Cesta vlakem

Vlak se konečně dal do pohybu, jako vždy doprovázen nepříjemným pištivým zvukem. Lidé čekající na jiné spoje jen zaneprázdněně a závistivě hleděli na náš vagón, jehož pasažéři se do svého vytouženého cíle dostanou o něco dříve než oni.

Nádraží  i městské budovy se už staly minulostí a vystřídala je rozsáhlá pole. Já si konečně sundal svoji bundu, složil jsem ji na klín a konečně jsem získal příležitost si s klidem prohlédnout zbylé členy kupé.

Mé oči se zaměřily nejdříve na mladého, na pohled vyhublého chlapce. Jelikož se vždy nejdříve zaměřuji na lidské pocity, obličeji věnuji nejvíce času. Nenápadně jsem se na něj sem tam podíval, což mi stačilo, abych se seznámil s jeho tváří. Působil velice znuděně, až sklíčeně. Jeho ústa se ani nepohnula, oči hleděly na špičky tenisek, tváře zrudlé od podzimního větru. Dalo se poznat, že ho něco trápí, že má pokrk svého života a že očekává nějakou zásadní změnu. Uměl jsem si představit naprosto dokonale velké problémy ve škole, kterých jsem sám měl nemálo. Možná jich tenhle hoch má ještě více než já a nedokáže se s nimy vypořádat. Třeba ho ostatní nepřijímají a on toužebně přemýšlí o novém začátku. Špatné známky člověku také dokáží velice znepříjemnit život. Přísný otec ho zřejmě bije za každou hůře napsanou písemnou práci, učitelé jsou na něj zasedlí a on jen čeká, až to všechno skončí. Mé myšlenky plynuly dále a já se pozastavil nad asi nejhorším možným vysvětlením chlapcovy špatné nálady. Určitě se zrovna snaží zadržovat slzy a nemyslet na svou milou, která ho pro jeho obyčejnost a nevýjmečnost opustila. On ji musel milovat celým svým já a obětoval jí všechno, na cem mu v životě záleželo. Až příliš hrdá a povrchni dívka ho musela prostě odkopnout, protože hledala někoho vyčnívajícího, kdo si její skaženost zaslouží. Chlapec jistě nyní prochází tím bolestivým obdobím a bojí se o tom s kýmkoliv mluvit.

Mé myšlenky se zklidnily a já už jen uvažoval nad tím, který z těchto těžkých životních situací tohoto chlapce trápí. Možná jedna, možná všechny. Hocha jsem si už nadále nevšímal. Jeho oblečení mi nedokázalo nic prozradit a jeho poddajná pozice na sedadle jenom doplňovala moje předchozí teorie.

Otočil jsem tedy pomalu hlavou a zahleděl jsem se na zhruba čtyřicetiletého muže, jenž stále křečovitě svíral svůj malý kufřík. Na tváři už měl pár vrásek a jeho úzké modré oči vyzařovaly únavu a přepracovanost. Po dlouhém dni stráveném vyřizováním faktur, přijímáním nepříjemných telefonátů a posloucháním nesčetných požadavků od nadřízeného. Musela ho bolet záda od neustálého sedění v nepohodlném starém křesle za monitorem počítače a jeho hlava musela třeštět ze zvuků tiskáren a hlasitých rozhovorů nespočtu spolupracovníků. Na stole určitě má fotografii své rodiny, kterou se povzbuzuje a uklidňuje svou chaotickou a stále zaměstnanou mysl. Teď konečně míří domů po monotónním a vyčerpávajícím dni, který se bude hned zítra opakovat. Vycítil jsem, že je také celkem vyděšený, protože občas sebou jeho ústa maličko cukla, jako kdyby v nich měl nějaký tik. Dost jsem toho muže litoval a přál jsem mu, aby alespoň doma mohl uklidnit svou mysl. To mi ale přišlo takřka nemožné vzhledem k jeho předůležitému kufříku, který musel obsahovat další nedodělanou práci, která mu spolkne celý večer a kus noci.

Do očí se mi draly slzy, když jsem si stále prohlížel jeho zbědovaný a unavený obličej. Více jsem už ale nedokázal vyčíst. Byl oděný v černém obleku, stejně jak tomu bylo u každého jiného firemního zaměstnance na nějaké úrovni. Ještě chvíli jsem si vytvářel iluze o jeho vykoupení z takového zbědovaného života a potom jsem se konečně začal věnovat poslednímu spolucestujícímu.

