Vřeští bitku, vřeští smír

Na konci října 2017 ocitli jsme se v hodině kulminujícího politického kýče. Paviáni v oblecích vřeští z obrazovek své pralesní vábničky. A tlupy paviánů před obrazovkami svádějí bitky ve snaze uhájit své iluze. A do toho vstupují jiní paviáni a vřeští smír. Ihned jsou biti klacky řečí a vyháněni z obsazených území; a netřeba je litovat, smír na jejich rtech je jen falešný med, pod nímž ukrývají vábničku svého alfa samce. A aby všeho nebylo málo, pro obveselení pořádají se ve vybrané časy veřejné bitky alfa samců v televizi.

Nová média umožnila zmnohonásobit všechno to vřeštění, přehrávat si je v high-definition a stále znovu. A taky – lépe je prohlédnout; je-li k tomu vůle, dodejme. V předvolebních námluvách nejde o nic jiného než o prosté svádění. Krásné podání (charisma, gesta, šaty) a příslib slasti/štěstí jsou hlavními zbraněmi svůdců, k nim se pak přidávají podle vkusu další jako strach (a příslib jeho odstranění), úplatek či malá záloha (propisovačka nebo kobliha), lichotky (jsem – „normální“, „obyčejný“, „naštvaný“ - jako ty) anebo předvádění již dosažených úspěchů (fenomén miliardářů).

A bere se to vše vážně. Všechna ta neohrabaná hesla a testy proporcionality, jimiž se má člověk dopátrat, na čí straně je více dobra. Volič je jako ta Wittgensteinova moucha v láhvi, co naráží na stěny, tedy je vržen do situace člověka narážejícího na hranice řeči. Cesta ven z této plejády frází je přemýšlet, zda hesla dávají dobrý smysl, dávají-li alespoň nějaký. A nehledat žádnou hloubku aktérů a jejich sdělení, neboť povrch vypoví vše. Prostě jen sledovat, kdo jak vřeští.