Noční pochod

Noční pochod   

Jen armáda je upřímná. Přiznává, že se hodnosti dávají za poslušnost.

                                                                                  Gabriel Laub

     Večer soudruzi odešli do kinosálu, všichni v gala uniformách, v bílých košilích s hnědými kravatami a vyznamenáními in natura. Na některých z nich ta barevná cingrlátka pěkně jiskřila. U roty se nedělo nic mimořádného a já se domluvil s dozorčím, že půjdu do kina a pokud se vyskytne něco zvláštního, ať pro mě pošle spojku. Kino Oko bylo naštěstí hned vedle kasáren v ulici Hradecké.  Jak jsem již předeslal, bylo domluveno heslo s uvaděčkami, pro rychlý odchod v případě potřeby. Na jakém filmu jsem se ten večer byl podívat, si již nepamatuji, ale nebylo mi přáno ho zhlédnout celý. Těsně před koncem promítání filmu, asi o půl jedenácté, mi uvaděčka potichu přišla říct domluvené heslo o návštěvě a já utíkal do kasáren.

       Proběhl jsem průjezdem u vchodu k nástupišti před budovu ertézetky a zůstal jsem ohromeně zírat na nastoupenou rotu vojáky v plné polní. Před vchodem do budovy seděl na lavičce velitel roty Lojza Válek, vedle něho velitelé čet Lipš s Céčkem.  Vypadali nápadně ospale, nebo se tak netečně opilecky tvářili. Chvíli jsem si seřazené vojáky překvapeně prohlížel. Vešel jsem do kanceláře, odkud vycházely úsečné povely nadporučíka Zemánka, který nařizoval staršinovi Kosovi, aby rozsvítil lucerny. Kos stál v rohu kanceláře na židli s rukama vzhůru a prosebně odpovídal, že lucerny nerozsvítí.

           Povely k zažehnutí luceren Zemánek doprovázel máváním rukou, ve které držel pistoli. Kos odolával statečně a stále odmítal lucerny rozsvítit. Lucerny byly potřebné k osvětlení pochodující jednotky za tmy na začátku a na konci tvaru. Ve druhém rohu kanceláře seděl politruk Honza Blehár a přesvědčoval unaveným hlasem soudruhy, aby neblbli, protože je venku poslouchají vojáci a bude z toho ostuda Lidově demokratické armády.

           Díval jsem se na to s úžasem, protože tak totálně ožralé velení ertézetky jsem ještě neviděl. Zemánek vytrvale velel k zapálení luceren a mával výhrůžně pistolí, Kos nepřestával prosit, aby lucerny nemusel zapálit. V okamžiku, kdy zazněl výstřel, jsme s politrukem Honzou zalehli na zem pod psací stůl a zaujali polohu ležícího střelce.  Bylo slyšet, jak Kos seskočil z židle a zapaluje připravené lucerny. Ruce se mu klepaly, chvíli trvalo, než se lucerny rozhořely. Vyběhl ven a my se odvážně vydali za ním. To již stál Lojza před rotou a zavelel k pochodu.

           Oni ten poplach mínili vážně. Jak byli nabiti diskuzí a usnesením z výroční členské schůze útvarové organizace Komunistické strany Československa, tak si usmysleli, že bojovou připravenost jednotky budou zvyšovat neprodleně a nebudou výcvik odkládat a čekat až nás imperialisti a váleční štváči v čele s USA napadnou.

             Musel to být zajímavý pohled na pochodující jednotku přes bránu, průjezdem ven z budovy. Přihlížející dozorčí útvaru vypadal dost zděšeně, ale mimo salutování se nezmohl na nic. Tak jsme vypochodovali kolem pomníku bratranců Veverkových směrem na Chrudim, přes Nové Jesenčany a Dražkovice. Vojáci šli trpělivě volným krokem, podle opileckého tempa velení. Za Dražkovicemi vydal Zemánek dokonce povel zpívat. Blížila se půlnoc a naštěstí jsme byli mezi poli, takže rota se svým zpěvným pochodem „Přes spáleniště, přes krvavé řeky, jdou mstící pluky neochvějně dál“ nebudila spící civilisty, kteří by neměli pro tento druh zvyšování bojové připravenosti pochopení.

             Lojza Válek byl jiného mínění. Před Mikulovicemi zavelel k rozvinutí v rojnici po pravé straně silnice v bahnitém poli a zakřičel:

            „K zemi, přískoky vpřed!“

         Když vojáci viděli, že jejich velení neváhá a v těch extrovních uniformách s vyznamenáními in natura, bílých košilích s hnědými vázankami, se vrhá k zemi, následovali je s nadšením také. Já byl proti, ale nemohl jsem nic dělat. Skočil jsem vedle příkopu do trávy, abych alespoň nebyl v blátě, a přískoky jsem rotu následoval. Asi po padesáti metrech bylo plížení odvoláno a rota se opět seřadila do pochodového tvaru, tentokrát již ve směru zpátky na Pardubice. 

            Byl vydán povel volno, kouření dovoleno, čehož kuřáci hbitě využili. Byl slyšet polotichý hovor vojáků, z nichž na většině bylo vidět, že z celé akce a z lampasáků mají velikou legraci. Velení stálo stranou a povzbuzovalo se navzájem dalšími nápady, jak zpestřit noční výcvik svých statečných vojáků Lidově demokratické armády. Vyprošťování raněných a přenášení do sběrných míst. Zaujetí čáry obrany se zakopáním. Vytvoření minového pole a jeho zpětné odminování.  Postupně další nápady zkritizoval politruk Honza Blehár, který vše posuzoval z politického hlediska a doporučil Lojzovi, aby se rota po výtečném splnění úkolu vrátila zpátky do kasáren. Mě vůbec nebrali na vědomí. Stál jsem na konci roty a raději jsem se přímému kontaktu s ostatními vyhýbal. V duchu jsem si nadával, protože jsem se toho poplachu vlastně účastnit nemusel, ale byli tu moji řidiči, tak jsem považoval svoji přítomnost za povinnou. 

            Konečně se Lojza rozhodl a zavelel k pochodu zpět do kasáren. Na uniformy zamazané od bláta byl otřesný pohled. Bláto dokonce zůstávalo na silnici za pochodující jednotkou, jak z uniforem a bot odpadávalo. Při pochodu kolem Bachmačských kasáren se rota již unaveně ploužila a ve svítajícím ránu se na nás kolemjdoucí civilisté dívali s nelíčeným zájmem a politováním. Na celém tom divadle bylo nejzajímavější, že se rota chovala naprosto ukázněně, řekl bych, že ty nesmyslné povely a přískoky a pochod se zpěvem plnili s jakousi zlomyslnou radostí. Mně to příjemné nebylo a byl jsem rád, když rota zastavila před naší budovou a byla dán povel k rozchodu. Rota dostala pro zbytek dne volno, jednak k úklidu a vyčištění výstroje a zbraní a také k dopolední náhradě spánku. Kos zhasnul lucerny a uložil je do skladu. Zemánek horlivě čistil pistoli.