Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seO co psychiatři usilují
Autor
Matěj Dovala
O co psychiatři usilují
V pořadu „Máte slovo“ došlo na téma „Máme mít strach z agresivních psychotiků mezi námi?“. Jinými slovy: Máme tady vraždu ve škole 1, vraždu v knihovně 2, masakr v Uherském Brodě 3 – co s tím?
1.
Když psychiatr a exministr zdravotnictví Ivan David dostal prostor představit své stanovisko, řekl toto 4:
Já si myslím, že veřejnost – a tady jsme to viděli – od nás chce jenom dvě věci, podle toho jaká aféra zrovna propukla, a sice abychom nikoho nezavírali, zaprvé, a zadruhé abychom nikoho nepropouštěli. Je to velmi jednoduché.
Takže je potřeba zdůraznit, že těch osob mezi těmi, kteří se léčí pro duševní poruchy, kteří jsou opravdu nebezpeční, je poměrně nepatrný zlomek. A je na společnosti, aby umožnila jejich léčení, a to i v případě, kdy oni sami se necítí být nemocní. Protože máme ze zahraničí špatné zkušenosti se zákony, kdy za účelem, aby nikdo nebyl omezován, byla prakticky zrušena možnost nedobrovolné hospitalizace, ve Spojených státech zákonem Lanterman-Petris-Shortovým z roku 67, a důsledek byl takový, že řada nemocných se stala oběťmi vlastní choroby, protože se pod vlivem nemoci stali pachateli závažného činu, včetně vraždy.
A tady bych si dovolil odcitovat, je to velmi stručné, amerického soudce Kennetha Springera, který ve svém otevřeném dopisu prezidentovi položil otázku, o schizofrenikovi, který zavraždil 10 lidí: "Je Mullin odpovědný za to, že státní úředníci zformulovali šílený zákon, který zabránil jeho léčení?"
- 1. Davidův výrok „lidé nechtějí duševně nemocné zavírat a nechtějí je pouštět“ je křivácký. Je úplně jedno co Franta a Růžena říkají; podstatné je jen jaké mají psychiatři pravomoci: zda jsou dostatečné, nebo ne, zda by se měly změnit a jak. Pokud jsou podle Davida současné pravomoci psychiatrů dostatečné, měl by je hájit; pokud nejsou dostatečné, měl by říct, jak by se měly změnit. Pan psychiatr neudělal ani první ani druhé; v celém pořadu, přestože měl spoustu prostoru, tohle nezodpověděl.
2. Co se týče ohánění se americkým Lanterman-Petris-Shortovým zákonem z 60. let: buď v Česku takovou normu nemáme, a pak je to irelevantní, anebo ji tady máme, a pak je otázka, co pro její změnu David udělal. Nevím o tom, že by David nebo jakýkoliv jiný český psychiatr volal po změně norem upravujících nedobrovolné hospitalizace; také v „Máte slovo“ nic v tomto smyslu neřekl.
3. Méně důležité: David nijak nedokázal, že protichůdné věci po psychiatrech chtějí TI SAMÍ lidé. Je přece logické, že RŮZNÍ lidé chtějí po státu RŮZNÉ věci: že komunista chce po státu něco jiného než libertarián.
2.
Pak dostala slovo primářka PN Dobřany Eva Navrátilová 5:
…dneska někoho nedobrovolně hospitalizovat není vůbec jednoduché, je to poměrně složitá procedura. A myslím si, že velký problém je, že se opravdu protěžují jen ta práva – pořád se říká "pacient má právo odmítnout léčbu", "pacient má právo nechtít spolupracovat", "pacient má právo, právo". Ale nikdo už neřekne, že pacient má třeba povinnost spolupracovat, že pacient má povinnost na tý léčbě participovat. A dám-li pacientovi právo spolurozhodovat o léčbě, měl by nést i spoluzodpovědnost. Ne, že se to potom hodí na toho psychiatra.
Jílková: A paní primářko, řekněte nám, když Vy víte o někom, že je vysloveně nebezpečný, ale nemáte prostě ten důkaz, že by bezprostředně někoho ohrožoval, můžete ho povinně hospitalizovat?
Navrátilová: Ne, nikoho nelze hospitalizovat z preventivních důvodů. Pokud tam není splněno to kritérium, že ten člověk je v tu chvíli nebezpečný sobě nebo okolí, není zákonná možnost toho člověka, jenom proto, že by se mohlo něco stát, nelze ho hospitalizovat.
- 1. Pomiňme slabomyslnost argumentace „říká se ‚pacient má právo nechtít spolupracovat‘, ale nikdo neřekne ‚pacient má povinnost spolupracovat‘“. To už tak bývá, že existence A vylučuje existenci non A.
2. Všimněme si, že paní psychiatrička sice zaujímá k současnému stavu věcí kritický postoj – stejně jako David – ale přitom neřekne, v celém pořadu, co by se tedy mělo změnit – stejně jako David.
