišce dobře. Dvacátého podali nějací ministři demisi.“

„Já tomu nerozumím, jsem už na tu vaši politiku stará. Prezident prý přijal návrhy ministrů, které mu Gottwald navrhl. Pravděpodobně za ty, co podali demisi. Gottwald měl dole na Václavském náměstí velký proslov, někteří sousedé tam šli,“ vysvětlovala paní Procházková.

No to snad... „Proboha! Víš, co to znamená, mami? Ti noví ministři budou všichni komunisti. Musím za Jaroslavem! Okamžitě! Už tu dávno měl být! Co když se mu něco stalo?“

„Uklidni se, Marie. Raději zůstaň tu. Je to tady bezpečnější. Já když tam viděla ty Milice...“

„Musím jít za ním,“ odpověděla nesmlouvavě. „Budeš tu s Eliškou? Je jí už líp, jinak bych nešla nikam, ale když vím, že tu má tebe... Je tu hodná sestřička, jmenuje se Šedá... Opravdu musím jít.“

„Marie!“

„Do večera tu budu, a pokud ne, tak přespím doma a přijdu ráno. Eliška je už velká holka, zvládne to.“ A svižným krokem odcházela pryč. Stará paní Procházková se za ní hodnou chvíli dívala.

Marie se raději moc po ulicích nerozhlížela, spěchala. Když před jejich domem uviděla sousedovo auto, uklidnila se. Jaroslav byl už určitě doma. Ráno vrátil auto sousedovi a odešel do práce. Vystoupala schody k jejich bytu a odemkla. Všude byla tma. Zabouchla dveře a snažila se rozsvítit. Zatraceně, zaklela potichu. Zase vypli proud. Po paměti došla k telefonu v obývacím pokoji a vytočila číslo k Chaloupkovým.

Po druhém zazvonění se ozval hlas. „Chaloupková.“

„Věro, prosím tě, nebyl u vás Slávek? Vezli jsme Elišku do nemocnice a on šel brzo ráno do práce, slíbil mi, že se zastaví, ale nepřišel a já jsem myslela, že je doma, tak jsem šla sem, ale není tu a já mám strach. A taky jsem zapomněla, že neměl klíče. Víš, máme každý svoje, ale on si je v to shonu, když měla horečku, zapomněl vzít. Jen já měla svoje.“

„Přišel odpoledne. Říkal, že běží hned z práce. A pak šli s Karlem do hospody, už jsou tam dost dlouho. Já toho Karla přetrhnu, jestli se zas zřídí, jak minule.“ Věra zdůraznila poslední slovo. Tím minule myslela patnáctý březen 1939, když nacisté obsadili Československo. Karel se tehdy v hospodě opil – jak se říká – pod obraz. Vzhledem k situaci to nebylo nic, co by mu Věra mohla vyčítat, ale s podivem to určitě, Karel byl totiž abstinent.

„A nevzkázal mi nic?“

„Nic neříkal. Ale neboj se, Marie, určitě mu nic není. Jestli chceš tak můžeš přijít a počkat na něj u nás.“

V tom uslyšela, jak někdo bere za kliku. „Asi to nebude potřeba. Právě přišel. Tak ahoj a děkuju.“

„Měj se, sbohem.“

Marie položila sluchátko do jehlice telefonu. Tmavá postava v podroušeném stavu se klátivým krokem potácela do kuchyně. „Ma-ma-riee?!“

„Kde jsi, propánakrále! Už jsem se o tebe bála.“

„Ále... to víšš... šli.. šli.. šli sme s Karlem na jed..jed..no-o.“

„Na jedno, jo?“ Došla k němu, aby ho podepřela a posadila na židli. „Nevypadáš jakobyste šli na jedno.“

„Věř mi, Maruško,“ chytl ji za loket a přitáhl k sobě. „Cháp... chápe... chápeš to? Oni, on, Chaloupka sly-šel ten proslov Gott-Gottw-Gottwalda.“

„Máma mi už něco říkala.“

„Mařenko...“ zatřásl s ní. „Jak to moh‘... jak to moh‘ Beneš... udělat? S komunistama se nevy-jed-nevyjed-nává, nic se od nich nepř-ijímá, chápeš to.“

„Je nemocnej.“

„Sakra, ale je to prezident!“ bouchl pěstí do stolu.

