Prázdný pokoj 1.část

Pokoj

Takže si to zrekapitulujme:

  Jmenuji se Petr Závojník a jsem tady zavřený. Nemám tu nic než postel, WC a pravidelnou stravu. Oblečení nevlastním - jsem nahý. Moje cela je osvětlena bledým světlem, které vychází ze stropu. Po zářívkách nebo čemkoliv jiném není na stropě ani stopy. Dokonale rovný povrch. Možná divné, ale už jsem si zvykl. Jiné světlo tady není. Okna - nejsou. Jen zdi. Všude kolem jsou čistě bílé prázdné zdi. Celkem čtyři. Nevím, jestli je noc nebo den. Vlastně mi je to jedno. V podlaze se občas objeví díra, ze které vyjede jídlo. To je jediná příležitost vidět, že čas se hýbe. Jo, ještě je tady jedna díra. Do ní seru. Nic víc tady není. Nemám vůbec žádnou představu, jak jsem tady dlouho, ani kolik dní nebo let mě tady ještě čeká. Nejspíš tady jednou i umřu.

  25.4.2002

     Zpráva č. 235

  Subjekt P.Z. nejeví žádné známky aktivity. Delší dobu je ve fázi stagnace. Jeho organismus je ve stabilizovaném stavu. Pleť mírně pobledlá, pohled netečný. EEG vykazuje známky duševní aktivity.

  \"Brr, to je nuda!\" pomyslel si Robert, když psal dnešní Zprávu. \"Jaký má tohle všechno smysl?\" povzdychl si a poslal ji ENTREM Nahoru. \"Slohově nic moc,\" pomyslel si a hmátl po tlačítku ESKEJKP. Na obrazovce už ale blikalo: ZPRÁVA ODESLÁNA.

  \"Prej je to nějak hódně důležitý. Není to trochu podraz? Tahle někoho sbalit, vyšplouchat bednu a nechat ho samotnýho? Co je na tom tak důležitýho? No nic, noumaj problem, když budu makat, možná se dostanu Nahoru a dozvím se, co maj ti blbci Nahoře za lubem. Prej sou docela dobře placený. Jojo, sedět si s nohama nahoře, přijímat Zprávy klepnutím malíčku do ENTRU...a stejným prstem je i mazat. Hm, to bude kravina, nejspíš to všechno k něčemu je. To by si s tím hošani nedali tolik práce a navíc, prej jdou na tenhle výzkum dost dobrý prachy vod státu. I když stát a už je vrazil na různý místa...no nic. Hlavní je dostat se vodsud pryč, nejlíp Nahoru. A to rychle, už mě to tady začíná lízt krkem.\"

  Kde jsem se tu ksakru vzal, to už neřeším. Proč to nevím? Debilní hlava, prostě nevím. Nevímnevímnevím! Jen občas něco prosvitne a já... NE! (Za žádnou cenu nezkoušej vzpomínat, bolí to tak, že se z toho jednou zblázníš, jasný?) Hm, tak to je fajn, mám tady zase svýho kamaráda na pokec. Sebe. Tfuj, já jsem patouš, tfuj. (Začínáš bejt schizouš, vole, schizouš). Hahaha,  asi bude nejlepší tyhle stavy zaspat. Kdybych tak mohl pořád spát...

  \"Co je to za ptákovinu? No co, změna. Prej mu tam mám dát tenhle černej centropeňák fix,\" řekl si Robert, poťukávajíc si jeho kovovou špičkou po prstu. \" No tak, Robi, máš šanci, dej mu ten fix a seš mezi hochy Nahoře.\" Usmál se a zaměřil pozornost na poloprůhlednou podlahu pod nohama. Skrz ní mohl lehce vidět neklidně spícího Petra Z. Myšlenka na postup se už nezdála tak odvážná.

  Košatá jabloň obsypaná růžovými květy příjemně voní. Všude kolem je slyšet monotónní ÓÓM včel. Ležím pod stromem a je mi nádherně.  Letní sluníčko proniká skrz lístky a kvítky jabloně a kreslí mi na těle mapy světla a tmy. Je hrozné vedro a nic se mi nechce. Nechávám se unášet hukotem včel. Oči se mi zavírají... \"Petře,\" ozve se mi v hlavě ženský skřehotavý hlas. \"Petře!\" Není to v hlavě. Otvírám oči a vidím malou, shrbenou babičku opírající se o zkroucenou hůl. Prudké slunce jí dopadá na šedou zástěru, která se ve vánku lehce vlní. \"Dobrý den, babičko, co potřebujete?\" ptám se a vůbec mě nepřekvapuje, že zná moje jméno. \"Chtěla jsem vědět, zda mě ještě slyšíš, Petře\" řekla a  začala se ztrácet, až  zmizela úplně. Několikrát jsem zamrkal, ale byla pryč...

  Na mou bledou, unavenou pokožku dopadá chladné bílé světlo. Ležím v posteli a chvěju se. Jsem zase v obklíčení bílých zdí. Žádná jabloň. Po chvíli si sedám a protírám oči. Co to zatraceně bylo? Nevím, ale moc bych se tam chtěl zase vrátit. (Ale nejde to, viď?) Hm. Už mě nepřekvapuje ten druhý hlas v mé hlavě. Snad si i trochu rozumíme...

  Ještě rozespalýma očima očima těkám po mé místosti - coby? Žádná změna. Jdu ke své díře a pokuším se vykonat potřebu. Co to tam...je? Asi půl metru v šachtě je cosi bílého. (Ha, ha, máš roupy!) Nech toho! Tak co by to mohlo... Sahám tam vyloženě s nechutí a představuju si sebe jako laboratorní myš, strkající čumáček do hlavně pistole. (Proč pistole? Že by past?) Tak ať. Uvidíme. Jak já chci ven.

  Z díry jsem asi na pátý pokus vylovil jakýsi bílý váleček, jehož jeden konec měl černou barvu. Připadám si teď  opravdu jak krysa. I ten pocit, že mě někdo pozoruje, je tu také. Navíc je silnější než kdy předtím. No co, tuhle paranoiu jsem si už dávno vyřešil. Vzpomínám si, jak jsem kdysi prolézal celou místnost centimetr po centimetru, abych našel sebemenší nerovnost nebo dutost. Nic. Je snad v mé hlavě. (Ha, ha, to se ti povedlo!) Hele, nech toho, momentálně si vystačím sám, Pavle! Jé, on už má i jméno? To je roztomilý. Tak dost! Podívám se, co je zač, tady ta věcička. Kdyby to bylo apoň trochu ostrý, tak bych... Jak rád bych odsud vypadl. Pryč. Zmizet. Ztratit se. (Spíš rozložit se.) Nech toho! Uvidíme, uvidíme. Usmál jsem se a začal zkoumat bíločerný váleček. Zjistil jsem, že to černé je vlastně plastikový kryt. A pod ním? No jasně! Pod tím zatraceným krytem je špička. Hrot. Osten... No osten ne, ale je dost ostrý na to, abych... (Jen to řekni: Aby ses mohl tím hrotem bodnout do krku nebo předloktí.) Pavle, nech toho! Ale jo, má pravdu. A vůbec, to myslíš vážně, Pavle?! Mlčí. Samozřejmě že mlčí. Ach jo. Měl bych to skončit, dokud jsem jakž takž rozhodnut. A JSEM rozhodnut? Co je to za blbou otázku? Jak rozhodnut? Tady není co řešit.

   Už když jsem mířil, stále \"rozhodnut\" na své žíly pozoroval jsem se zvenčí. Opravdu to ten Petr (nebo Pavel?) udělá?  Jasně že jo!