3.
Přičemž psychiatři prosazují leccos: v současnosti třeba vznik center duševního zdraví nebo různé destigmatizační aktivity. V roce 2003 se psychiatr Cyril Höschl na stránkách Reflexu svěřil s tím, co mu vadí, co by se mělo změnit 6:
Proč třeba dochází na spoluúčast pacienta či doplatek na recept až po 13ti letech tahanic, když jsme to mnozí hlasitě navrhovali už v roce 1990 a byli jsme vysmíváni. Kde jsme mohli dneska být, kdyby se udělalo hned všechno už tehdy? A přitom už tehdy bylo jasné, že to tak musí být! Totéž se školným na vysokých školách. Co to bylo diskusí! A k ničemu, stejně se zavede, jenže pozdě. (…)
Také mne těší, že vznikají veřejně prospěšné instituce, které nejsou státní, třeba vysoké školy. V podobném duchu se chystají výzkumné instituce, abychom srovnali krok s EU. To je slávy a zákonů! Proč až teď? Vždyť jsme to navrhovali už dávno – jako do dubu. Totéž s univerzitními nemocnicemi. Začali jsme s tím už v prvních letech po revoluci, mnozí zapomenutí náměstci ministrů zdravotnictví i školství si na to jistě vzpomenou. Dodnes se diskuse o nich „chystá“. A takových věcí jsou stovky, stačí jen na chvíli vypadnout z každodenního shonu a připustit paměť, aby se tlačila do vědomí.
- Jak vidíte, o změně kritéria pro nedobrovolnou hospitalizaci ani slovo. Höschl říká, že prosazoval leccos – spoluúčast pacientů, školné na VŠ, vznik výzkumných institucí a univerzitních nemocnic – ale změnu kritéria nebezpečnosti ne.
4.
Vystoupení psychiatrů v televizním pořadu (byť k tématu) a jeden článek z časopisu (byť k tématu) je pochopitelně vzorek: je to příklad, ne důkaz. Faktem ovšem je, že přinejmenším od změny režimu žádný český psychiatr nevolal po změně normy upravující nedobrovolné hospitalizace, tj. po změně kritéria nebezpečnosti. Nebo o něčem takovém víte? Takže, když se vrátíme k vzorku, psychiatři David a Navrátilová si sice stěžují, jak nemůžou nikoho pořádně léčit: „velký problém je, že se protěžují jen práva pacientů“ a „je na společnosti, aby umožnila léčení duševně nemocných i v případě, kdy oni sami se necítí být nemocní“(jako by to společnost neumožňovala!), ale neřeknou, že by se kritérium nebezpečnosti mělo zrušit nebo změnit.
Cyril Höschl sice do Reflexu píše: prakticky neřešitelným problémem se dnes stává léčba lidí, kteří jsou sociálně nesnesitelní, ale na onemocnění nemají náhled a léčit se nechtějí. Rodiny si zoufají a psychiatři jsou bezmocní. 7, ale nenapíše a neřekne nic o tom, že by tedy mělo být jednodušší tyto lidi přinutit k léčbě. O ničem takovém nevím.
Psychiatři si tedy neustále stěžují, jak nic nemůžou a jaké to má zlé důsledky, ale zrušení kritéria nebezpečnosti nenavrhují. Proč ne? Protože jim současný stav ve skutečnosti vyhovuje. Jak to? No, protože kritérium nebezpečnosti sice psychiatrům znemožňuje násilně léčit duševně nemocné osoby, které nejsou nebezpečné, ale zároveň jim umožňuje násilně léčit kohokoliv, o kom mají informaci, že je nějak nebezpečný, pod záminkou, že je duševně nemocný. A protože ta „nebezpečnost“ neznamená „spáchání trestného činu“, omezuje kritérium nebezpečnosti psychiatry velmi málo, pokud vůbec.
Navíc by bez kritéria nebezpečnosti psychiatři nedokázali násilné hospitalizace nijak obhájit. Protože duševní nemoci neexistují, nedokázali by přijít s žádným kritériem, které by lidi přesvědčilo, že ty osoby, které dnes zavírají, by měly být zavřeny. S kritériem nebezpečnosti řeknou „Je nebezpečný“, duševní nemoc si přimyslí, a je to.
1) http://www.ceskatelevize.cz/ct24/domaci/1013782-mlada-zena-zavrazdila-studenta-chranil-spoluzacku
3) https://cs.wikipedia.org/wiki/St%C5%99elba_v_Uhersk%C3%A9m_Brod%C4%9B
4) http://www.ceskatelevize.cz/ivysilani/10175540660-mate-slovo-s-m-jilkovou/215411030520023 5:35
5) Ibid. 11:50
6) http://www.hoschl.cz/?text=2363&lang=cz
7) http://www.hoschl.cz/?text=3021&lang=cz