„Uklidni se, Slávku. Celej se třeseš.“

„Co budeme dělat?“ Vypadal zoufale jako někdo, kdo se ztratil, hodiny běhá okolo, stále se vrací na stejné místo, odkud vyšel a hledá cestu domů.

„Nejdřív tě uložíme do postele a až se z toho vyspíš, promluvíme si o tom.“

„Ale já nepotře-potře-buju mluvit!“ Znovu si ji přitáhl k sobě. Jakoby si chtěl vybít zlost, lítost, cokoli, kvůli čemu se tak opil.

„Pusť! Bolí to,“ pronesla důrazně. Okamžitě dal svou ruku zpátky. Lehl si na stůl, hlavu si opřel o ruce.

„Někteří byli na tom Gottwaldově proslovu. A pak přišli do hospody. Zapít to,“ na chvíli se odmlčel. „Kruci! A co chtěli jako zapíjet! Byl tam Proseckej z vedlejšího baráku s naším vedoucím... A měl blbý řeči. Co je mně po tom, že celá jeho famílie jsou komunisti už od jedenadvacátýho.“ Hladila ho po vlasech. „Karel říkal, že se cejtí strašně bezmocně, že kdyby tak mohl někomu rozbít hubu.“

„Jaroslave,“ oslovila ho s obavou v hlase. „Že jsi mu nic...“ Vždyť on se rval naposledy na vysoké škole!

Přerušil ji: „A Marie, víš, co ten bolševik řek‘? Že prej teď s náma, jako těma, co nejsou v KSČ, zatočí. A když mu Karel něco odpověděl nazpátek, přišel k našemu stolu a začal tam opakovat nějaký věci, co říkal Gottwald na Václaváku. Já jsem ho chtěl nechat bejt a jít pryč. Vždyť, ať si mluví. No a co. Ale Karel si dodal odvahu, dal si ještě nějaký panáky a jednu mu vrazil. No a tím to jen zhoršil, protože Proseckej začal mít blbý řeči a dorážet.“

„Co ti řekl?“

„Ále, to je jedno. Jenže pak se začal navážet do tebe. Jakože si beztak spala s těma nacistickýma bachařema v kriminále, jinak, že by ses odtamtud nikdy nedostala. Tak jsem se po něm ohnal.“

„Slávku...“ Věděla, že by se jinak nepral. Věděla, že ji bránil, ale mohlo se mu něco stát. Co by s ní a Eliškou potom bylo? „Mohli vám ublížit.“

Mávl nad tím rukou. „Karel s vedoucím nás pak odtrhli. Strašně jsem to podělal. Mám se zítra zastavit za vedoucím. A Proseckej mi to prej nedaruje, že mě udá na policii.“

„Víš co, pojď se z toho vyspat. Ráno moudřejší večera. Třeba pomůže, když se Proseckýmu omluvíš. A vedoucímu taky.“

„Já se nikomu omlouvat nebudu! Tebe nikdo urážet nebude!“

„Já to vím, ale přežiju to. Přežila jsem jiný věci,“ připomněla mu. Podíval se na ni. V jeho očích už nebyla zlost, jen tichý nesouhlas. „Jdeme, vstávej,“ společnými silami došli do ložnice, kde ho uložila.

„A Marie, zavolej k Věře, jestli už je Karel doma.“ Chtěl se posadit, ale zadržela ho.

