Spud

"Mám pro tebe novinu!" křičel na mě, sotva stál mezi dveřmi.

Sousedovic Spud nebyl vyvenčen a podělal se na koberec, usmál jsem se v duchu s vidinou toho scénáře, jenže já byl špatný režisér, protože otec místo této radostné zprávy odpověděl na moje stručné, jakou, svým uštěpačným: "Jen se nedělej, já vím, že na to celej ten čas čekáš."

Já si nevybavil ani tu dobu, ani tu věc, kterou chci, a tak jsem jakoby zarytě mlčel; hodný syn nic nečekaného svým starším nedělá; vydávat se za drzého spratka je pod mou úroveň.

"Máš pro ni dárek?" pokračoval, a mně docházela celá pravda: bude to žena, a asi některá z mých příbuzných; jenže já pro ní žádný dar neměl.

"A co by tak bylo vhodné?" zeptal jsem se, jenže se ozvalo pouhé: "Jen se nedělej..."

No, tak já už jsem jí v minulosti něco dal; docházel mi jeden nápad za druhým, ale čím jí udělám radost tentokrát, mě nenapadlo.

"Dám se poddat," rezignoval jsem, avšak ten filuta se jen poťouchle šklebil: "Pokud jí dáš, to co minule, tak nic nepoděláš."

Kdo se podělá, jako Spud v mých představách; pokud je soused koprofil...

Ale zpátky k mojí tetě, až přijede budu už mít lak na vlasy zabalený do barevného papíru, a tatínek pukne závistí, neboť to byla vždy jeho barva...

(Spud kolem hromádky, jež opustila jeho tělo, zmateně pobíhal, pokud je u psů možné mluvit o vlastnostech, přisuzovaných odjakživa lidem? Voněla mu, byla totiž jeho; pán asi takovou radost mít nebude. Během Spudova nepřítomného kroužení do svého šlápl pravou přední: a hele, dělá to hezké hnědé stopy. Jak je ten psí mozeček vynalézavý! Pán ho určitě pochválí; omočil si všechny čtyři a pustil se do vkusné zviřatkovské výzdoby pánovy ložnice...)

"Kubikulo, to jsi mi zase jednou vyrazil dech," tváří se teta naoko nadšeně, poté co obdrží můj dárek. Nesnáším, když mi říká Kubikulo, je to tak infantilní; kde to vzala? Je jí osmdesát tři.