Pod kulatými brýlemi jsem spatřil pár klidných a vyvážených laskavých očí. Nejevil žádné známky stresu nebo smutku a jeho rozpoložení na mě působilo celkově pozitivně. Jeho tělo i duše právě zřejmě odpočívala po nějakém vyřizování ve městě nebo po shledání se starými přáteli, které po spoustě let konečně opět spatřil. Možná si šel nakoupit nějaké výherní losy a už se nemlůže dočkat, až si je doma večer setře v obývacím pokoji. Doma na něj čeká jeho milující žena a chystá mu kávu a kus koláče, přičemž má puštěné rádio. On už jen vyčkává, až bude moct doputovat k předním vrátkům malého, ale útulného a upraveného dvorku, až pohladí starého jezevčíka a až políbí svou paní na tvář. Celá tahle myšlenka mě hřála u srdce a já se na pána nevědomky usmíval.

První kapky deště dopadly na okna vagónu a já si uvědomil, kolik času zatím uběhlo. Do mého cíle ovšem zbývalo ještě pět zastávek, ktaže jsem se jen trochu schoulil a pozoroval houstnoucí podzimní spršku. Všichni spolucestující se mi teď zdáli bližší a měl jsem pocit, že je znám už strašně dlouho. Tyto platonické známosti bohužel skončily během několika zastávek, kdy jsem je pouze mlčky pozoroval, jak odcházejí z mého života. Přemýšlel jsem, jestli je zas někdy potkám. Nebylo to pro mě vlastně důležité. Neměl jsem zájem se s nimi bavit nebo je blíže poznat, protože to by zničilo všechny mé iluze a pocity, které jsem z nich získal. Kdybych je potkal, pozravil bych je a jen doufal, že se jejich život mění k lepšímu. Nyní ale ukládám své pocity ke spánku a už jen poklidně vyčkávám, až se vlak zastaví na samém konci.

Mladý hoch dorazil domů a byl promoklý. Náhle se jeho špatná nálada vytratila a on nabyl novou energii. Jeho usmívající otec mu oznámil, že ten trávník dnes kvůli dešti sekat nemusí. Když se ho ještě zeptal na nějaké novinky, chlapec mu pyšně předložil několik jedničkou obdařených písemek. Otec se jen upřímně smál a byl rád, že má tak skvělého syna. Ten zatím odhodil tašku a chystal se vyrazit ven za svými přáteli a hned ten večer se měl setkat s krásnou Veronikou, která je jeho věrnou přítelkyní už dva roky.

Zazněla rána zavírajících se domovních dveří a účetní si odložil kabát. Vešel do jídelny a položil kufřík na stůl. Inhed k němu přispěchala jeho žena a políbila ho na tvář. Muž se začervenal a otevřel kufřík. Uvnitř měl v deskách důležité oznámení o povýšení, které zahrnovalo znamenítý plat a kratší pracovní dobu. Takovéhle možnosti má nastávající ředitel místní pobočky známe cestovní kanceláře. Firemní auto a dovolená... to už bylo příliš. Celý den byl nervózní a napjatý, až tuto zprávu oznámí své drahé polovičce a dvoum malým holčičkám, které si na zahradě hrály. Konečně bude mít čas na děti a své záliby. Z očí mu začaly stékat slzy a znovu políbil svou ženu.

Nově natřená brána již nevrzala, když se jí starý pán pracně snažil otevřít. Byl velice překvapen. Toto místo navštěvoval často a na ten zvuk, který ohlašoval jeho příchod, si už nějak zvyknul. Nyní kráčel po úhledné, ale nyní zablácené cestičce. Míjel řady mramorových desek a něco hledal. Na tváři měl stále klidný výraz a kráčel jistým krokem. Zastavil se a zaměřil svůj pohled na jednu konkrétní desku. "Přišel jsem na návštěvu. Koukám, že se tu o to dobře starají," zašeptal a kleknul si. Položil ruku na náhrobek svojí ženy a na obličeji se mu objevil nepatrný úsměv. Po klidné tváři mu začaly téct slzy, ale on se nepřestával pokojně usmívat.