„Lež. A spi! Udělám ti vývar.“

Věra zvedla telefon okamžitě. „Mám se zeptat, jestli je už Karel doma.“

„Před chvílí přišel. Jestli je na tom Jarda stejně, jak Karel, tak to tě čeká krušná noc. Ztřískali se jak psi! Zas mu bude špatně, hlavně, že ví, že na to nejni zvyklej.“

„Tohle bylo ale odůvodněný.“

Ze sluchátka se ozvalo hluboké povzdechnutí. „Máš vlastně pravdu. Stavte se o víkendu, jestli už bude Elišce líp. Karel si prý potřebuje s Jardou něco ujasnit.“

„Zase šachy?“

„Šachy?“

„Minule, když k vám Slávek šel, říkal, že jdou hrát šachy.“

„Aha. Šachy. Jo, ty asi taky. Ale nás při tom nepotřebují. Takže mě napadlo, jestli nechceš jít do divadla?“

„Záleží na tom, jak bude Elišce.“

„To je samozřejmý. Tak si dáme ještě vědět. Měj se.“

„Ahoj a nenadávej moc Karlovi.“

„Už se stalo. Ráno ho bude hezky bolet hlava. Dobrou noc. Pokud teda bude.“

„Dobrou,“ Marie se zasmála, i když věděla, že sluchátko už je hluché. Věra byla někdy hrozná, jak se říká, sekera.

* * *

Ráno bylo opravdu krušné, ale Jaroslav se překonal a vstal. Sice až dopoledne, ale Marie stejně nebyla doma. Na plotně na něj čekal horký vývar. Marie běžela do nemocnice za Eliškou, odkud ji ještě ten den propustili. Byla vděčná své matce, že souhlasila, že jí s Eliškou pomůže. Nakonec spolu všechny tři přišly domů. Nejmladší byla teple oblečená a matka jí přikázala jít okamžitě do postele. Babička Procházková slíbila, že se o ni bude starat, dokud se úplně neuzdraví, prvně se s Marií chvíli domlouvaly, kde, jestli bude Eliška doma, anebo jestli půjde k babičce, nakonec se však dohodly, že půjde na chvíli k babičce, protože ta má doma vše potřebné a v domácnosti u Marie se stejně nevyzná.

„Vážně ti to nevadí?“

„Kdepak, aspoň se o ní postarám a ještě si ji trochu užiji, stejně budeš muset zase do práce,“ odpověděla starší žena.

„Tak moc děkuju, mami.“

„Za nic.“

Eliška si vyžádala tatínka, který se po krátkém zaváhání odebral do dětského pokoje. Mariina matka po něm šlehla pohledem a očima se ptala své dcery, co s ním je. Ta jen zakroutila hlavou, aby to její matka nechala být. V tom zazvonil telefon. Marie ho odešla zvednout: „Matoušková.“

„Ahoj, neruším?“ ozvalo se ze sluchátka. Byla to Helena.

„Ne, právě jsme se vrátili z nemocnice. Eliška měla v noci horečky, ale už je jí líp. Děje se něco?“

„Ne, ne... jen... vím, že se chceš o Elišku postarat, ale jen jsem se chtěla zeptat, kdy přijdeš do práce? Ale jsem ráda, že je Elišce líp.“

„No, chtěla bych po neděli. Asi hned v pondělí. Máma se o Elišku bude starat.“

„Tak dobře.“

„A vážně se nic nestalo? Zníš nějak nejistě...“

„Vůbec ne. Jen... No, vysvětlíme ti to, až přijdeš. Měj se, ahoj. A pozdravuj Elišku, pošlu jí nějaké ovoce.“

„Vysvětlíte?“

„Ano. Ahoj, hezký víkend.“ Marie zakroutila hlavou. Co se mohlo ve škole stát, že ji volají? Vzala si volno na dva týdny, její práci předala na chvíli Heleně, stejně jí už dva roky, co Marie nastoupila jako ředitelka, pomáhala. Chtěla z ní udělat svou zástupkyni.

* * *

Další den odvedla Elišku k babičce. Marie si myslela, že se bude její dceři stýskat a nebude chtít jít, ale ta ji překvapila, byla nadšená, měla svou babičku moc ráda a líbily se jí staré obrazy, které babička ve svém bytě měla. Předběžně se domluvily, že paní Procházková bude svou vnučku hlídat týden, pak se uvidí, jak jí bude a jestli už bude moct jít do školy.

