Vosí příběh (2)

Vosí příběh

Začátkem léta 1957 mi rodiče zakoupili klavír. Polopancíř značky Foerster. Když ho čtyři siláci vynášeli úzkým schodištěm do prvního (naštěstí jen prvního) patra, byl celý barák na nohou. Prostě naše komorní rodina se občas postarala o rozruch v našem michálkovickém obecňáku, kde se jinak celkem nic moc nedělo.

Od čtvrté třídy jsem začal brát soukromé hodiny klavíru u profesora Ševčíka, který zároveň vedl velký pěvecký sbor, kde zpívala převážná většina učitelů a ještě pár nadšenců, včetně mé mámy. Jestli byl pan Ševčík profesor nevím, ale všichni ho tak oslovovali. Následně se našim obecňákem rozléhaly první klavírní etudy z Bayerovky a rovněž máminy árie z pěveckého sboru.        

Zkraje výuky mě ten klavír docela bral a přistupoval jsem k němu s úctou a docela dychtivě. Jako každým rokem, tak i v páté třídě se konala školní besídka. Úplně mě vzalo vystoupení mých spolužaček, které tančily za klavírního doprovodu našeho učitele „Na krásném modrém Dunaji“. Já jsem tu líbivou melodii slyšel poprvé a fascinovala mě natolik, že jsem si pak na mámě vyškemral, aby mi obstarala noty. Takže už za týden jsem se tu skladbičku naučil hrát a mohl jsem se svému profesorovi předvést. Byl zrovna u nás, protože občas docházel za svými žáky domů. A máma s pýchou vylíčila mou iniciativu a snahu, za což jsem byl panem profesorem pochválen:

„No ano, když si žák nad rámec povinné výuky sám opatří noty a učí se a hraje něco navíc, tak to je vidět, že má opravdový zájem. Paní Alenko, z vašeho syna ještě něco bude!“

Po prázdninách začátkem šesté třídy nastaly změny. Dost nepochopitelné bylo, že totálně promíchali třídy A a B. Já byl přeřazen z Áčka do Béčka. Ale ono to bylo tak půl napůl - tedy ta přehazovačka. Ne tak poměr kluků k holkám (chápejte - aritmetický - aby nedošlo k omylu!). Nás hochů bylo osm a děvčat dvaadvacet. A v Áčku to bylo přibližně stejné. Prostě v roce 1948 se v Michálkovicích neurodilo kluků - zato švestek požehnaně. Najednou se mi zdály ty naše holky nějaké hezčí. Řekl bych, že i těm ostatním sedmi statečným. A je fakt, že bylo z čeho vybírat. O hladině a tvorbě mužských a ženských hormonů jsme tehdy ještě neměli ani potuchy -  bylo to v roce 1959, takže jsme maximálně tak věděli jen co je to pestík, čnělka a blizna. A i když se jednalo pro nás o naprosté tabu, příroda si sama řekla o své. Nám jinochům už občas čněly pestíky a zatím marně hledaly blizny (biologové mi snad tu malou nepřesnost prominou). Vždyť nám bylo už jedenáct, některým dvanáct a některým už skoro třináct! Tam někde uvnitř nás probíhala fáze raného období adolescence, aniž by nás někdo poučil.

Jelikož holky vyspívají dříve než kluci, některé naše spolužačky již začaly rašit v místech, kde hochům nevyraší nic. A rašily vlastně ze dne na den. Takže bylo třeba začít s osaháváním, jak už to bylo běžné ve vyšších třídách, a ne jenom o tom mluvit. Kdo se odváží jako první? Bylo to na jaře, začátkem května. Nástěnka ve třídě byla vyzdobena tanky, rudými prapory a kyticemi - k oslavě 25. výročí „Dne vítězství“. Přes otevřená okna pronikala do třídy z protějšího parku opojná vůně kvetoucích kaštanů, a pilné včeličky je s monotónně spokojeným bzukotem radostně opylovaly… Nasával jsem tu vůni a už se těšil na přestávku. K čemu mi tanky a rudé prapory? Prostě jaro je jaro. Co se v mládí naučíš - tak jsem začal. Vyvinula se nám (a taky se mi líbila) Jindřiška, a tak jako první jsem ji zahnal do kouta. Pištěla, ale jen aby se neřeklo, k mé radosti nebyla proti. Tak toto byl zase můj den vítězství.

