Höschlovské klubíčko rozporů

Milá Kitty,
„klubíčko rozporů!“ To je poslední věta mého předešlého dopisu a první toho dnešního. „Klubíčko rozporů“, můžeš mi přesně vysvětlit, co to je? Co znamená rozpor? Jsou v něm, jako v mnoha slovech, dva významy. Rozpor zvenčí a rozpor zevnitř. Ten první je obvykle: „nespokojit se s míněním ostatních lidí, vědět to líp, mít poslední slovo“, zkrátka samé nepříjemné vlastnosti, pro které jsem vyhlášená. Ten druhý, o němž se u mne neví, je moje tajemství. (Z „Deníku Anny Frankové“)

Höschlovské klubíčko rozporů

Ve své rubrice v Reflexu psychiatr Cyril Höschl poučil lidi také o kognitivně-behaviorální terapii ¹:
Během svého vrůstání do společnosti si každý osvojí nejenom role, které „hraje“ ve styku s okolím, ale také tzv. kognitivní styly, prismata, jakými hodnotí skutečnost. Jsou-li tato schémata zavádějící, tzn., vedou-li k poruchám přizpůsobení a činí život jedince obtížným, popřípadě vedou k duševním poruchám, lze je „přecvičovat“ s využitím kognitivně-behaviorální terapie, což je jeden z důležitých psychoterapeutických směrů.
Vychází z toho, že emoce jsou výsledkem toho, jak interpretujeme události a jaký mají pro nás význam. Záleží na kontextu, ve kterém k události dojde, na náladě, v jaké nás zastihne, a na naší předchozí zkušenosti. Jinými slovy, táž událost vyvolá různou emoci u různých lidí či u téže osoby při různých příležitostech.

Což zní naprosto rozumně, ovšem málokdo si je vědom toho, jak moc a jak přímo si zde Höschl odporuje.

Argument a rozpor

Jeden z Höschlových argumentů pro existenci duševních nemocí (a že jich moc není: asi by šly spočítat na prstech jedné ruky) je, že duševní nemoci způsobují sebevraždy, protože sebevraždy nelze vysvětlit životní situací osoby, protože spousta lidí je ve stejné situaci, ale sebevraždu spáchá jen malá část z nich. Takže ti, kdo spáchali sebevraždu, měli neviditelnou duševní nemoc, ostatní ne. Záhada elegantně vyřešena.
Bez-sebevražednou variantou argumentu je „spousta lidí má život pod psa, ale jen někteří jsou v depresi“. Rozdíl je opět vysvětlen přítomností/nepřítomností duševní nemoci.

Vypadá to takhle: Laická veřejnost celkem snadno chápe mechanismy smrti z tělesných příčin („zastavilo se mu srdce“), ale prakticky vůbec nechápe, že mezi ně patří také mozek (stejně pravdivé by mohlo být „selhal mu limbický systém, a tak spáchal sebevraždu“). Namísto toho u nevysvětlitelných úmrtí usilovně hledá srozumitelnou psychologickou příčinu („nevyvedly se mu děti“, „měl doma Semetriku“, „vyhodili ho z práce“). Ve své logice přitom zcela ignorují skutečnost, že mnoha lidem na světě se nevyvedly děti, mají doma Semetriku či je vyhodili z práce, a přes to sebevraždy nepáchají. Rozdíl je v tom, že nejsou dostatečně depresivní. ²

To byl rok 2003, teď rok 2007: Na pozadí sebevražd bývá velmi často onemocnění mozku, nejčastěji bipolární porucha, deprese a schizofrenie. (…) Je příznačné, že v případě srdce nebo ledvin se laici s představou smrtelného selhání orgánu dokáží smířit a dále se už neptají, ale u mozku je tomu jinak. Ten se jakoby nepočítá a všichni stále hledají nějaké zevní vysvětlení: že měl dotyčný nesnesitelné manželství, že ho někdo vydíral, že se mu nedařilo v práci, že se mu nevyvedly děti apod. To všechno může být pravda, ale mnoho lidí žije v příšerných manželstvích, jsou nezaměstnaní, mají děti kriminálníky a sebevraždu nepáchají.
K tomu, aby se rozvinulo patologické chování s tak mocným mechanismem zábran jako je sebevražda, musí se životní události setkat buď přímo s chorobou, nebo alespoň s vysokou zranitelností, a to už je skutečně záležitost fungování mozku jakožto orgánu. Zabít se můžeme zkrátka proto, že nám špatně funguje limbický systém mozku (ten „dělá“ depresivní náladu a tedy i změny chování), asi jako někomu špatně funguje srdce, játra nebo ledviny. Nic víc nic míň. ³