Jaroslav šel do práce až další den. V pátek. Bylo divné, že ho nikdo ve čtvrtek nesháněl, nevolal k nim domů. Připisovali to všeobecnému shonu, kterého byl okolo středečních událostí plno. Marie měla za poslední tři roky čas jen sama pro sebe. Dopoledne šla ke své matce navštívit Elišku, ta si zrovna prohlížela sbírky motýlů a různých jiných brouků svého dědečka, byl to profesor biologie, zajímal se především o hmyz, ale doma ve své pracovně měl i několik vycpaných exponátů ptáků, veverek a dokonce divokou kočku. Marie se, když byla malá, těch vycpaných zvířat bála, proto je její otec musel dát pryč. Odnesl je do práce, kde měli uskladněné přírodovědné sbírky. Zemřel dříve, než se Eliška narodila. Měl slabé srdce, uměl však krásně vyprávět o živočišné říši. Jeho dcera ho byla schopná poslouchat hodiny. Krátce před polednem se s matkou a dcerou Marie rozloučila a odešla domů vařit oběd. Po jídle se rozhodla, že si bude číst knihu od Virginie Woolfové K majáku, od někoho ji dostala, ale až dnes našla chvíli klidu, aby se na ni řádně soustředila, což si dlouhá souvětí vyžadovala. Nasadila si brýle na čtení. Myšlenky ji však neustále odváděly k hovoru s Helenou, Slávkově nadřízenému, Proseckému a Eliščině zdraví. Než stihla dočíst stránku, v zámku zachrastily klíče. Jaroslav! Ale co tady dělá?

„Ahoj!“ zavolal na ni z předsíně.

„Ahoj, co tu děláš? Jdeš skoro k obědu.“

„Vyhodili mě.“

„Cože?!“ Marie zaklapla knihu a došla za manželem.

„Jo, slyšelas dobře. Někdo, nevím kdo, se vyjádřil, že nestrpí takové protistátní nespolehlivé živly, který se opíjí a napadají slušné občany, tedy ehm... soudruhy.“

Marie opírající se o rám dveří vedoucích z kuchyně tomu nemohla uvěřit: „A co chceš dělat?“

„Najít si novou práci?“ pokrčil rameny její muž. „Vedoucí mi řekl, že se postará, aby mě nikde nezvali,“ odsekl nakvašeně. „Tady se člověk zastane své ženy a další den ho vyhodí z práce. Krucinál!“

„A to tě může vyhodit? Jen tak?“

„Nevím, Marie, jak vidíš, tak jo! Dal jsem přes hubu Proseckýmu, jsou s vedoucím přátelé, tak se pak člověk nemůže ničemu divit,“ podíval se na ni. „Neboj se, nějak to vyřeším. Postarám se.“ Marie chvíli pozorovala, jak odhazuje věci, klíče, kabát, pracovní brašnu, kterou měl plnou věcí z práce, jak kleje a nasupeně prochází kolem ní do kuchyně. Ve dveřích ho zastavila a jednou rukou chytila okolo pasu: „Pojď sem, ty můj statečný muži.“ Hlavu si položila na jeho hrudník, on jí obtočil ruce okolo pasu. „Vyřeší se to. Neboj,“ uklidňovala ho.

„A jak asi?“

„Najdeš si něco jinýho.“

„A co? Nikde mě nevezmou.“

„Ale vezmou. A když ne, tak zrovna sháníme školníka.“ Inženýr školníkem. Výborně.