Malá vsuvka: Opravdu netuším, jak to chodí dnes, ale v té době byl tento způsob sexuálního harašení považován za vrchol školních přestávkových radovánek.

Některé holky měly smůlu, nebylo za co chytit. A některé ani v osmé třídě. Ovšem v sedmičce nás opět rozsadili, vedle dobrého žáka toho, co se špatně učil. Tak jsem vyfasoval čerstvě propadlou Zdeňku Onderkovou. A to byla - nechci říct sexbomba, ale holka jako lusk. A nemusel jsem ji nikde honit, měl jsem ji po ruce. Sice pravé, ale já jsem levák. Praktické. Ostatní hoši neměli nárok, za každý pokus facka a nadávky. 

„Jak to, že Pavel může a my nic?“ nechápali, mlsouni.

„Pavlík mi dá opsat, nebo mi napoví, a co vy? Pff! Pavlík může kdykoli - a vy? Vy se můžete tak akorát jít vycpat!“    Dnes se tomu říká provize za know how. Oboustranně výhodné.

Ale zpět ke klavíru. To už jsem se doslova trápil čtvrtým rokem. Pokud mě to dříve bavilo, tak teď, když se stávala výuka náročnější, už jsem to nějak přestal zvládat a spíše mě lákalo kolo, fotbal, Onderková… A začalo mi to hraní stále víc lézt na nervy. Soukromé hodiny byly placené a penězi jsme zrovna neoplývali. Takže jsem vymýšlel různé finty, jak se tomu hraní vyhnout. Ke konci školního roku jsem už stejně měl určitý skluz, ale Ševčíkovi to nevadilo, hlavně, že měl zaplaceno. A tak jsem vymyslel plán, jak už pátý ročník klavíru nezačít.

Prázdniny jsem trávil samozřejmě hlavně u babičky, nad její chalupou bylo pole a nad polem trať - vlečka z Dolu Cingr na Důl Fučík. Pod tratí rostly ostružiny. A v tom ostružiništi bylo vosí hnízdo. A v něm vosy. Občas člověk dostal žihadlo - a to byl ten plán. Pár dní před koncem prázdnin jsem sebral zbytek svojí odvahy a šel na ostružiny a… a pak jsem levou ruku strčil do toho vosího hnízda. Vůbec jsem je nechtěl vydráždit, ale ony to asi nepochopily a vyložily si to po svém. Netušil jsem, co dokážou vosy, když se naštvou. Nestačil jsem utíkat - ještě že to bylo strništěm z kopce dolů. Ale stejně jsem chytil asi patnáct žihadel, z toho čtyři do krku. Pak jsem měl hlavu pěkně napuchlou a levou ruku jak Pepek námořník. S prsty na levé ruce jsem nemohl hýbat asi týden vůbec, a hrát jsem nemohl minimálně měsíc.

Tak jsem to usmlouval, že už (prosím, prosím) klavír ne! Dosáhl jsem svého. Konečně i moje máti pochopila, že ze mě žádný Ferenc Liszt nebude. Ani lístek. Ani lísteček. Já i profesor Ševčík jsme to pochopili již dříve. Dnes z Bayerovky si již nepamatuji vůbec nic.

Po měsíci, asi koncem září, jsem už konečně měl v prstech levé ruky normální cit a zároveň ke mně do lavice přesadili již zmíněnou Zdeňulku Onderkovou. Takže sláva -  konečně moje levá ruka už nemusela hrát podle basového klíče, ale mohla bezostyšně šmejdit… Takže to všechno klaplo a já tenkrát došel k závěru, že

vosa je vlastně hmyz užitečný.

A z toho plyne ponaučení: Nestrkejte ruku do vosího hnízda! A když už, tak k tomu musíte mít opravdu pádný důvod (nebo dva).