A rok 2015: Zatímco v případě tělesných obtíží, a to i těch, které „nebolí“, jako je diabetes či vysoký tlak, většina z nás chápe, kde je zhruba jejich příčina a ví, že se musí léčit, v případě poruch chování a prožívání to mnohé z nás vůbec nenapadne a místo poruch v aktivitě předního cingula a jiných limbických struktur považují za příčinu svých potíží zlého šéfa, semetriku manželku či nevyvedené děti. Ty k rozvoji nemoci ve skutečnosti nepřispívají o nic více než opulentní večeře k pálení žáhy. Tj. přispívají, ale nejsou příčinou. Spousta lidí má život pod psa, přesto depresivní nejsou. Každý rozumí tomu, že člověku mohou selhat ledviny nebo srdce, ale nenapadne ho, že selhat mohou také ty oblasti mozku, které dělají smutek či veselí a zajišťují pud sebezáchovy. Výsledkem pak může být i sebevražda. ⁴

Höschlův argument je založen na tom, že stejný stav věcí hodnotí všichni lidé stejně. Což je nesmysl. Hodnocení entity je dáno tím, jaký jedinci přináší užitek (kladný nebo záporný). Aby stejnou věc lidé hodnotili stejně, museli by 1. mít stejné potřeby a 2. by tyto stejné potřeby musely být stejně uspokojeny. Víme, že lidé prostě chtějí od života různé věci (v závislosti na pohlaví, věku, kultuře, osobní kultuře…), a druhá podmínka je zjevně absurdní.
Nejde ale o to, že Höschl špatně argumentuje ⁵, což je snad omluvitelné (koneckonců sice není lékař, ale má medicínské vzdělání, a dejme tomu, že proto „není povinen“ být obeznámen s ekonomií a subjektivní teorií hodnoty), ale o to, že si odporuje. V článku o kognitivně-behaviorální terapii přece tvrdí pravý opak tohoto: že lidé stejný stav věcí hodnotí RŮZNĚ (táž událost vyvolá různou emoci u různých lidí či u téže osoby při různých příležitostech). A pokud toto tvrzení považujeme za pravdivé, hroutí se Höschlovo „nalézání“ duševních nemocí v sebevraždách a depresích jako domeček z karet. Takže jeho mnohokrát zopakovaný argument smetává nejen ekonomická úvaha, ale Höschl si ho především smetává sám. ⁶

Závěr

Rozebíraný případ je v naprostém souladu s tím, co říkají szasziáni: že psychiatři mají své pravomoci pouze z historických důvodů (tj. že pro ně není jiný důvod, než to, že v minulosti vznikly a přetrvaly dodnes), a že je obhajují ad hoc argumenty. Höschlův argument „ne všichni páchají sebevraždy/jsou v depresi, tudíž…“ ani nemůže být součástí nějaké systematické obhajoby psychiatrie: je tak slabý, že by byl okamžitě rozmetán – to je zřejmé. Že si Höschl odporuje, je doklad adhocovitosti: chce mít sebevraždy způsobené duševní nemocí, tak si to odůvodní prvním, co ho napadne; pak v článku o psychoterapii napíše pravý opak, ale protože to právě byl ad hoc argument, a ne součást promyšlené teorie, tak to vůbec nevadí; takže potom Höschl úspěšné ad hoc ještě mnohokrát zopakuje.
Podmínkou úspěšnosti takové ad hoc taktiky je, že lidé nepřemýšlejí o psychiatrii; kdyby ale tato podmínka nebyla splněna, psychiatrie by už dávno neexistovala.

 

---

1) http://www.hoschl.cz/?text=2379&lang=cz

2) http://www.hoschl.cz/?text=2329&lang=cz

3) http://www.hoschl.cz/?text=3184&lang=cz

4) http://www.hoschl.cz/?text=5343

5) O čemž jsem psal v textu „Výborný argument 2“, zde: http://www.pismak.cz/index.php?data=read&id=481485

6) Podívejme se na tvrzení pana psychiatra ekonomicky. Höschl napsal:
Emoce jsou výsledkem toho, jak interpretujeme události a jaký mají pro nás význam. Záleží na kontextu, naší náladě, a na předchozí zkušenosti. Táž událost vyvolá různou emoci u různých lidí či u téže osoby při různých příležitostech.
- Čili emoce jsou dány střetem potřeb (poptávka) a událostí (nabídka). Höschl hovoří ani ne tak o nestejných potřebách různých jedinců, ale spíš o různé míře jejich uspokojení. Míra uspokojenosti potřeb je u různých jedinců různá a i u osoby se mění v čase (což je triviální závěr, vyplývá z pojmu: „uspokojení potřeb“ obsahuje „změnu v čase“).

---