Povzdechl si. „Děkuju, ale nebude třeba. Něco si najdu sám. Jsem hlava rodiny, musím se o vás postarat.“ Došli do kuchyně, kde se Jaroslav posadil ke stolu. Marie mu přichystala oběd a sedla si naproti němu. Často ji uklidňovalo sledovat úplně obyčejné životní skutečnosti. Jejího muže, jak obědvá, jak pomáhá jejich dceři s úkolem z počtů, svou matku, když vypráví Elišce příběhy z dětství. Běžné události, které se zdají být naprosto bezvýznamné. V životě rodiny a životě lidském jsou to však nenahraditelné okamžiky štěstí, klidně plynoucího času.

Jaroslav ji vyrušil z přemítání o tom, jaký dar od Boha dostala. „Bylo to moc dobrý. Děkuju.“

„Rádo se stalo,“ usmála se. „Dopoledne jsem byla za Eliškou. Zase je jí o něco líp. Babička ji rozmazluje.“ Natáhla se pro talíř, aby ho mohla umýt. Její ruku ale uchopil Jaroslav a přitáhl si ji za ni k sobě. „To jsem rád. Ale kdo rozmazluje tebe?“ Posadil si ji na klín.

„Mě?“ Pozorovala, jak se jeho oči smějí.

„Ano, tebe.“

„Nikdo,“ zlobila ho. Pohrávala si vlasy u jeho uší. Sundala mu brýle a jemně přejížděla palcem po pravém spánku a vráskách na často zamyšleném čele.

„Tak to musíme napravit,“ políbil ji. Letmými doteky úst zasypával drobný nos, tváře, unavené oči, které ještě před chvílí skrývaly brýle na čtení, čelo a nakonec ústa. Přitiskl si ji k sobě. „Víš, holčičko, jsem moc šťastnej, že tě mám. Říkám ti to málo. Když ses tenkrát vrátila...“

„Nemluv o tom,“ raději mu rychle polibky opětovala. Nechtěla vzpomínat. Ale její myšlenky se přece jen rozběhly k době, která následovala těsně po jejím návratu do Prahy z německého vězení.

V ten den, co přijela vlakem do Prahy, byla krásná, skoro letní, neděle. Na konci května už stromy hrály všemi barvami svých květů. Ji však hnala jedna jediná touha. Stisknout v náruči svou dceru. Cesta z Německa trvala nějakou dobu, možná mohla trvat i déle, kdyby ji nehnala touha za rodinou.

Několik prvních měsíců v noci téměř nespala, pozorovala svou spící dceru nebo si dlouho vyprávěli s Jaroslavem, co se doma dělo, když tu nebyla. Pokud si nepovídali, objímali se, cítila, že svému muži chyběla i fyzicky, ale chápal, že na ni v tomto nemůže naléhat. Byla tak slabá, křehká... až z toho onemocněla. Měsíc strávila v nemocnici, kde skoro celou dobu spala. Snažila se být vzhůru, když za ní přišli na návštěvu její blízcí, Helena nebo Věra s Karlem. Vždy se to nepovedlo.

Poté, co nabrala síly a přibrala pár kil, teprve tehdy na ni začaly doléhat psychické problémy. V noci křičela ze spaní, budila se, až chorobně se bála, že ji někdo pronásleduje. Hodně o tom všem, i o situaci ve vězení s Jaroslavem mluvili, nikdy mu však nebyla schopna říct vše, a tak to už pravděpodobně zůstane. Slávek byl, co se její osoby týkalo, dost bouřlivý typ, jinak klidný. Když mu vyprávěla o pochodech smrti, odnesla to kuchyňská židle, kterou doslova rozmlátil před domem. Nesnesl pomyšlení na to, že jeho ženě někdo ubližoval a on tam nebyl, aby ji ochránil. Nenáviděl tu bezmoc. Kdyby jen věděl...

„Miluju tě. Dej mi facku, kdybych někdy řekl něco jinýho.“

„Já tebe taky,“ pohladila ho po třídenním strništi. Někdy vypadal jako kluk, oči mu jen zářily. „Zítra máme jít k Chaloupkovým.“

„Vím, domluvili jsme se s Karlem v hospodě.“

„Na čem?“

„To ti bohužel nemůžu říct.“

„Proč? Je to tajemství?“

„Je to pro tvoje dobro. Věř mi a už se neptej.“ Její otázky zahnal dalšími polibky, když ji vedl do ložnice.

* * *

V sobotu odpoledne stáli u vstupních dveří do domu, kde bydleli v prvním patře Věra a Karel. Jaroslav zazvonil. Za chvíli seběhla dolů Věra a otevřela jim. „No konečně, kde jste?“ změřila si je přísně. „A kde máš večerní šaty, jdeme přece do divadla?“

„Úplně jsem zapomněla, promiň. A abych řekla pravdu, ani se mi moc nechce. Co se jen projít? A proč tam nemůžeme být taky?“ kývla Marie hlavou ke schodům.

„Protože...“ začal Jaroslav, ale Věra ho přerušila: „Znáš to, pánská záležitost. Šachy a tak...“

„Vy mi něco tajíte.“ Marie střídala pohledy na Slávka a Věru.

„Říkal jsem, aby ses neptala a-“

Věra ho znovu přerušila: „Přece bys nechtěla pozorovat tu nudnou hru a popíjení.“

Ze schodů se ozval hlas Věřina muže: „No tak Vierka, kde si? Prečo si Jaroslava ešte nepriviedla k nám hore?“ Byl to totiž Karol. Ale nikdo ze Slávkových kamarádů nepoužíval tvar jeho slovenského jména. Bylo to asi jakési rýpnutí, kterým ho stále už od vysoké školy provokovali. Dokonce i příjmení počeštili. Správně mělo být Chalúpkovci. Jiný by se určitě zlobil, ale Karol to bral, byl veselá kopa a na oplátku měli i oni své přezdívky. Jaroslav byl skaderuka-skadenoha pro jeho výšku. Halapirkoš byl Honza, který prý, podle Slávkova a Karlova vyprávění nikdy nezkazil žádnou legraci a přicházel s těmi nejbláznivějšími nápady, jak si zpříjemnit léta na vysoké. Jiří byl holobriadok, protože stále vypadal jako chlapec, i když byl mohutnější postavy. A nakonec Josefova přezdívka byla Pepo-ťarbár kvůli jeho nešikovnosti. Sám Pepo se chvástal, že už je to lepší, našel si konečně jako poslední z nich slečnu, ale Slávek vyprávěl, že na studiích byl Josef schopný zakopnout i na rovné podlaze, doma rozbít za den tři talíře a tak dále. Zkrátka pětice kamarádů jakou by jeden pohledal.

„Áno, drahý, už idem! Počkaj tu, miláčik, chalani hore žúrujú a pýtají sa na kamaráta. Hneď som pri tebe.“ Marie se musela smát a smála se ještě, až se Věra vrátila, jen co odvedla Jaroslava k nim do bytu.

Otevřelo se okno od Věřiny kuchyně, z něhož vykoukla Karlova kučeravá hlava: „Prepáč, Mária, vrátime ti ho v úplnom poriadku. Neboj sa. Len tu potrebujeme prebrať zopár dôležitých informácií. Majte sa, baby, pekný večer.“ A zavřel okno.

„Já ti dám baby,“ zahrozila Věra ještě, než se rozešly do zimních pražských ulic. Měla Chaloupkovi ráda.

„Snad mi ho zase neopijí.“

„Neboj se. Dnes ne,“ uklidňovala ji Vierka.

„Víš, mně přijde, že mi Slávek něco tají...“ Věra si ji pátravě prohlížela. „Ale pokud mám pravdu, snad ví, proč to dělá. Prý pro moje dobro,“ povzdechla si. Přemýšlela, proč nemohla jít ani nahoru do bytu, s kým se tam „chalani“ stýkají?

„Myslím, že to ví moc dobře. Jarda by neudělal nic neuváženýho, buď klidná.“

„Doufám, ale stejně...“ Nakonec se rozhodly, že nebudou o svých manželech a ani o práci mluvit a užijí si hezký večer v zasněžené Praze.

---